Jako Romeo a Julie 06 - the end

Něco málo po jedné hodině ráno se v jejím pokoji objevil ninja. Shino ho nepoznala, protože měl na sobě masku, ale pomohl jí obléct se do jeho oblečení a vystrčil ji ze dveří. Shino v obleku utíkala do haly, kde se sestrou často sedávali a povídali si. Čekalo tam spousta lidí.
„Nemysli si Shino, že schvalujeme tvůj sňatek s tím všivákem, ale neschvalujeme Saita jako vůdce a taky nás už unavují věčné rozbroje, jdeme na pomoc tvému muži, protože na tobě nám záleží.“ Řekl Toshi, Shinomoriin bratranec.
„Říkám ti to rovnou, najdi svého muže, obeznam ho se vším a utečte, nemíchejte se do toho… bude to střet všeho. Jejich rodiny, a naší, kdežto ta naše je rozdělena na dvě poloviny.“
Shinomori s pokorou poslouchala rozkazy své sestry. Za pár minut se už ocitla na cestě k sídlu Uchiha klanu. Srdce v hrudi ji divoce tlouklo nejen rychlým během, na který není zvyklá, ale i tragickou předtuchou, něčemu čemu nebude schopna utéct a co ji rychlostí blesku dohání. Měla z toho husí kůži, ale snažila se to ignorovat. Její mysl se musela zaobírat důležitější věcí a to zachránit sebe a Asutu, zachránit její rodinu a dosáhnout příměří. U sídla se objevili před druhou hodinou ranní. Nenápadně skryti v keřích a stromech okolo, snažili se zjistit, co všechno se zde už událo. Uchiha klan, všichni schopní muži byli venku, někteří hlídkovali, ostatní čelili Saitovi a jeho zfanatizovaným mužům, mezi nimi byl i snoubenec Honoru. Shino vyděšeně hledala svého Asutu. Najednou ho zahlédla, skrytý za muži, snažil se, aby mohl se Saitem bojovat sám.
„Chci tam, chci to zastavit.“ Zašeptala, ale její přání bylo odsouzeno. Musela sedět a sledovat to.
„Jak se opovažujete vstupovat na náš pozemek, že vstupujete na naše území a děláte rozbroje, to vám ještě tolerujeme, ale tohle ne!“ křičel Tourou Uchiha vůdce klanu.
„Přišel jsem zabít tvého syna, ukradl mi snoubenku a jestli mě s ním nenechat zápasit jako muž s mužem, klidně se postavím vám všem.“ Řekl Saito s ledovým klidem, který vycházel z hloubi jeho studeného, černého srdce. Jeho oči žhnuly fialovo-bílou barvou, ústa zkřivená v ďábelském úšklebku.
„Mě je fuk tvůj důvod, nikdo u Uchihů, neutíká a klidně se s tebou budeme bít všichni.“ Tak řekl, tak udělat. V několika vteřinách se strhla bitva. Muži na sebe útočili, klidně i dva na jednoho, jen Asuta byl odsunut dozadu.
Honoru a Shinomori umíraly strachy o své milé, ale ani takový strach jim nedovolil vylézt.
„Toshi, dělej něco, nebo se pozabíjí, vejděte mezi ně, urovnejte to!“ křikla Honoru na bratrance a ten jí kývnutím odpověděl. Nemohl však jen tak vejít do jejich sporu, musel počkat na vhodnou příležitost. Honoru zuřila, toužila vběhnout mezi ně sama a svého milého si vytáhnout pryč a ať se ostatní klidně pozabíjí, ale nemohla to udělat, nemohla ohrozit sebe, ani nikoho z rodiny, mohla jen čekat, až jak rozhodne Toshi.
Najednou se ozvala věta, na kterou obě dívky tak nedočkavě čekali: „Jdeme kluci, obklíčíme je a donutíme je toho nechat, všechno rozhodování nechte na mě. Vy dva tady, ale zůstanete a postaráte se o Shinomori, odveďte ji za Asutou a vyprovoďte pryč.“ Poručil Toshi a se všemu muži, až na dva, vběhl přímo dovnitř bitvy. Shino to nesledovala, její mysl se upírala ke vzbouzejícímu se Asutovi a k tomu jak se odsud dostat.
„Shino!“ vykřikl, když ji uviděl, a rozběhl se k ní.
„Asuto, přišla jsem pro tebe. Saito tě chce zabít, všechno ví, chce se pomstít. Asuto bojím se a musíme pryč.“ Asuta ji hladil po vlasech a ohlédl se na své příbuzné.
„Ona není hrozba. Shino víš, co chce ten tvůj ex-snoubenec dělat? Neviděl jsem tam, nemohl jsem ani, jsme tady zavřeni.“ Zeptal se jí, ale Shino zakroutila hlavou. Nic nevěděla, jen, že ho odsud musí dostat.
„Asuto, musíme pryč. Já ho nenávidím a on nenávidí tebe. On, spoustu mi toho udělal a já se ho bojím. Saito je sice mladý, ale je silný a jeho kumpáni také. Kdybys věděl… Já ho tak nenávidím. Jsem strašně šťastná, že tě vidím. „ rozbrečela se a padla mu do náručí.
„Asuto, musíte pryč. Nerad ti pomáhám, ale musíš utéct, nech to na nás.“ Řekl jeden z mužů, kteří přišli se Shino.
„Ne!“ odpověděl rázně Asuta. „Nemohu utéct. Moje hrdost je natolik velká, abych přijal výzvu toho, kdo ublížil mé ženě. Nechte mě za ním jít.“ Jeho slova byla jedová a naháněla Shino strach. Jako by toho muže nepoznávala. Kde je její manžel, toho koho si vzala. Ten kdo před ní stojí je zlobou zaslepený muž. Asuta se protáhl kolem ninjů a ocitl se venku, uprostřed bitvy.
„Saito Uchiho, vyzývám tě. Bojuj se mnou za zneuctění mojí ženy a mé rodiny, zaplať za to krví!“ křikl a protáhl se kolem ninjů až k Saitovi.
„Tady jsi skrčku. Jak já tě nenávidím. Dobře, tedy. Jsi to, co jsem od začátku chtěl. Tvoje krev dnes zašpiní tuto podlahu!“ křikl Saito a sundal si plášť. Shino se zastavilo srdce. To nemůže dobře dopadnout, nemůže. Saito je silný zaslepený a necitlivý. Jeho brutálnost nezná hranice a pouhé pokoření si Asuty mu nebude stačit, jeho cílem bude jeho smrt. Asutu vpřed poháněl vztek, nenávist a láska. Jak jinak by ukázal, že má na to ochránit Shinomori, že má na to, aby spojil dvě rodiny.
Trvalo to několik dlouhých minut. Shino to připadalo jako hodiny. Slova i rány létaly vzduchem a Saito měl celou dobu navrch.
„Vzdej se ty drzý skrčku, vzdej se mé Shino a já tě nechám žít!“ křičel Saito a zuřivě do Asuty kopal.
„Radši zemřu, než ti ji dobrovolně předám. Shinomori je moje žena a to směníš jen mou smrtí.“ Asuta se jen tak držel na nohou, už mu docházeli síly, ale kdykoli se podíval na Shinomoriinu tvář posetou slzami jako drahokamy, sevřelo se mu srdce bolestí a dodalo mu to síly.
„Jak si přeješ.“ Zasmál se Saito a z pouzdra vytáhl shurikeny. Asutovi se sevřel hrudník. Je po mně. Nemám dost síly vyhnout se jeho zbraním, ani s pomocí sharinganu. On do mě vidí, ale já mohu odpovídat jen jeho pohyby, proti kterým nic nezmohu. Zmocňovala se ho beznaděje, když tu mu kdosi hodil stejné pouzdro a mohli po sobě házet shurikeny a bojovat kunai. I tuto část Shino přetrpěla. Její srdce splašeně bilo, hrdlo se svíralo bolestí a šíleně pálilo, jako kdyby jí na hrudi ležel rozžhavený kámen. Stěží se držela na nohou a v zoufalství pozorovala dva muže před sebou. Jednoho nenáviděla, druhého milovala. Najednou se stalo něco, co jí dodalo nadpozemskou sílu. Viděla, jak Saito bezmocný férového boje chce využít zakázanou techniku. Jako mávnutím proutku zapomněla na okolní svět a viděla, jak se zvedá, jak utíká, co nejvíc může a jak si stoupá přímo do Saitovy rána.
Když si Saito uvědomil, že pod jeho rukama není Asuta, ale Shino, málem se zbláznil. „Shinomori! Bože, co se to stalo. Shino!“ křičel a chtěl ji vzít do náručí, ale dívka s očima bílýma jako sníh, ho z posledních sil odstrčila a padla dozadu, do náručí svého milovaného. Asutu popadl hrozný vztek, popadl kunai a rozběhl se k Saitovi, který se nezmohl na odpor. Silou do něj bodl, a znovu a znovu a znovu. Pak se otočil a přiběhl ke své ženě, u které už byla její sestra a další.
„Shinomori, lásko vydrž, bude to dobré. Vydrž to… Nesmíš umřít, víš, co jsme si slibovali? Krásný dům, kupu dětí a mír. Lásko, dosáhneme toho.“ Šeptal a slzy mu padaly po obličeji.
„Ty bude mít děti… Lásko… Já, zemřu pro tebe…“ Shino se ztěžka usmála a vykašlala krev. „Miluji tě.“ Zašeptala skoro neslyšně.
„Ne! Shino ty neumřeš. To nedovolím. Shino! Shino! Shinooo!“ jeho smutek se dral až z hloubi duše. Jeho srdce krvácelo. Jeho krev, jeho bolest, to všechno poskvrnilo tuto zemi, přes Shinomori. Držel ji v náručí a houpal jako dítě. Příval slz se nedal zastavit. I ostatní plakali, ale jako by k nim všechno přicházelo pomalu.
Najednou, jako blesk z čistého nebe ustoupila psychická bolest fyzické bolesti. Pomalu se otočil a spatřil za sebou Saita.
„Dnes večer tu poteče i tvoje krev.“ Zasmál se a naposledy vydechnul. Asuta se zadíval na svůj hrudník, kde mu v místech srdce vystupoval hrot kunaie. I on se vydal vstříc smrti.
Krvavou noc ukončilo rudé svítání. Tři mrtvá těla byla přenesena na hřbitov. Saito byl zakopán v nepojmenovaném hrobě a Asuta a Shinomori spočinuli bok po boku v rodinné hrobce Uchiha klanu. Rodinné nesváry jako by vyprchali se svítáním a vše bylo odpuštěno. Dvě rodiny usmířené skrz mrtvé děti, které za toto příměří položili svůj život a také život dítěte smíšené krve. Dítěte, jež by byl dědicem dvojího tajemství a navždy pečetil rodinné příměří.