Tajemství 4 aneb Co se skrývá v trávě

Proč si s tím teď lámat hlavu. Důležitější, nebo spíše příjemnější záležitostí, nad kterou mohl přemýšlet, bylo plánování dnešního společného dne.

Po chvíli se vzbudila i Hinata. Když zjistila na čem, nebo spíš na kom leží, vzpomněla si na včerejší večer a taky na to, jak to všechno začalo. To ona se na něj vrhla a svou stydlivost zanechala někde u bran Konohy.
Zvedla se a snažila se mikinou zakrýt co největší část těla. Všimla si Narutova nechápavého výrazu, ale teď potřebovala být sama a uspořádat si myšlenky. Zdálo se, že ji její stydlivost dohonila.
Zalezla do stanu a z baťohu si vyndala náhradní oblečení. Slyšela, jak se Naruto zvedl, ale za ní nešel. Byla mu za to hrozně vděčná, možná i on potřeboval být chvíli sám.

Litovala, že jejich vztah tak moc urychlila. Modlila se, aby to mezi nimi bylo jako dřív. Co když to teď bude všechno jinak? Ale jak jinak? Horší, lepší, to záleží jen na nich.
Pořád a pořád viděla před očima včerejší událost. Ne, nechtěla to tak brzo, vedlo jí srdce a rozum stál stranou. Nebyla na to ještě připravená, byla zmatená. Co když bude chtít tentokrát on, ale ona nebude chtít? Jak ho má odmítnout a přitom to mezi nimi nepokazit?

Už oblečená vylezla ze stanu a nesla s sebou i jejich budoucí snídani. Sedla si k ohni a začala vařit. Během pár minut bylo hotovo, ale Naruto stále nepřišel.
Rozhodla se mu nechat soukromí, tak jak to udělal i on. Posbírala její rozházené části oblečení kolem ohniště a vydala se k potoku, aby je alespoň trochu očistila a sebe taky.
Cesta k vodě byla znepříjemněna kameny, o které sem tam trochu klopýtla a ještě k tomu tam rostla až k pasu vysoká tráva.

Břeh řeky se blížil, ale těsně před ním zakopla a spadla přímo do vody. Vynořila se na hladinu a pochytala kolem ní plovoucí oblečení. Otočila se směrem, odkud přišla a uviděla něco, co opravdu vidět nechtěla. To, o co zakopla, nebyl kámen, ale nohy ležícího Naruta.
Vylezla z vody a přiklekla k němu. Byl v bezvědomí.

Rychle mu přitlačila dva prsty ke krku. Naštěstí nahmatala tep, sebrala všechny síly a pokusila se ho nadzvednout a odtáhnout ke stanu.
Nešlo to tak, jak si představovala, chytla ho pod rukama a ušla s ním sotva pár kroků. Byl na ní moc těžký, nebo ona byla příliš slabá?
Slabost, už jen ta představa, že jen kvůli jejímu nedostatku síly se Narutovi něco stane, jí dávala potřebné odhodlání.

Zaťala zuby, znovu ho nadzvedla a o pár dalších kroků se přiblížila k táboru. Podlomila se jí kolena a spadla na záda. Ucítila tupou bolest zezadu na hrudníku a ještě k tomu byla zavalená Narutem.
S velkými problémy se posadila, bolest na zádech neustupovala, naopak, bolelo to čím dál víc. Vděčit za to mohla jednomu z těch otravných kamenů, na který jako naschvál upadla.
Dýchala zhluboka, nechtěla, ne, nemohla se vzdát. Překulila Naruta na zem, zapřela se rukama za zády a vstala.

Už jen dva kroky, krok. Konečně byla ve stanu. Sáhla Narutovi na čelo, měl ho trochu teplejší než obvykle, takže to na horečku nevypadalo. Lámala si hlavu s tím, co se mu stalo. Prohlédla mu ruce, ale nic nenašla. Už se mu chystala vyhrnout nohavice, ale na malé části kůže, která byla odkrytá, uviděla rudou, téměř fialovou skvrnu, nebo spíše otok. Na dotek byl strašně horký a když se podívala pozorněji, uviděla v něm čtyři malinké vpichy.
„Hadí uštknutí.“
Utrhla si z mikiny cár látky a nohu zaškrtila, doufala, že už není příliš pozdě. Odtáhla Naruta před stan a rychle sbalila. Cesta do Konohy bude o hodně horší než ta od potoka do stanu. Nejen že musela táhnout svého kluka, ale i dva celkem velké baťohy. Jeden si dala na záda, druhý si nasadila zepředu mohla vyrazit.
Naposledy zkontrolovala Narutovu teplotu, která byla téměř stejná jako před tím, vydala se směrem, odkud včera přišli.

Po hodině
Byakuganem odhadla vzdálenost od Konohy. Byli od ní už jen půl hodiny chůze, takže jí to bude trvat asi další hodinu. Rozhodla se pro malou zastávku, potřebovala doplnit síly a napít se.
Položila Naruta na zem, odložila baťohy a s pořádným výdechem se posadila u kmenu stromu.
Hřbetem ruky si z čela setřela pot a pořádně si lokla z lahve s vodou. Hned potom ji zavřela a zastrčila zpátky do svého baťohu. Pro jistotu zas zkontrolovala Narutovi teplotu. Tentokrát už nebylo čelo jen mírné teplé, ale přímo vařící. Musela si pospíšit, už na tom byl hodně špatně.

I když seděla sotva tři minuty, znovu si stoupla a zamířila do Konohy. Slunce se dostalo do středu oblohy a vší silou pálilo na krajinu pod sebou.
To Hinatě situaci moc neulehčilo. Z velkého horka se jí točila hlava a motaly se jí nohy.

Mezi kmeny stromů se objevovala brána Konohy, už to nemohla vzdát, byla tak blízko. Každý krok jí dělal problém, ale držela si své tempo. Zastavila se až těsně za branami, ale ne z vlastní vůle, ale z vyčerpání padla k zemi.
Slyšela jakoby zdálky hlasy Kotetsu a Izumi, slyšela dupot jejich bot na prašné cestě, ale dál už nic.
Dva jmenovaní vzali oba na záda a utíkali do nemocnice.

Pomalu otevřela oči, celé tělo jí bolelo. Porozhlédla se po pokoji, moc toho ale neviděla, protože nad Listovou právě panovala noc.
Nadzvedla trochu hlavu, všimla si obvázaného hrudníku a nohy. Zase si položila hlavu na polštář a snažila se znovu usnout. Bránil jí v tom strach o Naruta, chtěla vědět co je s ním.
„Doufam, že si v pořádku,“ řekla sama pro sebe nahlas.
„Hin, ty nespíš?“
Otočila hlavu směrem, odkud hlas přišel. Na tváři se jí objevil úsměv a chtěla z postele vstát.
Sykla bolestí, ale i přes to se postavila na chladnou podlahu a pomalu se docourala k vedlejší posteli. Posadila se na židli a smutně se usmála.
„Moc nám ten výlet nevyšel co?“
Usmíval se, vždycky se usmívá, i když není důvod. Zvedlo jí to trochu náladu, ale stejně jí to mrzelo.
„A co ta noha, odstranili ten jed?“ Podívala se na něj v nadějí v očích a čekala kladnou odpověď, kterou nedostala.
„Ještě ne, prý takový ještě nikdo nikdy neviděl, ale vsadím se, že Sakura něco vymyslí.“
Zas ten úsměv. Nezbývalo jí nic jiného, než taky Sakuře věřit.
Zvedla se ze židle a lehla si k překvapenému Narutovi, pevně se ho chytila a neplánovala ho pustit.
Tohle spolu musí překonat, musí ho vyléčit, prostě musí.
Slzy jí stékaly po tváři, ale s úspěchem je před ním kryla. Přehodil přes ní půlku své peřiny a políbil jí do vlasů.
Co když je tohle jeho konec. Ten konec s velkým k, který si představoval úplně jinak. Chtěl zemřít jako hrdina.
Ne, nesmí takhle přemýšlet, vše bude dobré, vše se spraví.