Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola devatenáctá - Tak jiní, tak stejní

S trhnutím se probrala a roztěkaně se rozhlédla okolo. Měla dojem, že je někdě, kde by rozhodně neměla být. Okamžik tupě zírala do stěny, než jí to došlo.
Kde...kde je sakra sál? A Gaara? A všichni?
Rozhlížela se přehnaně okolo, všude všechno nepřirozeně bílé, navíc, ležela v posteli. Další okamžik jí trvalo, než jí došlo, že je v nemocničním pokoji.
Eh? To snad ne...já omdlela uprostřed zápasu?! A ještě ke všemu jsem to určitě projela! Vztekle zatla pěsti, než si uvědomila, že má ruce obvázané. Opatrně s nimi pohla. Zacukalo jí v nich.
Vykloubené...měla jsem vykloubená zápěstí a ani o tom nevím? Co se sakra stalo?
Bez dalšího otálení ze sebe stáhla přikrývku. Ošetřující sestřičky v nemocnici, kde byla, ji zřejmě převlékly do provizorního oblečení. Posadila se, protáhla si ruce a zahýbala nohama.
Všechno je, jak má být. Fajn... Opatrně došlápla bosýma nohama na zem. A stála. Tudíž jí vážně víceméně nic nebylo.
Tak v tom případě teda...proč tu jsem?
Našla u postele i provizorní boty, rychle si je obula a vyklouzla z pokoje.

Na chodbě se doloudala až ke schodům ze kterých s kapkou nadšení seběhl do přízemí, kde ke všemu překvapení málem vrazila do Sakury.
„Eh?“ Automaticky ucukla, než i uvědomila, že to je vážně Sakura.
Proboha, musím se vzpamatovat...už nejsem na bojišti...
„S-Sewo?!“ Růžovovláska na ni ohromeně zazírala. „Takže ti už je dobře?“
Plavovláska si ji podezřívavě přeměřila pohledem. „Takže ty víš, proč trčím tady? Zrovna jsem se probrala...vůbec nevím, co se stalo,“ přiznala neochotně. Růžovovláska si ji zvědavě prohlédla, pak se zadívala ke schodům.
„Víš, kde máš pokoj?“
„Jo, vím, ale -“
„Tak tam pojď. Vysvětlím ti to až tam,“ řekla růžovovláska neústupně. Sewa si povzdychla. Neměla na odpor Sakuře ani náladu, ani energii. Jen svěsila hlavu a vydala se po schodech zase zpátky.

Posadila se na posteli se zkříženýma nohama a pozorovala Sakuru, která se posadila na židli. K mluvení se ale nějak neměla.
„Sakuro...heeej! Na co myslíš?“
„Já? Ale na nic, jen...moment, proč si to nezjistíš sama?“
Sewa se ušklíbla. Jen co spatřila růžovovlásčinu neochotu, chtěla se to dozvědět sama, svým obvyklým způsobem, ale...tentokrát, netušila proč, se jí nedařilo proniknout do Sakuřiných myšlenek.
„Já nevím...nejde mi to. Bolí mě z toho hlava.“ Na okamžik zavřela oči a promnula si spánky. Před očima se jí zamíhaly hvězdičky, ty ale rychle odehnala. Ať už jí bylo cokoliv, vnitřně byla přesvědčená o opaku.
„Ale to je jedno. Už mi konečně řekni, co se stalo.“
„J-jasně...“ Sakura si rozpačitě poupravila čelenku, pak se konečně rozpovídala. „předpokládám, že asi to poslední, co si pamatuješ, bude nejspíš nějaká část soboje s Gaarou, že?“
„Přesněji ta část, kdy jsem se dostala z té hromady písku a rozběhla se proti němu. Pak už nic nevím.“
„Takže to jde docela přesně...no, nějak ses přestala ovládat a chovala ses jako šílená. Nikdo nevěděl, co s tebou je.“ Sakura se na chvíli odmlčela. Sewa ale byla příliš netrpělivá.
„To je mi jasný. A dál?“
„No...málem jsi z Gaary udělala nudličky. Vůbec se nestíhal ti bránit a tys ho málem zabila, kdyby tě bývali nezastavili. A paks jim tam najednou zkolabovala, úplně ses tam sesunula a nikdo nevěděl, co se stalo. Ale až potom, co byl vyhlášen výsledek zápasu.“
„Takže jsem to proje – moment, říkalas až potom?“ Sewě v očích na okamžik zablýskalo světýlko naděje. „To jako...?“
„Jo.“ Sakura tuhle pravdu přiznávala opravdu neochotně. „Tys to neprojela.“
Sewa okamžik zaraženě zírala. Vzápětí začala jak šílenec poskakovat vesele po posteli.
„Jupí! Vyhrála jsem! Vyhrála jsem!“
Sakura s povytaženým obočím sledovala její překypující radost. Pak se Sewa zarazila a zase se na růžovovlásku obrátila.
„A jak dlouho jsem spala?“
„Skoro čtyři dny.“
Tentokrát se Sewa zarazila.
„Tak dlouho?!“

Sewa, bez ohledu na naléhání Sakury, během chvíle vyběhla z nemocnice. Růžovovlásce se ji nepodařilo dohonit dost rychle na to, aby jí nezmizela v záplavě uliček. Plavovláska se teď hnala přímo domů a pak měla v plánu najít Kakashiho.
Když dorazila domů, první, co zjistila, bylo, že někdo její věci donesl sem. S jistým vděkem si obula boty, ale přeci jen své oblečení hodila na hromadu, která měla být už před čtymi dny vypraná a ze skříně si vytáhla další, do kterých se bleskově nacpala. Potom popadla kartáč a na závěr našla čelenku, kterou si vítězoslavně navázala na čelo. Pak pohlédla na věci z nemocnice.
„Později jim to budu muset vrátit...“ chvíli onu hromádku probodávala pohledem, než ji konečně napadlo se vydat ke dveřím. Tam si ještě všimla lanka s korálky. To na levé ruce měla stále, ale tohle by docela postrádala. Vděčně si ho obtočila okolo pasu a zamířila ven. Když vyšla na ulici, pozorně se rozhlédla okolo.
No úžasný. A teď mám hledat kde? Zastavila se a promnula si spánky nad svou horlivostí. V tom si však něco vybavila. Po tváři jakoby jí přejela něčí něžná dlaň. Zároveň měla chuť se usmívat. Překvapeně na to místo položila svoji dlaň.
Co to...Stála tam a uvažovala, co se to právě stalo. To už jsem se snad...jednou probrala a zapomněla jsem to, nebo co?
Trochu si na čele poupravila čelenku a zapřemýšlela se. Nakonec si přeci jen něco vybavila. Věděla, že se už oprvavdu jednou probrala. Potom, co se jí někdo dotkl, když ležela s horečou v nemocnici. Ten chladný dotek ji probral. Ale, ačkoliv se stova stihla podívat, kdo, znovu upadla do bezvědomí. Nemohla si vybavit ten obličej, ale věděla, že se potom i v té horečce usmívala.
Šmarjá, povzdychla si nad neschopostí své paměti a zamířila od domu pryč.
Musím najít mistra Kakasiho. Nevím odkud, ale něco málo o schopnostech Akikazeů ví. Mohl by vědět, proč teď neslyším myšlenky ostatních...a jestli ne..., v duchu slétla k obrovské, zapřášené zásobě svitků v sídelním domě, kam vlastně ani neměla chodit, tak se zase budu chvíli pořádně nudit. A taky musím zjistit, kdy jsou hlavní boje a s kým jsem. Jestli zase proti Gaarovi, tak...no, rozhodně nebudu skrávat nenadšení.
Zatímco přemýšlela, vyskočila na střechu a rozběhla se kamsi pryč. Ani nedávala pozor na budovy vedle sebe, natož na jejich obyvatele. Pokoušela se zaposlouchat do myslí lidí pod ní, ale neslyšela ani nezřetelné, neurčitě šumení. Fakt samotný ji poněkuď zneklidňoval.
O několik desítek minut později se zastavila a dlouze se nadechla. Konečně ho našla, senseie. Šel po ulici a podle směru chůze to vypadalo, že míří do nemocnice. Trochu ji to zarazilo a zauvažovala nad tím.
Za kým tam asi jde? Je tu možnost, že jde za mnou – přeci jen, jsem z jeho týmu a už čtyři dny ležím v bezvědomí v posteli. Nemyslím, že by se tak rychle rozkřiklo, že jsem jim zmizela. Ale teď bohužel nemůžu zjistit, jestli tam fakt jde kvůli mně...nebo...v půlce skoku se zarazila, dřív, než se stačila odrazit od střechy.
Sakura určitě nešla za mnou. Tím jsem si víceméně jistá. Vypadala, jakoby nečekala, že mě tenhle den uvidí, včetně toho, že by mě viděla ležet v posteli. Narutovi při posledním boji nic nebylo a teď určitě někde trénuje. Jedinej, o kom nic nevím, by byl Sasuke.
Odrazila se ze střechy, aby jí Kakashi nezmizel z dohledu.
Stalo se mu snad něco? S jistými obavami hopkala ze střechy na střechu, když se konečně Kakashi připloužil k nemocnici. Seskočila dolů na zem a rozběla se ke vchodu do budovy. Dovnitř ale napochodovala klidným, pomalý tempem a došla těsně za Kakashiho, který se právě na něco ptal sestřičky.
„Akikaze? Ta je na pokoji číslo...“ Žena se sklonila a zadívala se do listů na stole. Sewa se zašklebila.
„Ale stejně mě tam nenajdete, sensei.“
Kakashi se na ni překvapeně otočil. Tohle zřejmě vůbec nečekal.
„To jste si vážně nevšiml, že vás sleduju?“
„Sleduješ? Ne, opravdu ne,“ pousmál se Kakashi, pak si pozorněji prohlédl její zjev.
„Nevěděl jsem, že ses vzbudila, natož, že už tě pustili.“
„Jo tak...no...vlastně ještě nepustili...ehm,“ s nepatrnými obavami ze senseiovy reakce se zahleděla do toho černého oka, které ji propalovalo pohledem. Pak se Kakashi beze slova vydal uličkou k pokojům, žena za pultem na něj už jen volala číslo pokoje. Sewa na okamžik zmateně zatěkala očima, pak se vydala za ním. Když se s ním seřadila v chůzi, zadívala se na něj.
„Tentokrát jsi neposlouchala mé myšlenky? Říkal jsem ti, abys šla za mnou.“
„Já...totiž, to je to, proč jsem vás původně hledala a viděla jsem vás kousek před nemocnicí...chtěla jsem s vámi o tom mluvit.“
Kakashi se v chůzi pomalu zastavil.
„Mluvit o čem?“
„Já...neslyším vůbec myšlenky ostatních, i když se snažím sebevíc. Prostě to najednou nejde...akorát mě z toho rozbolí hlava. Jinak nic...“ Bezmocně se rozmáchla rukama. Na Kakashiho čele se objevila drobná vráska. Takovou zprávu opravdu nečekal.
„V tom případě bys měla jít na nějaká vyšetření. Nevím, proč jsi to chtěla říct zrovna mě, když je nemocnice plná doktorů.“
„Protože vypadáte, jakože víte o mojí kekkei genkai dost na to, aby jste si přede mnou dával pozor na myšlenky.“
Kakashi se pod maskou usmál. „Kdysi jsem se s pár lidmi z tvého klanu setkal. Ale je to velice dávno a já byl ještě mladší než ty. V tomhle ti opravdu nemůžu pomoci.“
Sewa se zadívala do země. „Škoda. Pak ale ještě...“ I když už věděla, proč sem šel, stále jí něco vrtalo hlavou, vlastně ani nevěděla proč.
„Je ještě někdo z našeho týmu v nemocnici? Náhodou, omylem...protože jsem potkala Sakuru, ale nemyslím, že šla za mnou.“
Kakashi se pousmál.
„Sakura sem chodí za Leem.“
„Aha vlastně...“
„Ke komu jinému jsi myslela, že jde?“
V ten okamžik Sewa musela konstatovat, že je moc ráda, že Kakashi není z jejího klanu.
„Ále k nikomu, jen mě to tak napadlo,“odháněla ihned to téma co nejdál a zamířila zase zpátky k recepci. Musela tuhle záhadu se svým myšlenkoohluchnutím vyřešit.

„Takže,“ obrátila se k ní doktorka s nebezpečně velkými brýlemi, která ji jistým způsobem děsila, „je to způsobeno zcela zřejmým zůstatkem té tvé podivné chakry přímo tady,“ ukázala dlouhým dřevěným ukazovátkem na velký plakát lidského mozku tak rozmáchle, že Sewa naprosto nepostřehla, na jaké místo ukázala.
„Podle mých odhadů by tenhle problém měl do zítřka zmizet a jestli přetrvá,“ hrůzostrašně se nad ní vztyčila, „určitě mi o tom musíš říct! Oba faktory tvého případu jsou velice zajímavé na zkoumání!“
„Ech...děkuju...“ Sewa bleskurychle seskočila z postele a prchla nedozavřenými dveřmi ven rychlostí dělové koule. Zastavila se až o patro níž, kde se dlouze nadechla.
Proboha, co to bylo za šílenou doktorku? Chtěla ze mě dělat pokusný morče?!
V duchu zatla zuby a rozběhla se na už potřetí toho dne na nemocniční recepci.

„Uchiha Sasuke?“ Žena za pultem si ji přeměřila pohledem, pak zalistovala v dokumentech.
„Uchiha Sasuke před několika dny odešel z nmocnice bez ukončení léčby, ačkoliv byl svým velícím jouninem omluven. Jeho léčba skončila dne – eh, slečno, kde jste?“
To už ale Sewa vyšla z nemocnice ven.
Kakashi-sensei moc dobře věděl, že myslím Sasukeho, když se mě ptal. No, každopádně...toho opravdu nemám šanci najít, ne teď, když nemůžu pořádně hledat, povzdychla si v duchu a zadívala se do modrého nebe.
Hm...kde je asi Naruto? Myslím, že bude někde na cvičišti nebo někde a bude cvičit tak zarytě, že by si mě ani nevšiml, kdybych přišla, usmála se nad tou představou a zahla v následující uličce. Bezmyšlenkovitě došla až k Ichiraku.
To jsem se nad Narutem zamyslela ža tak moc, že jsem došla sem? Zvědavě si prohlédla nikdy neměnný slogan na stříšce.
„Tady už jsem dlouho nebyla,“ řekla si sama pro sebe a se spokojeným výrazem ve tváři se posadila a objednala si.

Když později toho dne odcházela z Ichiraku, už byla docela tma.
Ztratila jsem snad pojem o čase, když jsem byla v Ichiraku, nebo jsem se probudila tak pozdě? Zapřemýšlela se Sewa. Pak jen nerozhodně sama nad sebou pokrčila rameny a vykročila ulicí vpřed.
Bylo jí docela jedno, kam jde, hlavně už chtěla tenhle den plný nejistot ukončit a zítra se probudit do dne, který se zas tak moc nelišil od ostatních. Během pár minut se dostala ke staré cestě, kterou před sestavením týmu sedm často chodívala. Vedla ke hřišti. Tiše se usmála a zamířila k houpačkám. Na zemi ji provázel její dlouhý stín.
Došla k jedné z houpaček, posadila se na ni a začala se rozverně odrážet od země, aby houpačku rychleji uvedla do pohybu. Pak přestala a jen sledovala svět, který se pravidelně přibližoval a zase oddaloval. Nechávala houpačku volně dohoupat, až se zastavila úplně a už jen sledovala stále prodlužující se stíny. Slunce bylo za jejími zády a příjemně ji hřálo. Pevně zavřela oči a znovu se pokusila o duševní kontakt s okolím, docílila ale jen toho, že se svět okolo podivně rozhoupal.
Ne, ne! Nehodlám s sebou zase seknout, zatvrdila se v duchu a zadívala se do země, aby nějak ukorigovala točící se svět, pevně přitom sevřela řetězy houpačky, které se trochu roztřásly.
Co se to sakra stalo? Přmhouřila oči, když se svět ještě jednou vydatně zhoupl. Když se zem konečně uklidnila, kunoichi se dlouze nadechla. Pak teprve si všimla, že se k jejímu stínu odkudsi přikradl stín někoho jiného. Rychle se otočila, aby si vzápětí tiše oddychla, že to opravdu není nepřítel.
„Vylekals mě,“ promluvila na něj, když se zase obrátila k němu zády a jemně se pohupovala na špičkách chodidel. Chvíli tam dál stál, než se s povzdychem odevzdaně sesunul na druhou houpačku. Trochu se na něj zašklebila. Všimla si, že vypadal trochu jinak. Modrobílou kombinaci vyměnil za černou.
„Co tak vysíleně?“
Pár uhlově černých očí ji na chvíli probodávlo pohledem, jak se houpala ze strany na stranu.
„Dneska neposloucháš, co si myslím?“
Ohlédla se po něm. Po zádech jí přeběhlo zvláštní mrazení, když zafoukal vítr. Měla dojem, jakoby je někdo sledoval. Rozhlédla se tedy okolo, než odpověděla. Nikoho ale neviděla. Nejspíš za to mohl jen ten vítr.
„Dneska ne. Možná zítra,“ řekla to s jistým zklamaným podtónem, o kterém si byla skoro jistá, že ho černovlásek přeslechne. Nepřeslechl.
„Což znamená, že...bys ještě asi měla být v nemocnici, ne si pobíhat po venku, že?“
Naklonila hlavu na stranu, když se houpala vedle něj.
„Nápodobně.“
Trochu se usmál, stihla to zahlédnout dřív, než zase nasadil svůj obvyklý výraz bez zájmu. Pak promluvil znovu.
„Vlastně je dost podivné, že si tu pobíháš. Pokud vím, tak by tě teď měli hledat asi tak jako mě předtím.“
„Proč myslíš?“ zajímala se, když se znovu přestala rozhoupávat a délka jednotlivých zhoupnutí se opět začala zkracovat.
„Protože ještě včera doktoři ani nevěděli, jak ti mají ztišit horečku, natož, aby přemýšleli o tom, že tě další den pustí ven.“
Včera? Proto ta hlava tak děsně bolí...ale...moment!
„Včera jsem měla horečku? Náhodou si pamatuju, že jsem jednu chvíli měla horečku, protože jsem se na chvíli vzbudila,“ vypočítavě se na něj zadívala, zmínila to schválně. Byla to čirá hloupost, co ji právě napadlo, přesto nepřestala být zvědavá a v jistém ohledu doufala, že se neplete. K jejímu překvapení se mladý Uchiha postavil a odvrátil tvář, když odpovídal.
„Jednou jsme za tebou s Kakashim byli.“
Usmála se. Na tohle nepotřebovala čtení myšlenek. Jen se postavila také. „Tam ale Kakashi nebyl...že?“
Obrátil se zase na ni. Vypadalo to, jakoby ho něčím naštvala, přesto nevypadal doopravdy naštvaný.
„Co chceš slyšet?“
„Proč jsi sem přišel.“
„Protože jsem tě tu viděl.“
„To je docela možné, ale vídáváš mě tu přeci jen častěji, i když mě většinou přehlížíš. Proč jsi sem přišel?“
Sasuke na ni dál hleděl pronikavým, tmavým pohledem. Ale tentokrát neměla v plánu uhnout mu. Tenhle souboj pohledů, který mezi nimi čas od času probíhal, byl pozůstatek po jejich první společné misi, kdy se ho snažila vypáčit ze země ven, kam ho zahrabal Kakashi. Od té doby soutěžili v tom, kdo pohledem dřív ustoupí. Většinou to prohrála, tentokrát ale nechtěla. Pak náhle zmizel.
Mihl se vzduchem tak rychle, že ho sotva postřehla. Sewa stihla sotva jedinkrát zamrkat, už stál těsně vedle ní. Ucítila, jak ji k sobě pevně přivinul, jakoby se mu ji někdo snažil vyrvat. Sewu tím víc než jen překvapil.
„Protože...protože.“
Byla tím, co udělal, z části ohromená. Překvapeně vytřeštila oči.
Vždyť...mě nenáviděl...
Ačkoliv, jedna její část jí samé byla ráda. Z výrazu překvapení přešla do obyčejného, jemného úsměvu, když mu položila hlavu na rameno a zavřela oči. Po celém dni, který probíhal v podivném strachu, konečně cítila klid. Avšak, příliš krátkou a pomíjivou chvíli klidu.
„Ach, promiňte mi, že vám ničím romantickou chvilku,“ ozval se ženský hlas za Sasukem, který sebou, stejně jako Sewa, překvapeně trhl, „ale potřebuju si s tebou promluvit, Sewo Akikaze.“
Sewa na ženu za Sasukeho zády udiveně vytřeštila oči. Na první pohled ji poznala. Černovlásek Sewu rychle pustil a postavil se před ni. Ještě postřehla, že jeho oči změnily barvu. Hnědovláska si ho přeměřila zelenýma očima.
„Uchiha?“
Sewa na ty dva jen udiveně zírala. Hnědovláska se pobaveně zasmála.
„Nevím, proč se tak ježíš, ohniváku. Každopádně jí nehodlám ublížit.“
„Sasuke,“ zašeptala mu Sewa tiše, „já ji opravdu znám. Ty taky, už si ji snad nepamatuješ?“
Nepatrně zavrtěl hlavou. Sewa se tedy obrátila na ni.
„Jsi...Aisu, že ano?“
Hnědovláska se znovu zasmála, tentokrát ale víc zvonivým smíchem.
„No vida! Už jsem se bála, že si nebudeš pamatovat, kdo ti zachránil život. Nutno říct, že už dvakrát,“ prohlásila s úsměvem. Tentokrát se Sewa zatvářila zmateně. Aisu si ji změřila hodnotícím pohledem.
„Hádám, že nevíš, žes před pár hodinami málem umřela, co?“
To...opravdu ne... Obrátila na Sasukeho vyčítavě pohled stylem proč's-mi-to-neřekl? Ten na ni pro změnu vrhal pohled a'lá já-vím-jen-o-horečce.
Aisu si oba dva prohlížela zkoumavým pohledem. Hodnotila lidi obvykle podle očí.
Oba tak jiní, a přitom tak stejní, povzdychla si v duchu. A z obou přímo vyzařuje talent. Nedivím se, že je Orochimaru chce oba. I když...co chce ten slizskej ustrašenej had je mi jedno.
Zadívala se do země, dokud si nevšimla, že na ni oba zírají.
Ajaj...neměla bych se tak často nechávat unášet svými myšlenkami, usoudila a v duchu by si nejradši jednu vrazila, jelikož nesnášela, když ztrácela autoritativní image, kterou si u většiny lidí pěstovala od prvního setkání.
Plavovláska na ni mězitím zvědavě hleděla. Byla opravdu zvědavá, proč ji Aisu hledala. Hnědovlásce očividně okamžitě došlo, proč na ni oba dva tak zírají. Pak se ale opět zatvářila oním pobaveným výrazem, se kterým prošla i okolo stráže v Konoze.
„No, to co jsem řekla předtím je stejně jedno, jelikož zrovna teďka neumíráš. To, proč jsem sem přišla je to, že...dozajista sis všimla, že už neslyšíš myšlenky lidí okolo a -“
„To už vím,“ přerušila ji Sewa, „vím už i proč. Zítra bych je zase měl být schopná slyšet.“
Sasuke těkal očima z jedné na druhou a naopak.
Tak proto mě prvně neslyšela, pomyslel si. Pak nechal ze svých očí zmizet Sharingan.
„To bys klidně mohla i dnes. A nepřerušuj mě.“ Aisu se na ni zamračila, než pokračovala.
„Jde o to, že i pokud jsi zjistila, proč, víš vůbec, jaktomu pro příště zabránit?“
Sewa na okamžik nevěděla, co myslí. Jak tomu mohla asi zabránit? Leda uprostřed boje neomdlívat. Aisu nad ní jen zakroutila hlavou.
„Notak, přemýšlej. Nebo pro mě nemá vůbec žádnou cenu tu stát a klábosit s tebou o hlopupostech.“
„Zabránit druhé chakře...“ Sewa se zarazila. Prvně opravdu netušila, o čem Aisu mluví, teď jí to do toho ale zapadlo společně s tím, když se dozvěděla, kde se její chakra nachází, že sabotuje její kekkei genkai. „Zabránit mé druhé chakře ovládnout mě...že?“
„Přesně tak,“ usmála se Aisu. Takže přeci jen má cenu plýtvat tu časem. Pokud ji to napadlo, už to jednou musela zvládnout.
„V tom případě koukej zabrat a poslouchej, co si myslím,“ rozkázala jí nekompromisně. Sewa na ni vyjeveně zazírala.
„A jak asi? Pokaždý, když to zkouším, div že zase neomdlím. Před chvílí jsem se o to snažila zase.“
„V tom případě je odhad, že zítra budeš slyšet myšlenky ostatních, naprostá hloupost. Kdo to proboha řekl? Dělat závěry podle vlastního odhadu bez dokázaných podmětů...to musel být hlupák...“ Aisu se na okamžik zamyslela. Pokud věděla něco o stavu lékařských jutsu v Konoze, věděla, že s tímhle problémem by nikdo nepohnul, stejně jako dokud se včera neobjevila v nemocnici a nevyléčila Sewu.
Jsou to pošetilí hlupáci co vidí jen vnitřní a vnější zranění a otravu jedy. Chakru vůbec v potaz neberou. Zlatý časy, kdy tu k něčemu byla Tsunade...s tou se občas dalo i vést inteligentní rozhovor...a taky oškubat v kartách. Při té myšlence se zašklebila, pak se ale hned vrátila zpět do reality.
„No! Dost mluvení, dělej.“
Dě-dělej?! Sewa se na ni zamračila. „Co mám asi tak dělat?“
„Aaa, co asi?! Dostaň tu chakru ze svý hlavy, přece!“
Ajo...to mě...to by mě nenapadlo hodně dlouho, povzdychla si plavovláska. Krátce pohlédla na Sasukeho, než od něj na pár kroků poodstoupila.
Ha, je si moc dobře vědomá, že ta chakra je v nekontrolovaném stavu pro ostatní jako jed. Aisu ji pozorně sledovala. Sewa mezitím udělala rukama pečeť a zavřela oči. Sasuke se letmo ohlédl po Hnědovlásce.
Aisu...ta lékařská kunoichi, kterou jsme potkali ve Vlnkové zemi? Pak se zadíval na Sewu. Být na jejím místě...asi bych té kunoichi nevěřil. Přesto, odkud to všechno ví, odkud věděla, jak Sewu vyléčit, když si s tím nevěděli rady ani nejlepší lékařští ninjové z Konohy?
Sewa po chvíli hledání ucítila známky druhé chakry v hlavě, přesněji řečeno v těch místech, kde ji začala hlava bolet vždycky, když se pokoušela o myšlenkové spojení se světem. Na čele se jí objevila jemná vráska, když zaměřila všechnu svou pozornost na její odstranění. Což k jejímu překvapení zabralo hodně dlouhou dobu. Když pak oči zase otevřela, zadívala se na oba dva človíčky v její blízkosti. Měla-li si vybrat, ke komu by chtěla mluvit, bylo jí to předem jasné.
Hej...slyšíš mě?
Na chvíli bylo ticho, než se ozvalo tiché: Hm.
Já tě slyším! Sláva, konečně! Vážně jsem se bála, co se mnou je...Na tváři se jí rozlil šťastný výraz. V myšlenkách hýřila takovým štěstím, že ho svým úsměvem nakazila taky.
A helemese, pokud vím, tak tenhleten měl být jak led, ne? Uchiha. Teda, podle toho, co mi zase Kakashi nakecal. A teď tu nějak roztál...ehm. Myslím, že si to nechám pro sebe.
V duchu se usmála, navenek si ale dál zachovávala přísný výraz. Tentokrát ji Sewa ale slyšela. Aisu si to opožděně uvědomila, překvapil ji ale výraz v Sewiných očích. Děkovala jí pohledem, ale ne za to, že jí řekla, jak se zbavit svého chvilkového myšlenkoohluchnutí. Za to děkovala až o okamžik později.
„Ehm...děkuju, Aisu-san.“
„Hee, to nestojí za řeč! Radši bych byla, kdyby sis klekla na kolena a děkovala mi za to, že jsem ti zachránila život, ale nejsem sadistická ani perverzní jak ten žabý úchylák, co je zrovna ve vesnici...no, to je jedno. Zatím,“ rozloučila se s nimi rychlým zamáváním a zmizela v záplavě šedého kouře. Sewa jen překvapeně zamrkala.
„Zajímavá osoba.“ Sasuke se zadíval na místo, kde ještě před chvílí Aisu stála. Pak se obrátil k odchodu. Bezradně se na něj podívala, než se vrátila několika kroky k houpačkám a na jednu z nich se posadila. Sledovala ho očima, když odcházel. Nakonec sklonila hlavu a zadívala se cestou zpátky, když se potom po něm ohlédla znovu, už byl pryč. Rázně zavrtěla hlavou.
Copak mě tím tak rozhodil? Sama na sebe se zamračila. Neměla ráda, když byla sentimentální. Tím spíš, když chtěla vrátit čas. Vztekle si promnula spánky.
Tak dost! Musím být racionální. Nikdy ji nezajímal, tak co se tak náhle změnilo, že si toho sama nevšimla? Tím spíš, co bylo s ní, že ji náhle viděl?
Po chvíli se rozběhla ze hřiště pryč, běžela celou cestu až domů bez zastavení, přesto necítila žádnou únavu. Ten náhlý chlad přehlušil vše.