Ohnivá vůle se nevzdává! Minatův příběh, část 12.

Minato umíral, ale s vědomím, že Kyuubi je poražen. Ovšem bolelo ho u srdce, že musel obětovat tělíčko svého syna jako schránku. Chtěl to říct Kushině, ale už neměl tolik sil…
Jeho mysl se propadla to temnoty.
Někdo by čekal, že už nebude nic vědět ani cítit, ale díky Hokanagi byl v jakési zvláštní dimenzi, ve které viděl střídat rozličné lidi ať už shinobi z Konohy, Suny nebo jiných vesnic, tak i velice prapodivné jiné tvory…
Nevěděl jak dlouho zde pobýval, ale náhle se vedle něho objevil Sarutobi, který mu řekl: „Myslím, že ještě nenastal tvůj čas, ale můj ano.“
Pak se stalo něco zvláštního, opět v sobě pocítil život!
Jak je to možné? Proč jsem opět naživu? Sarutobi měl pravdu! Říkal si v duchu Minato, který se probudil na velmi zvláštním místě…

„Tak konečně jsi tady,“ uslyšel ten starý hlas.
„Kde to jsem?“ ptal se té stařeny.
„No přece u mě,“ odpověděla stařena.
„To je dobrý, Tak to může být i u mě,“ zavtipkoval Minato, ale stařena ten fór vzala jako osobní urážku a řekla: „To je skvělý asi ten svět mrtvých mu umrtvil i mozek.“
„Tak hele, Starší, byl jsem po smrti… kolik, že je to let?“ zajímal se.
„Osmnáct,“ zněla odpověď.
„Tolik?“ Minato byl překvapen, že je to tolik let.
„Hai a teď budeš muset deset dní ležet, protože tvoje tělo bylo udržováno mým jutsu v hibernaci, což nebylo těžké,“ řekla mu co se bude dít.
„Ale proč jsem naživu?“ ta otázka ho trápila nejvíc.
„Tak to nevím, ale snad díky síle Hokanagi, jsi stále mezi námi,“ odtušila Starší.
„Co Kushina a Naruto? Kde je Kakashi-san? Jak se má Jiraiya-sensei?“ otázky se zněj sypaly…
„Nech toho, teď musíš odpočívat, aby jsi rychle nabral sil a na vše ti odpovím až zítra,“ řekla Starší.
Minato usnul ozdravným spánkem a ráno se probudil časněji než Starší, ale chtěl se zvednout z postele, ale vůbec mu to nešlo, tak to musel pro dnešek vzdát a hlavou se mu táhla spousta věcí, na které za pár hodin znal odpověď.
„Tak takhle to bylo?“ Starší jen kývla pak řekla máš tu návštěvu.
„Koho?“ hned se mu srdce rozbušilo na tisíc tepů.
„Mě,“ odpověděla návštěva.
Nejdřív ji nepoznal, ale jakmile si sundala kapuci, tak okamžitě věděl, kdo je to.
„Kushino!“ zvolal radostně a oči se mu zalily slzami, které ronil po tak dlouhé době, tak mu to přišlo zvláštní, že je ještě vůbec má. Kushina se také rozplakala a vrhla se svému manželovi do náruče a přitiskla své rty na jeho.
„Minato! Když mi Starší řekla, že žiješ, nevěřila jsem jí, ale teď už ano! Jsi to ty má lásko...“
Polibek byl dychtivý, plný vášně a lásky, která nezemřela, ale žila dál jakoby věděla, že se ještě jednou potkají.
„Miluji tě,“ vzdechl Minato.
„Já tebe taky,“ a opět se políbili, ale než mohlo dojít na něco víc, tak vstoupila Starší a řekla: „Ještě ne, ale za tři dny můžete,“ Kushina zčervenala jak Hinata, Minato se zakuckal.
„Tak já nebudu rušit, stejně k tomu nedojde,“ prohlásila a byla pryč, ale to netušila, že Ohnivá vůle je silná a tak po osmnácti letech se jejich těla opět spojila tom jedinečném způsobu…
Minato aniž by to chtěl, tak ztratil paměť a zrovna když…
Kushina si to dávala za vinu, ale Starší ji uklidnila, že se to stává a tak Kushina nic neřekla Narutovi a chodila za Minatem každý den a připomínala mu kde je a kdo je.
Náhle bez varování se mu paměť vrátila zrovna v době, kdy Naruto odešel na presidián…
Minato chtěl moc vidět svého syna, ale Starší mu v tom bránila, že ještě nenastal správný čas.