Holka od vedle - 14. Naposledy

„Mayo… jsi v pořádku?“ rozběhli se všichni tři za Mayou, když ti dva odešli. Sakura předtím zasadila smrtelnou ránu Kabutovi a bylo to. Už tam jen ležel s vysklenýma brejličkama a tvářil se jako blázen.
„Já… omlouvám se…“ šeptla Maya a nechala se obejmout od svého táty. Poprvé mu ukázala, jak s ní ten rozchod zamával.
„Takže to nebyly žádný slaďárny, ve kterejch se brečelo,“ řekl Kakashi a políbil svou dceru do vlasů. Přitulila se k němu a plakala mu na rameni. Musela to ze sebe dostat.
„Co se stalo?“ zeptal se Naruto nenápadně Sakury.
„Rozešli se. Ona a Neji. Myslela jsem si, že to vzala dobře…“ zamyslela se Sakura.
„Promiň, tati…“ vzlykla Maya.
„Ššššš, to bude dobrý,“ konejšil Kakashi svou dceru.
„Neji ti za tohle nestojí,“ řekla Sakura a klekla si k nim.
„Je to jen debil s pošahanejma kartama, dattebayo!“ dodal Naruto. Maya se nuceně zasmála a utřela si slzy.
„Díky. Jste na mě moc hodní… ale já… odehnala jsem Sasukeho,“ sklopila oči Maya.
„To je jedno,“ odvětila Sakura klidně a objala ji.
„Jestli je to skutečnej kámoš, tak se vrátí sám,“ dodal Naruto a taky ji objal.
„Myslím si, že už se vrátíme do vesnice. Tahle mise nemá cenu,“ řekl Kakashi, když se Maya uklidnila.
„Hai,“ souhlasili ostatní a rozběhli se pryč z toho prokletého místa. Ale Maya byla pořád smutná.
O několik hodin později se zastavili a dohodli se, že už si dají přestávku. Přece jen byli oslabení z těch bojů.
Sakura vyléčila Naruta a Kakashiho a pak se vydala za Mayou, která si stále dokola pročítala nějaký svitek a byla naštvaná.
„Ukaž mi tvou ruku,“ pobídla Sakura kamarádku. Na tu ruku spadla, když odlétávala od Sasukeho ( když se skoro setkaly jejich chakry) a ona jí to nestihla vyléčit.
Maya jí ukázala svou levou ruku a Sakura jí ji vyléčila světle zelenou chakrou.
„Díky,“ usmála se na kamarádku Maya.
„Nemáš zač,“ odvětila Sakura a posadila se vedle ní. Společně se dívaly na Naruta s Kakashim, kteří se pro ně snažili postavit dva stany a nemohli se na ničem dohodnout.
„Omlouvám se,“ šeptla Maya a zadívala se na oblohu.
„Ty za to nemůžeš… to on se k nám nechce vrátit,“ odvětila smutným hlasem Sakura.
„Ale ty a Naruto se kvůli tomu trápíte!“
„Časem se z toho dostaneme.“
„Naruto dal slib.“
„Dal mi ještě jeden.“
„Jaký?“
„Že kvůli němu už nebude riskovat život.“
„To je složité… v téhle situaci.“
„Ano, to je. Ale já už se s tím smířila, stejně jako Kakashi. Nyní je řada na Narutovi. Měl by pochopit, že on už se nevrátí.“
„Divím se mu.“
„Já taky. Neodešla bych. Ty?“
„Já…“ zachvěla se Maya, pak zavřela oči a nakonec rozhodně řekla: „Já odejdu. Ale ne ze stejných důvodů jako on. A vrátím se.“
„Kam odejdeš?“ vykřikla šokovaně Sakura.
„Do organizace. Pár let se budu učit,“ odvětila Maya rozhodným hlasem. Pak se zvedla, aby mohla Sakuře čelit z očí do očí. Ona už taky stála na nohách.
„Ale proč chceš odejít?“ nechápala Sakura.
„Protože je to můj sen! Copak to nechápeš?! Už roky se chci stát Lovkyní,“ odsekla dotčeně Maya.
„Ty nás chceš opustit?“ zeptal se kamarádky ublíženě Naruto.
„Ale ne… jen chci jít za svým snem. Projít výcvikem a vrátit se jako Lovkyně. Co je na tom k nepochopení?!“ odvětila Maya.
„Utíkáš před svou bolestí a ohrazuješ se studiem,“ namítl Naruto.
„Nepřirovnávej mě k sobě. Taky jsi odešel z vesnice a vrátil se až po letech. Jen kvůli tomu, aby ses mohl stát Hokage a přivést zpět Sasukeho. Já chci odejít z obdobných důvodů,“ bránila se Maya.
„Můj sen se dá pochopit,“ prohlásil Naruto.
„A můj ne?! Prostě nechci být kunoichi! Ty zase nechceš být řadovým ninjou,“ opáčila Maya.
„Utíkáš. Před vzpomínkami,“ řekla Sakura.
„A co je vám do toho? S někým, kdo mi mluví do mých záležitostí si nemám co povědět!“ prohlásila rozzuřeně Maya.
„Já taky ne! Nemá cenu se s tebou o něčem bavit. Chceš nás tady jen sprostě nechat samotné,“ odsekla Sakura.
„Samotné?! Vždyť máš Naruta a spoustu jiných přátel. To já jsem ztratila přítele. To se snad dá pochopit, ne?“
„Pořád jenom já, já, já. Nemyslíš na nás,“ namítl Naruto.
„To není pravda!“ bránila se Maya.
„Jinak bys Sasukeho přivedla zpátky!“ křikla na ni hystericky Sakura.
Maya se otočila a odešla.
„Uvidíme se ve vesnici, tati,“ kývla na svého otce a odešla od nich. Chtěli se za ní vrhnout a Sakura se jí chtěla omluvit za svůj výbuch nervů, ale Kakashi je zastavil.
„Nedovolím vám to. Trpěla už v poslední době dost. Až se vrátí, vyříkáte si to a bude to v pohodě,“ řekl rozhodně Kakashi. Ti dva jen kývli a zamyšleně si sedli k ohni. Po zbytek cesty do Konohy spolu moc nepromluvili. Báli se o Mayu… že se ztratí… že ji někdo přepadne… že zemře… a oni už si to s ní nestihnou vysvětlit!
***
Maya roztržitě běžela lesem, dokud nevyplýtvala všechny své síly. To zrovna doběhla na mýtinu, kterou protékala řeka. Maya si sedla na kámen u ní a zasnila se. Z očí jí kanuly slzy. Vzpomínala na všechny ty krásné okamžiky, které prožila se svými přáteli a s Nejim.
Nakonec usnula. Ráno se probudila. A přes sebe měla přehozenou deku. Netušila, kde se tam vzala. Ani v blízkosti necítila žádnou chakru. Pokrčila nad tím rameny a vydala se do Listové. Ale neběžela. Jen šla krokem a přemýšlela. Sundala si pásku, své vlasy nechala volně povlávat kolem své hlavy a uvažovala nad tím, jaké to bude, až se stane lovkyní.
Večer se uvelebila na nějaké louce a usnula zahleděná do plamenů. Věděla, že se nezakryla. Proto ji udivilo, když se ráno probudila a přes ní byla přehozena deka a oheň stále hořel. Tehdy jí blesklo hlavou, že jde někdo za ní.
Vydala se tedy na další cestu. Dělala zamyšlenou, ale přitom zůstávala v pozoru a snažila se v okolí zjistit přítomnost nějaké neznámé chakry. Ale až večer si té chakry všimla. Tehdy doputovala na břeh jakéhosi jezera, kde si řekla, že se uvelebí. Rozdělala si tam oheň a pozorovala západ slunce. Milovala ten pohled. Najednou za sebou ucítila něčí přítomnost. Něco uvnitř ní jí poradilo, že má být v klidu, a tak se nechala přikrýt zezadu dekou a dovolila neznámé osobě, aby si vedle ní sedla.
Maya na sobě cítila něčí pohled, otočila hlavou a strnula. Čekala svého otce… Naruta… Nejiho… Sakuru… Hinatu… Hanabi… dokonce i Hiashiho. Ale jeho ne. Na něj ani nepomyslela. Ne po tom, co se stalo.
„Nevylekal jsem tě?“ optal se jí jemným a klidným hlasem.
„Věděla jsem o tobě,“ odvětila a zadívala se na oblohu, která postupně tmavla. Milovala tuhle denní dobu.
„Co mě prozradilo?“ usmál se. Ale to ona neviděla. Dívala se jinam. Ale on ji pořád probodával tím svým pohledem.
„Chakra. A určité… indicie. Proč mě sleduješ?“ zeptala se ho Maya, ale stále se na něj nepodívala.
„Mrzí mne, co jsem ti řekl. Neměl jsem o tom začínat,“ řekl smutně.
„Nevěděl jsi o tom,“ namítla Maya.
„Ale bezdůvodně jsem na tebe útočil,“ odsekl prudčeji než chtěl.
„Netušil jsi, jak na to budu reagovat.“
„Moc tě to rozhodilo?“
„Je to příliš čerstvé než aby se o tom dalo mluvit.“
„Promiň.“
„Chápu tvou zvědavost… ale ne tvou přítomnost. Proč mě sleduješ, Uchiho?“ podívala se na něj pozorně Maya. Zarazilo ji, že měl na sobě černý plášť. Normálně ho nenosil, kromě důležitých misí.
„Je to snad zakázané, Mayame? Mimo to máme společnou cestu,“ odvětil Sasuke.
„Vracíš se do Konohy?“ nechápala Maya.
„Ano. Už bylo na čase. Neměl jsem odcházet…“ zamyslel se Sasuke.
„Každý dělá chyby,“ povzdechla si Maya.
„Co se stalo?“ otázal se jí Sasuke.
„Nic,“ zavrtěla hlavou.
„Mně můžeš věřit,“ odvětil Sasuke. Zamířila na něj svůj pohled a podívali se do očí. Navzájem se v nich utopili. Byl to jedinečný okamžik.
„Já… nejsem si jistá…“ šeptla Maya. Zvedl ruku. Na chvilku zaváhal, ale pak ji pohladil po bílých vlasech, sklouzl dotykem po celé jejich délce, a pak jí dlaň položil na rameno. Znovu se jí zadíval do očí.
„Každá rána přebolí… May…“ zašeptal Sasuke, naklonil se k ní a opřel své čelo o její. Zavřela oči a snažila si ten okamžik zapamatovat. Byl krásný.
„Já… vím…“ odvětila, otevřela své nádherné zelené oči a objala ho kolem krku. On si ji přitáhl blíž k sobě a přitiskl její ústa na svá. Chvilku se soustředili celým svým vnímáním jen na ten jediný dotyk, ale pak se začali líbat. Bylo to přenádherné…
Když se od sebe odtrhli měli pěkně napuchlé rty. Přestali se objímat, Maya se o něj pohodlně opřela a on ji držel ve svém náručí svými pevnými pažemi a společně se dívali na oblohu, kde se začaly objevovat první hvězdy.
Oba si ty chvíle strávené spolu patřičně vychutnávali. Pak Maya usnula, Sasuke se usmál a položil ji na zem a zakryl ji dekou. Pak se k ní přitulil, aby jí nebyla zima a zasněně se na ni díval. Po nějaké době taky zatuhl.

„Ten sen… byl zvláštní…“ povzdechla si následující ráno Maya, když vedle sebe neuviděla Sasukeho. Znělo to smutně.
„Sen? Co se ti zdálo?“ ozvalo se za ní a ona se ihned otočila. Ze břehu jezera se na ni usmíval Sasuke. Taky se na něj usmála.
„Nic zvláštního. Nevíš, co je dnes za den?“ optala se ho Maya.
„Pondělí,“ odpověděl.
„Pondělí?! No to si snad děláš srandu! Jak jsem jen mohla zapomenout na čas,“ okamžitě vyskočila Maya a začala si balit věci.
„Kam spěcháš?“ nechápal Sasuke.
„Zítra ve tři hodiny musím být sbalená a nachystaná u brány do vesnice. Jestli to nestihnu, tak je konec. Promiň, už musím jít. Nestíhal bys mě. Uvidíme se jindy. Ahoj,“ rozloučila se s ním rychle Maya a než jí stačil něco říct, tak zmizela. Neuvěřitelnou rychlostí se vracela do Konohy.

Běžel za ní, ale skutečně nestíhal. K běhu používala svou chakru s větší silou než on. A on se také dřív unavil. Do vesnice dorazil až o tři dny později… ve středu. Ihned se rozběhl za Hokage a promluvil si s ní. Přijala ho zpátky. Dokonce i do týmu 7. Zeptal se jí proč a ona odpověděla, že Maya odešla pryč z vesnice. Sklesle odešel a vyhledal své přátele. Promluvil si s nimi a opět byli šťastní… navenek. On ale stále musela myslet na tu dívku s krásnými bílými vlasy, zázračnýma zelenýma očima a pěkně prořízlou pusou. Říkala, že se uvidí. Tak mu nezbývá než doufat.