Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 9. - Jsem naprosto normální!

V kanceláři postaršího muže, který si zrovna pročítal jednu detektivku a přemýšlel nad myšlením hlavního zločine, zazvonil telefon.
Chlapík se po otravném zařízení otočí a s hlubokým povzdechnutím si pomyslí, „kdo zase kde co vyvádí?“
Pak zvedne telefon. „Tady Aki Toki psichiatrický odborník.“
„Ahoj, tady Sousuke, mohl bys mi, prosím tě, pomoci s jedním z mých zaměstnanců?“
„Ale co se stalo, u tebe přece vždycky pracují normální lidi,“ řekl znuděně do sluchátka doktor.
„No víš, on je normální, akorát mu cosi zkazilo náladu.“
Doktor se uchichtl, „to říkaj všichni. Jo, jedu tam a mrknu se na něj. Zatím ahoj.“
Aki položil sluchátko a nachystal se k odjezdu.

Pizzerii šéf raději na tři hodiny zavřel pod záminkou invertury a všichni se tak mohli plně soustředit na Deidaru. Ten totiž stále nevypadal, že by se chtěl uklidnit. V obličeji byl celý rudý, házel sebou, jak mu to jen ruce ostatních dovolily, a vykřikoval, že nenávidí kámoše a o to víc nejlepší a že umění je výbuch a celé to tu prý vyhodí do povětří.
Aki zanedlouho dorazil a hned mu padl do oka běsnící blonďák.
„Takže pacient projevuje násilnické sklony,“ konstatoval, vytáhl zápisník a zapsal si poznámku.
To se také Deidarovi nelíbilo. „JÁ NEJSEM PACIENT! NEJSEM NEMOCNÝ! JSEM NAPROSTO NORMÁLNÍ! JSEM-“
„V pořádku, v pořádku,“ přerušil ho Aki a zapsal další čmáranec. Poté se Deidary optal, „byl byste ochotný jít se mnou dobrovolně do ordinace?“
Deidara na něj zařval, že nikam nepůjde, že mu nic není a že nenávidí nejlepší kámoše. Akimu se to ale nezdálo. Informoval ostatní zdepřítomné, že bude potřeba ho trochu pohlídat, ale že to snad nebude nic vážného. Zavolal do svého ústavu, a poté protetujícímu blonďákovi vpravil do paže injekci s uklidňující látkou. Umělce přemohla únava a pak stačilo už v klidu počkat na sanitku.

Deidara se probudil v čistě bílém pokoji se zamřížovaném oknem. Jeho první myšlenka byla, kde že to je. Nějak si nevzpomínal, že by někdo z organizace objednal do oken sídla mříže. Pomalu si vybavil poslední chvíle v pizzerii, na které si vzpomínal, a pak mu došla ta velice pravděpodobná a hrozivá skutečnost o místě nynějšího pobytu.
Prudce vstal, trochu zavrávolal a jak nabyl rovnováhu, skokem byl u dveří. Zamčeno. Začal zběsile lomcovat klikou a křičel věty ve smyslu „Pusťte mě ven!!“ , „Tohle je omezování svobody!“ a nakonec „ Sakra do toho toho auuuu!“. To zavyl, když si nechtě skorovyrazil jeden ze zubů pravé dlaně. Pak začal do dveří zuřivě kopat, ale také bez většího účinku. Snad jen ostatní pacienti v blízkých pokojích začali tušit, že dorazil nový kámoš.
Pak se zničehonic ozvalo cvaknutí několika zámků a dveře se zvenku otevřely. Dei to nečekal, a tak ho ta noha vzápětí zabolela ještě o něco víc.
Byl to Aki Toki, alias zdejší psychiatrický odborník a ředitel léčebny, ještě se třemi svalnatými „uklidňovači“ a jedním mladíkem s papírem a tužkou v ruce. Všichni oděni přirozeně do bílého.
„Takže jste se nám probral, mám na vás několik drobných otázek. Ve vašem vlastním zájmu bych vám doporučil spolupracovat,“ řekl otráveným hlasem doktor a tlačil Deidaru na jeho postel. Pak promluvil k mladému výrostkovi, zřejmě čerstvému vysokoškoláku, aby si dělal smysluplné poznámky o jednání s pacientem. Sám také vytáhl papír a propisku.
„Takže jméno, Deidara. Bydliště?“ Optal se, zatímco dopsal jméno.
„JDĚTE SE VYCPAT!“
„Aha, zajímavé bydlení,“ okomentoval blonďákovu výpověď suše Aki a ptal se dál na věk, povolání, stav, ale dozvěděl se jediné: „JDĚTE DO *píp* , PUSTĚ MĚ VEN, VRAŤTE MI JÍL!
Aki konstatoval, že pacientům není povoleno hrát si s plastelínou, nebo keramickou hlínou, nebo s čímkoliv podobným. Dle Umělcovy reakce na tuto informaci usoudil, že si ho tu určitě několik dní ponechá: „JSEM JEN NAPROSTO NORMÁLNĚ ZDRAVĚ ROZČILENÝ! MŮJ UMĚLECKY VÝBUŠNÝ JÍL NENÍ HLÍNA! PUSŤE MĚ VEN! VŠICHNI SE PROTI MĚ SPIKLI! ZÁVIDÍ MI MOJE UMĚNÍ, PROTOŽE UMĚNÍ JE COOL A ONI NEJSOU COOL, PROTOŽE NEROZUMÍ UMĚNÍ! NESNÁŠÍM VÁS VŠECKY! NESNÁŠÍM NEJLEPŠÍ KÁMOŠE! A NEJVÍC NESNÁŠÍM TOBIHO!“
Doktor pokýval hlavou a řekl, že Deidaru naprosto chápe a také, že je úplně normální. Krátce na to i se svým doprovodem odešel.
Na to Dei opět začal bušit do dobře zabezpečených dveří a chtěl něco zrovna zařvat, když někdo od vedle zaklepal na stěnu: „Deidaro? Jsi to ty?“
Deidí se zarazil a lehce zbledl. „H-h-hlasy, j-j-já … slyš-ším h-h-hlasy,“ vykoktal a poté žalostně zavyl, „jsem vážně blázen, jsem blázen! Doktore pomóc! Já nechci být blázen! Já nechci slyšet hlasy! Nechci slyšet Tobiho, nechci ...“ Zarazil se a uvědomil si, že ten hlas nepatřil Tobimu.
„TY NEPOVEDENÁ ŽENSKÁ NAPODOBENINO! TOHLE SE TI NEZDÁ!“ zaznělo odvedle.
Dei zmateně koukal na stěnu. „Ta zeď umí mluvit?“
Za zdí se ozval hluboký a těžký povzdech
Aki Toki to celé na chodbě velice dobře slyšel, ono se to ani nedalo dost dobře přeslechnout. „Tak se mi tak zdá,“ zamumlal, „že tohle bude těžká léčba.“

Tou dobou na sídle vládl celkem klid. Tedy zatím. Skoro už se stmívalo, a tak se ostatní docela divili, že Deidara ještě nedorazil z práce.
Ale nikdo ještě netušil, že k sídlu kráčí vysoká postava, zahalená v plášti. Z kapsy vytahuje klíč a odemyká.
Dveře se s vrzáním otevřou a osoba překročí práh a zavolá: „Hola hola, kdo jste doma? Kdo mě přijde přivítat?“