Ve jménu oddanosti 12

Válka!

Byly už další týden na cestě a Itachi měl stále pocit, že se nepřibližují. Měl dojem, že se museli nějakým způsobem odchýlit z cesty, ale nevěděl kdy a jak.
„Kde jsme teď?“ zeptal se už poněkolikáté Sasuke a bylo na něj vidět, že se mu nelíbí tak dlouhá cesta.
„Pokud se nemýlím, jsme právě v Zemi ohně,“ opověděl Itachi.
„Jak to víš? Už jsi tu byl?“ mrknul po něm malý.
„Vlastně ano. Pocházím odtud,“ hlesnul.
„Aha,“ propustil Sasuke a dál se neptal.
„Mimochodem, kde je Hachi?“ uvědomil si Itachi, že ji dlouho neslyšel.
„Nevím,“ pokrčil rameny Sasuke, oba se zastavili a začali se rozhlížet.
„Hachi!“ zavolal Itachi, ale nic se nedělo.
Znovu zavolal, ale když se stále nikdo neozýval, podíval se na Sasukeho.
„Můžeš jí vycítit?“
„Zkusím to,“ zabrblal černovlásek a začenichal ve vzduchu. Zastavil se na jednu stranu a ukázal mezi stromy. Rozešli se tím směrem a za chvíli stanuli na travnatém plácku u malého rybníčku.
Hachi tam stála na břehu a snažila se dosáhnout na leknín plující na vodě. Ručičky ale měla krátké a tak se natahovala jak mohla.
„Hachi!“ křiknul Sasuke, ale jakmile to udělal, holčička ztratila rovnováhu a žuchla do ledové vody.
„No výborně!“ protočil oči Itachi a rozešel se za ní.
Hachi vylezla z vody, třásla se zimou, ale leknín držela šťastně v rukou.
„Já se z tebe zblázním!“ zkřivil pusu Itachi a prohlížel si ji, jak z ní kape voda. „Co teď s tebou? Jsi durch a šaty ti jen tak neuschnou!“
„Omlouvám se Itachi-sama! Ale když ta kytička byla tak krásná,“ broukla holčička, ale už začínala drkotat zubama.
Itachi tedy na nic nečekal, sundal jí to mokré oblečení a zabalil ji do svého pláště. Vzal jí do náručí a vydali se znovu na cestu.
Navečer našli místo na utáboření a u ohně se najedli. Hachi byla stále zabalená v plášti a pořád svírala leknín.
„Co umí ty tvoje oči?“ zeptal se najednou Sasuke a Itachiho překvapil jeho zájem.
„Víš, co je genjutsu?“ vrátil mu otázku.
„To nás učil strýc Kaenom. Je to prý něco, kdy si myslíme, že je něco skutečné a přitom není. Prý to používali ninjové v boji,“ kývnul Sasuke.
„Měl pravdu. Když shinobi použije genjutsu, může u protivníka vyvolat falešnou představu o tom, co se děje. A tohle umí můj Sharingan,“ odpověděl Itachi a na důkaz svých slov se černota jeho očí změnila v krvavě rudou s černými znameními.
„Je to nebezpečný?“ sledoval ho podezřívavě malý.
„Ano, to je. Ať už protivník vidí cokoliv, jeho mozek reaguje na jakoukoliv bolest a může umřít i bez toho, že bych se ho dotknul.“
„Hmmm...a kolik lidí má tyhle oči?“ Sasukeho přemohl obdiv k něčemu takovému.
„Tuhle schopnost měl jenom náš rod a ten už skoro vymřel. Zbývám už jenom já,“ odvětil Itachi, ale došlo mu, že to nemusí být pravda. Pokud Sasuke zdědil něco po jejich rodu, je možné, že se u něj rodové kekkei genkai projeví.
„Kytička uvadla,“ špitlo klubko vedle nich a uvadlý leknín spadl na zem.
Itachi se zamračil. Hachi to sotva zašeptala. Odhrnul plášť a zjistil, že dívenka se třese zimou. Položil jí ruku na čelo a zjistil, že má horečku. Křečovitě držela víčka u sebe a přerývaně dýchala.
„Sakra!“ zaklel si pro sebe.
„Co se děje?“ zvednul se nervózně i Sasuke.
„Má horečku. Musela se nachladit jak spadla do toho rybníku,“ vzal jí zase do náručí a snažil se jí ještě víc zahřát, aby se tak neklepala.
„Co budeme dělat?“ zeptal se opatrně Sasuke a bylo na něm vidět, že začíná mít strach.
„Zkusíme jí držet v teple a měla by hodně pít. Třeba se z toho dostane sama,“ řekl Itachi, ale sám si nebyl moc jistý. Pokud se neuzdraví, bude muset najít lékaře, ale každé jejich ukázání v Zemi ohně je nebezpečné. Pořád je hledaný ninja třídy S.
Itachi ji držel celou noc a dával jí pít horký čaj, ale její stav se nelepšil. Ba co víc, začala ošklivě kašlat a úplně přestala vnímat okolí. Byl na ní žalostný pohled a i Sasuke začal propadat panice. Ani jeden z nich nespal a bezmocně sledovali, jak se trápí.
Itachi jí asi po milionté utřel kapičky potu z čela a Hachi se ani nesnažila zareagovat.
„Hachi?“ zavolal jí, ale nevzbudila se. Nahmatal jí tep a zjistil, že nepřirozeně zrychlený.
Sasuke to celé sledoval z vyděšenýma očima.
„Zachraň jí!“ vyhrknul náhle a chytnul ho za ruku.
Itachi stisknul zuby a kývnul.
„Dobře. Jdeme!“ zvednul se.
„Kam?“ rychle balil jejich věci Sasuke.
„Nedaleko je Skrytá Listová. Můžou nám tam pomoct,“ rozešel se Itachi.
„Slibuješ?“ zastavil se pochybovačně Sasuke.
„Musí. Teď mě ale poslouchej. Možná to bude nebezpečné takže nech mluvit mě a nic nedělej a pokud můžeš, neměň se ve vlka,“ podíval se na něj nekompromisně a Sasuke přitakal.
Pak se dali do běhu. Začínalo svítat, k vesnici jim zbývalo několik kilometrů a začal se jim krátit čas. Hachi mu bezvládně ležela v rukou a Itachi jí občas zkontroloval tep.
„Vydrž holčičko!“ syknul Itachi a přidal do tempa.

------

„Á! Už mě to nudí! Kdy nás přijdou vystřídat?“ zívnul Kotetsu a znuděně sledoval bránu před sebou. „Stejně sem nikdo tak brzo nepřijde tak nechápu, proč se nemůžeme jít vyspat! No nemám pravdu, Izumo? Izumo!“
Když zjistil, že jeho přítel už dávno spí, nespokojeně mlasknul a opřel si hlavu o ruku. Z polospánku ho ale po chvíli probudil zvuk běžících nohou.
Zadíval se přes bránu a uviděl dva přibližující se stíny. Dloubnul do kolegy a ten sebou poplašeně trhnul.
„Někdo jde, tak nechrápej!“ pokáral ho Kotetsu, oba se tedy zvedli a postavili se příchozím do cesty, aby zjistili o co jim jde.
Jakmile se cizinci přiblížili, zjistili, že jde o muže nesoucího něco v náručí a malého chlapce.
„Přeji dobré ráno!“ začal Kotetsu. „Jaký je účel vaší...
Zasekl se a Izuma se zamračil.
„Uchiha Itachi!“ zavrčel Kotetsu a tasil svou zbraň. „Co tu chceš?“
Itachi k nim došel a zastavil se před nimi.
„Nestavte se mi do cesty!“ odpověděl Itachi a chtěl je obejít. Sasuke mu stál za zády a vše ostražitě sledoval.
„Nikdy! Každý shinobi má rozkaz tě okamžitě zatknout, jakmile tě uvidí. Nehodláme tě vpustit!“ opáčil Izuma se stále položenou rukou na své zbrani.
„Nemám čas se tu s vámi hádat! Ustupte nebo budete litovat!“ syknul Itachi a odpoutal Sharingan.
„Potom s námi budeš muset bojovat!“ zavrčel Kotetsu a postavil se do bojové pozice.
„Jak je libo!“ syknul Itachi.
„Co se tu děje?“ ozvalo se vedle nich.
„Hokage-sama!“ vydechl úlevně Izumo. Pozornost všech se obrátila na asi pětadvacetiletého muže v dlouhém karmínovém plášti s rozčepýřenou blonďatou hlavou s mladou ženou v červeném s dlouhými nachovými vlasy spletenými do copu.
„Dlouho jsme se neviděli, Naruto-kun!“ narovnal se Itachi.
„Itachi! Co tu chceš?“ oslovil ho příkře Naruto.
„Nic, co by ublížilo tvé vesnici,“ odpověděl. „Potřebuji lékařské ošetření.“
„Jsi zraněný?“ zvedlo se obočí ženy. „Nemám ani nejmenší chuť ti pomoci.“
„O mě tu nejde,“ řekl Itachi a odhrnul plášť z bezvládné dívenky.
Žena na nic nečekala a okamžitě vykročila k němu.
„Sakura-chan!“ snažil se jí zastavit Naruto. „Může to být past!“
„Nemel Naruto!“ zavrčela a začala prohlížet děvčátko zkušenými prsty.
„Musí okamžitě do nemocnice!“ zamračila se a převzala Hachi od Itachiho. „Vypadá to na ošklivý zápal plic.“
„Ale Sakuro-chan, to nejde! Nehodlám...“ snažil se jí v tom zabránit Naruto.
„Ještě chvíli se mi pokoušej bránit zachránit té malé život a opravdu se už neudržím!“ vztekle se po něm podívala a mladý Hokage uhnul očima.
„Hachi,“ slabě zavolal Sasuke, když viděl jak se od něj Sakura rychle vzdaluje s jeho sestrou v náručí. Stále ale stál schovaný za Itachim. Sakura se zastavila.
„To je tvoje sestřička, viď?“ zkoumala jeho zoufalý výraz. „Jestli chceš, můžeš jít s námi, ale musíme hned,“ pokynula hlavou směrem do vesnice.
Sasuke se podíval na Itachiho, ale ten jenom kývnul. Pustil se tedy za ženou a za Hachi.
„Nemáš se čeho bát, Naruto-kun. Máš mé slovo, že tu nejsem jako nepřítel a nikomu z vesnice se nic nestane,“ snažil se nesledovat mizející Sakuru.
„To je tvé slovo a co slovo Akatsuki?“
„Už k nim nepatřím a tvůj démon mne bude zajímat jen v případě, že bys ho chtěl proti mně použít.“
„Já vím,“ tiše odpověděl blonďák.
Itachi se neubránil překvapenému výrazu.
„Izumo, Kotetsu! Můžete odejít,“ rozkázal těm dvou Šestý a oni se poslušně vzdálili s mírným ukloněním.
„Je to tak půl roku, kdy jsem našel v pracovně starý záznam o tom, jak to bylo tenkrát s vaším klanem,“ promluvil Naruto, ale stále se mu nedokázal podívat do očí.
„Vím, jak to bylo. Byl jsi do toho vtažen a...“
„To nic nemění na tom, že jsem to udělal!“ ostře ho přerušil Itachi. „Bylo to mé konečné rozhodnutí a stejně tak i za to stále nesu své následky.“
„Proč jsi to nikdy neřekl Sasukemu?“ vyhrknul najednou Naruto.
„Nebylo to nic, co by měl vědět,“ klidně odpověděl černovlasý.
„Nebylo?!“ rozčílil se mladý muž. „Jak to můžeš říct? Celý svůj život zasvětil své pomstě. Odešel odsud k Orochimarovi, aby byl dost silný na to, aby tě zabil a ty tu jen tak řekneš, že to neměl vědět?!“
„Měl plné právo se mstít. Důvody nebyly důležité. Důležitý byl pouze čin, který jsem provedl. Sám si vybral svou cestu,“ nehnul brvou Itachi, ale stará rána hluboko uvnitř opět začala krvácet.
„Jakou cestu? Cestu, která nakonec vedla k jeho vlastní zkáze?“ hořce dodal Naruto a poprvé se mu podíval do očí. „Kdyby se tenkrát nevrátil a nebojoval se mnou...“
„Jeho srdce,“ znovu ho přerušil Itachi, „bylo stále pevně spjato s tímto místem a on s tím nemohl nic dělat. Oba jsme toužili zpřetrhat pouta s blízkými a stát se tak silnějšími a méně zranitelnými. Mně se to podařilo jen jednou, jemu nikdy a to znamenalo jeho smrt.“
„Já jsem jeho smrt,“ pronesl ponuře Naruto a odsouzeně stisknul ruce v pěst.
„Vím a on měl být mojí. Proto tě teď žádám. Zachraň to děvče,“ přišel k němu Itachi blíž. „Dlužíš mi to!“
„To není v mé moci,“ zavrtěl hlavou Rokudaime. „Mohu ti jen slíbit, že Sakura udělá všechno, co je v jejích silách.“
„Potom mne vpusť do vesnice, ať mohu být na blízku.“
„S tím nemám problém. Horší je, že pravdu znám už jenom já, jak to skutečně bylo a obyvatelé budou chtít odpovědi na to, co tu pohledáváš.“
„To už je na tobě, Naruto-kun,“ otočil se k němu Itachi zády a nechal stát překvapeného Naruta za sebou. Vydal se rovnou do nemocnice.

---------

Královno! ...Kiro!...Hachi!“
Až na poslední jméno se žena uprostřed chodby zastavila a otočila se na bělovlasého muže.
„Žádala jsem tě, abys mi tak již nikdy neříkal, Kaenome!“ zatvrdila svou tvář.
„Musel jsem. Jinak se mnou odmítáš mluvit a já potřebuji, abys mne vyslechla,“ došel k ní muž a pevně se jí zadíval do očí.
„Proč jsi to udělala?“
„Udělala jsem co?“ zkusila hrát nevědoucí.
„Nech toho! Víš, na co se tě pokouším už dva dny zeptat. Proč jsi vydala rozkaz ke zbrojení?“ zamračil se na ní Kaenom. „Proč jsi Konoze vyhlásila válku?“
„Kdo říká, že jsem to byla já,“ založila si vzpurně ruce.
„Kdo jiný? Znám tvého bratra, a tak daleko by nezacházel, kdyby neměl důvod. Tohle je tvé rozhodnutí, tak mi odpověz proč.“
„Ty se ještě ptáš?“ zašeptala nenávistně. „Sebrali mi vše, co mi kdy bylo drahé a za to budou pykat. Neskončím dokud z jejich země nezbude jenom hrstka prachu. Ať poznají co je pravá bolest tak jako já jsem kvůli nim trpěla!“
„Nemáš důkaz, že to byli oni. Všechno jsou to jen spekulace. Mluvila jsi osobně s těmi špehy? Mohli se splést,“ snažil se najít argumenty proti.
„Nezajímá mě to!“ práskla hlasem. „Přinesli její nejoblíbenější hračku celou od krve a to mi stačí. Co bych to byla za matku, abych nechala vrahy svých dětí běhat po světě? Dostatečně dlouho jsem brala ohledy na všechny kolem sebe, zvlášť na lidské pokolení a co jsem z toho měla? Jen trápení, smrt a utrpení. Můj pohár trpělivosti přetekl!“
„Vím, jak strašlivě trpíš. Žal nad ztrátou tvých dětí musí být sžíravý a nesnesitelný. Ale,“ položil jí ruku na rameno, „nenech se ovládat nenávistí a pomstou. Přinese to jen další neštěstí. Opravdu chceš obětovat obyvatele této vesnice jen své pomstě?“
Stála a zle si ho měřila. Už už se jí v očích objevil náznak pochopení když v tom se jí v hlavě rozezněl zvonivý smích malé Hachi a do srdce se jí zaryla ostrá dýka.
Pevně semknula víčka k sobě.
„Můj národ je hrdý stejně jako já,“ pronesla dusivým šepotem. „Dlouho jsme se skrývali a dlouho jsme čekali na svoji příležitost žít svobodně jako ostatní. Pokud má být napadení Konohy cestou, jak toho dokázat, nebudu čekat ani vteřinu!“
„Kiro...“ stisknul prsty na jejím rameni.
„Ne!“ divoce strhla jeho ruku. „Konec je všem ústupkům a spravedlnost beru do vlastních rukou! Tím končím jakoukoliv diskuzi!“
Než stačil Kaenom ještě něco chabě oponovat, otočila se a rázně odkráčela pryč. Věděl, jak se cítí. Její mysl je teď obestřena tlustou zdí plnou bolesti a bezradnosti.
Vyčerpaně si sedl do velkého křesla u okna a unaveně si promnul kořen nosu. Co teď může dělat? Kiba ji definitivně přetlačil na svou stranu a nikdo už tak válce nezabrání. Začínal mít pocit, že něco takového už se jednou stalo. Tenkrát když zemřeli jejich rodiče údajně rukou ninjů z cizí vesnice, vojevůdci a velitelé začali také plánovat bitvu, kterou se mu ale podařilo na poslední chvíli rozmluvit.
Že by to byla pouze jen shoda náhod nebo se z něj začíná stávat paranoik?
„Nemožné,“ zabrblal nesrozumitelně a položil obě ruce na opěradla.
Vypadá to, že královna sama s lidmi, co našli dvojčata, osobně nemluvila a pouze jí byl vzkaz předán i s tím malým králíčkem....
Kaenomovi se překvapeně rozšířily oči.
„Ona ho přece den před únosem ztratila,“ zašeptal do ticha. Prudce vstal a zahleděl se do prázdna.
Jestli je to tak, může to být připravený plán, jak je donutit válčit? Můžou mít mezi sebou zrádce?
Pokud ano, musí na to přijít sám. Jestli jí nepřivede důkaz, už ho znovu nevyslechne.
Zaťal ruce v pěst. Bude jednat na vlastní pěst a možná....možná se mu podaří zabránit zkáze celé vesnice i mnoha lidí v Listové.
Ale kde by měl začít? Rozhlížel se bezradně po dlouhé chodbě až mu hlavou projela spásná myšlenka.
„Dazou,“ téměř neslyšně pronesl a vydal se na za svým cílem.

--------

„Itachi-sama,“ pronesla Hachi tenkým hláskem, když vstoupil do pokoje, ale vzápětí se rozkašlala.
„Máš být v klidu,“ zamračila se na ní Sakura a násilím jí zatlačila do polštáře.
Sasuke ležel opodál v křesle a pravidelně oddechoval. Nehnul se od své sestry celý týden, co tu již pobývali, ale když se jí začalo dařit lépe i on se přestal bát a dopřál si místy i trochu spánku.
Naruto nakonec přišel na způsob jak je ponechat ve vesnici. Dal rozhlásit, že Itachi přišel do vesnice na jeho vlastní pozvání a má mu pomoci proti organizaci jménem Akatsuki, kterou nedávno dobrovolně opustil. Pod štítem toho, že tak zajistí větší bezpečnost vesnice, obyvatelé celkem rychle začali jeho přítomnost tolerovat. Možná také proto, že generace, která ještě přímo zažila vyvraždění Uchiha klanu, začala pomalu mizet.
„Jak jí je?“ obrátil se na Sakuru s otázkou v očích.
„Lépe a zanedlouho se uzdraví,“ kývla s mírným úsměvem. „Přišli jste ale na poslední chvíli. Sama by to bez léků a ošetření už dlouho nezvládla.“
„Arigato,“ řekl a sám cítil, že mu ze srdce spadl obrovský balvan.
Sakura ho chvíli pozorně sledovala a pak jí to nedalo.
„Itachi-sama, můžu s tebou na chvíli mluvit o samotě?“ zeptala se a on nakonec kývnul.
Odebrali se za dveře.
„O co jde?“ podíval se na ní tázavě.
„Co jsou ti dva zač? Rozhodně to nejsou lidé, jak jsem stačila poznat jejich anatomii a...“
„Jsou to Valcani,“ odpověděl bez vytáček a Sakuře se překvapeně rozšířily zorničky.
„Valcani?“
„Starý rod bytostí, kteří mají jsou napůl lidmi a napůl vlky. Proto jejich tělesná schránka je odlišná,“ trpělivě vysvětloval.
„Nikdy jsem o nich neslyšela,“ vypadal nedůvěřivě.
„Ani jsi nemohla. Možná ze starých knih. Tento rod měl už dávno patřit mezi vyhynulé, ale nějakým způsobem se jim podařilo přežít a ukrývat se před zraky ostatních.“
„Potom to dává smysl. Viděla jsem v pokoji malé štěně, ale když jsem se otočila, abych zavolala někoho, kdo by o tom mohl vědět a podívala se zpátky, byl tam jenom malý Sasuke,“ zamračila se.
„Potom víš, že mluvím pravdu,“ klidně pronesl.
„Když jsme ale u jejich jmen,“ nevěděla pořádně, jak má začít. „Přijde mi nápadné, že malý se jmenuje jako tvůj bratr. Jakou spojitost mají s tebou? Nepřijde mi, že pokládáš za běžné, starat se o cizí děti.“
„Jsou to mé děti,“ odpověděl zase hlasem klidným jako stojatá voda a Sakura zalapala po dechu.
„Není důležité, abys věděla, kdo je jejich matka nebo proč jsem s nimi sám. Jsi jejich lékař, proto s tebou mluvím na rovinu a vím, že znáš pojem lékařské tajemství. Stejně tě ale žádám, aby ses o tom před nikým nezmiňovala. To, že jsou Valcani a navíc ještě napůl z Uchiha klanu, skýtá to pro ně dvojnásobné nebezpečí ať už tady ve vesnici nebo kdekoliv jinde a já udělám cokoliv, abych je ochránil. Rozumíš tomu, co jsem řekl?“ ledově ji sledoval a ji obestřel strach.
Zároveň poprvé k němu pocítila něco jako náklonnost. Vídávala ho tu s ustaraným výrazem jak čeká, až se Hachi probere a zároveň se snažil udržet Sasukeho při zdravém rozumu. Ten malý chlapec se s ním sice jenom hádal, ale i to mělo své účinky a na chvíli vždy zapomněl, že by mohl o svou sestru přijít. Choval se přesně tak, jak by od každého otce očekávala a tím jí dokázal, že možná to, co jí tehdy naznačil Naruto, že nic není tak jak se jeví, je možná pravda.
„Chápu,“ kývla. „Jak si přeješ!“

----------

Kaenom zrovna seděl u skromného oběda, když se nad vesnicí rozezvučely temné hlasy velkých bubnů. Trhnul sebou. Tohle znamená jenom jedno. Válka začala! Vyrazil od stolu až porazil židli a rozeběhl se směrem do vesnice. Jeho staré šedivé tlapy ho už téměř neposlouchaly, ale nedbal na to. Ještě neměl dostatek času vše prozkoumat, ale začínal čím dál víc přicházet na to, že tu něco nehraje a Konoha je do všeho jen nechtěně zapletena.
Probíhal ulicemi, kde vypukl chaos. Muži se urychleně navlékali do brnění a ti poslední ještě brousili své zbraně.
Doběhnul před palác ve chvíli, kdy královská dvojice vycházela z bran v zářivé zbroji.
„Královno! Nedělej to!“ došel k ní už ve své lidské podobě.
„Kaenome! Dobře, že jsi tu!“ ignorovala jeho slova. „Potřebuji, abys mi vydal svitek zavazující naše přátelství s bytostmi z lesa.“
Starci se zastavilo srdce.
„Chceš zajít až tak daleko? To tě tvá pomsta zaslepila natolik, že chceš přivolat Ryuuzaky?!“ nevěřil co po něm žádá.
„Jdeme do války a oni přislíbili svou pomoc, kdykoliv budeme potřebovat. Můj otec s nimi uzavřel spojenectví a já ho nyní hodlám využít!“ odpověděla mrazivě a Kiba po jejím boku se spokojeně usmál. Krev mu začala vařit v žilách a divoké pudy zoufale vyly po krvi.
„Kiro! Poslouchej mě! Našel jsem možnost, že to nebyli lidé z Listové. Existuje tu možnost, že ty děti byly zabity...“
„Řekla jsem dost!“ zvýšila neúprosně hlas a zarazila ho v pohybu i v řeči. „Přestaň mne přesvědčovat o něčem takovém, že snad máme mezi sebou zrádce! Už jsem slyšela dost. Máš snad důkaz?“
„Zatím ne, ale když mi dáš ještě čas...“
„Čas?“ pohrdavě se usmála. „Lidé měli dost času na to stát se tolerantnějšími , ale nevyužili ho. Pokud nemáš žádný důkaz, nemám důvod tě poslouchat. Teď mi vydej ten svitek!“
Kaenom stál a nehýbal se.
„Hned!“ zařvala a on zavřel oči.
Pak z hlouby svého pláště vyndal starý pergament ovázaný černou stuhou a podal jí ho. Převzala ho a vydala se směrem k ke starému lesu, který už nepatřil do jejich území po boku svého bratra.
Kaenom jen mohl přihlížet narůstajícímu napětí a neodvratitelnosti konfliktu.
Kira stanula před neprostupností lesa, rozevřela svitek a začala předříkávat slova ve starém jazyce.
„Bytosti lesa! Já, královna Valcanů, vás žádám! Svou krví jsme kdysi spojili svoji přízeň a nyní vás prosím o pomoc. Je čas nastolit nový řád. Nový řád, který bude uznávat nejen náš rod a naše pokolení, ale který si stále bude vážit všech bytostí na světě! Stůjte nám po boku a bijte se s námi za správnou věc!“
Domluvila a zaposlouchala se do lesního ticha. Dlouho se nic nedělo a Kiba se začínal mračit.
Pak někde v dálce něco šustlo a něco se drsně otřelo o kmen stromu.
„Jako moc svá slova myslíš vážně, Kiro ?“ skřípavě se ozvalo nedaleko a pár mužů s sebou poplašeně trhlo.
„Mé slovo je mi svaté! Svůj slib dodržím i kdyby mě to mělo stát život!“ odpověděla a dál odhodlaně stála proti temnotě.
„Právě život bude to, co si od tebe vezmu, když zklameš,“ ozvalo se z druhé strany a Kiba stisknul zuby k sobě.
„Přijímám!“ vytáhla nůž z pouzdra u boku a řízla se do ruky. Drahocenná tekutina začala stékat z dlaně na zem a v temnotě se začal rýsovat něčí obrys. Po chvíli se na denním světle objevila bytost vzdáleně připomínající člověka. Stvoření mělo dlouhé vlasy až po pás téměř bílé a jeho pokožka neměla o mnoho odstínů navíc krom toho, že na částech těla byla obrostlá mechem. Oči černé jako noc bez duhovek ji propalovaly pohledem. Kolem těla měla bytost ovázané cáry látek neurčitého původu, které zakrývaly jen důležité části těla.
„Zdravím tě, Ryuu,“ sklopila zrak Kira a poklonila se muži před sebou stejně jako Kiba. Nastavila svou ruku, muž k ní přišel a olíznul veškerou krev vytékající z rány.
„Chtěl bych říct, že tě rád vidím, ale není tomu tak,“ nesouhlasně mlasknul a jeho dlouhé nehty zaškrábaly o strom, kde nechaly hluboké rýhy. „Znamená to totiž, že doba je zlá a musíme bojovat. Snažíme se zůstat v ústraní a potlačovat své pudy, které vždy přinesly jen zkázu. I proto jsme si vybrali les, kde naše schopnosti mohou být lépe skrývány.“
„To všechno vím, ale není jiná možnost,“ postavila se opět vzpřímeně Kira. „Lidé zabíjejí naše děti nebo je zotročují. Měli by jim být ustanovena nějaká pravidla.“
„Budu doufat za tebe, že tvá pravidla budou správná. Tvá krev už mi bouří v žilách a vím, co je tvým úmyslem. Probudila jsi v nás opět bojovníky. Jsi připravená velet takové armádě?“ přešel k ní a ona pocítila, že se kolem něj začíná šířit čím dál větší horko.
„Jsem stejně jako můj bratr Kiba. Jsme dvojčata stvořená vést náš i váš národ do boje. Jste připraveni přijmout naše rozkazy?“
Ryuu popošel zase dál od ní a hlasitě se zachechtal zády k ní.
„Jak si přeješ!“ nakonec zavolal a začal se před jejich očima měnit. lasy zmizely a kůže začala tvořit tvrdé šupiny a on se pomalu zvětšoval. Po chvíli mu pukly záda a na svět se zrodily dvě ohromná křídla. Horko kolem něj zpřestávalo být snesitelné a tak Valcani před ním lehce ustoupili.
Za chvíli před nimi stálo obrovské stříbřitě bílé zvíře s mohutnými křídly, dlouhými tesáky vyčnívajícími z dlouhé čumáku a šupinami neprostupnými jako jejich brnění. Místo zadních nohou mělo ptačí pařáty ostrými jako jejich meč.
Ryuu se hlasitě nadechl a hluboce zařval. Les se zavlnil a nad jejich hlavami se zatáhlo. Táhlé skřeky zaplnily vzduch a někteří z Valcanů začali vrčet. Nebe nad nimi se zaplnilo stvořeními, kteří se již nikdy neměli objevit ve své plné síle.
Kira zvedla zrak a se zájmem pozorovala jak si Ryuuzakové po dlouhé době užívají radost z volnosti a nechávají se prostoupit dávnou bojovností.
Ryuu k ní přistoupil.
„Ty jako pes, nebojíš se výšek?“ nakřáple se zasmál.
„Já jako vlk, nebojím se ničeho!“ odpověděla a skočila mu na hřbet, kde se ho pevně chytla za krk.
Kiba právě nasedal na dalšího přistanuvšího Ryuuzaka černého jako nicota.
„Dazou!“ křiknul Kiba a tmavý muž nedaleko kývnul. „Ty povedeš pozemní jednotku. Držte se za námi na dohled a čekej na naše povely!“
„Hai!“ uklonil se a zatroubil na roh.
Ryuuzakové se vznesli i s veliteli vystřelili v před.
„Nestihnul jsem to,“ svěsil hlavu Kaenom, který vše z dálky sledoval. „Všichni bohové ať nám pomáhají!“
Dazou zařval a armáda vlků divoce zavyla a dala se do běhu.