Být chráněn 11

Část desátá - Tady

Část jedenáctá - Přestárlé dítě a příliš mladý dědeček

Sakra, už zase do ní někdo strčil!
Kushina se nervózně podívala po hnědovlasé ženě, která kolem ní proběhla neuvěřitelnou rychlostí a celkem bolestivě ji bez omluvy praštila do ramene.
„Z cesty, z cesty,“ zakřičela žena a důstojně si ve všem tom spěchu stačila ukázat na čelenku uvázanou kolem čela. „Shinobi z Listové, hasíme požár. Z cesty!“
„Požár?“ zavrněla Sueko spokojeně, až byla žena pryč. „Ale, ale… Že bych šla pomoct? Se svými nepřekonatelnými technikami?“
„Musíme počkat na Sandaimeho,“ zarazil ji Minato a dlouze vydechl. Takhle se opírat o bránu už ho dlouho bavit nebude…
Stáli tady, u východu z Konohy, na zádech malé batohy s nejnutnější výbavou pro dlouhou túru a mračili se, všichni tři svorně. Člověk by ani neřekl, jak moc složité dokáže být vybrat věci na pár dní, protože nikdo z nich vůbec netušil, co je bude čekat. Jisté bylo jenom jedno: Musí co nejrychleji dorazit ke druhému posvátnému místu – k vodopádům Tři živlů. A dál už se uvidí. Možná, možná, že žádné dál ani nebude.
„A proč na něho musíme čekat?“ zavrčela Kushina. „Víte, mám jaksi jenom pět dní a každá minuta je pro mě docela důležitá. Jsem z toho trošku nervózní, takže -,“
„Cítíte ten oheň?“ skočila jí Sueko bezohledně do řeči a hlasitě začuchala. Nezablesklo jí přitom v očích? Ale Minato, opírající se vedle ní o velká dřevěná vrata, jenom zavrtěl hlavou.
„Ne, nemůžete jít hasit, Sueko-san.“
„Proč ne?“ podrážděně odsekla žena a ani nečekala na odpověď. „Člověk chce jednou za čas pomáhat a ani nemůže!“
Tvářila se jako malé dítě, kterému hodně zlý zloděj ukradne trojkolku a zároveň jako onen zloděj v Konožském smíšeném zboží, když za trojkolku dostane jenom pár drobných. Jako by zase jemu někdo odepřel největší radost.
„Zřejmě bude v tuhle chvíli vaší jedinou povinností, když pomůžete svojí svěřence,“ pokračoval Minato a kývl směrem k rusovlasé dívce vedle něj.
„Kushina je baka,“ zavrčela Sueko nekompromisně.
Dívka se na svém kousku dřevěných vrat nervózně zavrtěla, aniž by strčila do chlapce kousek od ní. Asi by jí to s takhle podivnou náladou neodpustil. Už před chvílí si všimla, že mu od doby, co jim Hokage vyložil celý příběh, Minatova nálada klesla o dva stupně dolů. Z pěti, původně byl na čtyřce. Teď je na dvojce a hrozí jednička. Nulovou hodnotu nálady mají jenom mrtvoly.
„Proč jsem zase baka?“ podívala se po své učitelce.
„Protože bereš kameny, který ti nepatří a díky tomu tady hoří. Odstartovalas obřady ohně, baka!“
„To už tu jednou bylo,“ poznamenal Minato. „Ne, že mě zase začnete ignorovat…“
„A teď se modli, aby se něco nestalo u nás v Uzu no kuni, když tam máme províst obřad vody!“
„No jo, no jo…“ hlesla Kushina. Minato si jenom varovně odkašlal, ale ty dvě naštěstí neměly ani čas ho ignorovat.
„Tak, jsem tady,“ ozvalo se před nimi totiž. Zvláštní… Doopravdy ten hlas Kushina slyšela ještě dřív, než se s tichým „Puf“ objevil obláček kouře?
„A můžu vám říct, že pomalu můžete vyrazit. Všechno potřebné zařízeno.“
Z kouře vylezl Sandaime-sama. Na tváři měl lehce znepokojený výraz a dokonce neměl ani bílý plášť, jenom modrou ninjovskou uniformu, kterou pod ním nosil – zřejmě ze své kanceláře vyrazil hodně ve spěchu.
„Ještě musíme počkat na důležitého člena vaší výpravy a můžete vyrazit,“ přikývnul a nervózně pozoroval uličku, která od brány vedla do centra vesnice. „Bohužel to s ním možná nebude nejjednodušší, ale, jak už jsem řekl, je pro vás hodně důležitý…“
„Nebude nejjednodušší?“ zopakoval Minato – se zájmem a přitom úplně znuděně. Tahle nálada byla vážně divná…
„Hmm… Nebude. Uvidíte sami. Vlastně… Už jde!“
V té ulici bylo zrovna teď strašně moc lidí, nebylo zrovna nejjednodušší poznat, kterého měl Hokage na mysli. Většina tu pobíhala v panice z dalšího ohně, který propukl hned za rohem, a jediný, kdo mířil směrem od všeho toho humbuku – k nim, byl jakýsi malý chlapec s podivnou barvou vlasů. Šedé vlasy – kromě staříků – Kushina snad nikdy u nikoho neviděla. Trčely na všechny strany a ten kluk, asi desetiletý, si to s vážností starosty zeměkoule razil přímo k nim.
Ne… Vážně s nimi půjde tohle dítě?! Hokage se zbláznil! A potom, že se Konoze dá věřit. Nějak často si dívka ověřuje, že ani ne.
„To už se u vás takoví prckové stávají chuuninama?“ zašeptala Kushina nenápadně směrem k Minatovi, když si před ně kluk stoupl a přehnaně naschvál trhl rameny. Jakoby chtěl říct: ‚Koukejte, mám chuuninskou vestu!“
Ale co dívku zaráželo ještě víc byla modrá maska, kterou to dítě mělo přes celou půlku obličeje. Jenom dvě tmavé oči nad ní roztržitě pozorovaly svět… Jak byla tahle roztržitost zvláštní; snad jediná vlastnost, kterou měly všechny děti společnou.
„Co pod tou maskou asi má, že to schovává,“ hlesla dívka, ale Minato zavrtěl hlavou.
„Nepřemýšlej nad tím. Nosí to tak od smrti svýho otce.“
Jako na povel zmlkla. A roztržitě se rozhlédla okolo.
„Nazdar, Kakashi,“ usmál se Minato tak trochu z povinnosti. „Tebe jsem neviděl asi… Dva roky a tři měsíce.“
„Dobrý den, pane Namikaze,“ odvětil chlapec a Kushina vyprskla smíchy.
„Prej pane…“
„Neviděli jsme se dlouho, to je pravda,“ dodal Minato.
„Jdeš pozdě, prcku,“ neodpustila si otrávená Sueko, ale kluk se jako na povel ještě víc vyprsil a mírně zakašlal.
„Přesnost je relativní pojem, madam.“
„Prej madam,“ zakuckala se Kushina. Jak v sobě dusila smích, skoro jí tekly slzy.
„No, to sice možná je, ale pro nás je každá vteřina cenná, víš?“
„Ano, vím, madam, jsem obeznámený s vaší situací,“ přikývl s naprostou samozřejmostí ten Kakashi, nebo jak mu to říkal Minato.
Hokage, který doposud jenom stál vedle, aniž by měl potřebu plýtvat slovy, se z ničeho nic podíval právě na Minata.
„S Kakashim se znáš, že?“
„Jo, jasně. Je to žák… Byl to žák mýho táty.“
Blonďák trochu sklopil pohled.
„Ano,“ přikývl Sandaime. „A teď pro něho a pár žáků, kteří právě vyšli akademii, sháníme nového senseie…“
„Nechcete snad říct, že-,“ vyvalil oči Minato, ale Hokage zavrtěl hlavou.
„Možná, ale jenom možná je dostaneš na starost ty. Každopádně, teď s vámi jde kvůli jinému důvodu.“
Kushina se podívala na Minata, aby zjistila, jak moc nadšeně se tváří. K jejímu překvapení – skoro žádná radost se na jeho výrazu neodrážela. Ale vlastně, co taky mohla čekat při téhle úžasné náladě.
„Jakému důvodu?“ zeptala se Sueko ještě otráveněji než předtím.
„Až provedete první obřad, u vodopádu Tří živlů, vrátí se mi poreferovat o situaci. Takže je jenom pozorovatel – proto prosím buďte opatrní, ať se mu nic nestane.“
Žena nevypadala moc spokojeně.
„Nemůžu uvěřit, že jste s námi na tak nebezpečnou misi vyslal takovýho…,“ Kakashiho pohledem sjela od paty k hlavě, „takovýho malýho fagana.“
„Madam,“ zakašlal chlapec, ale Hokage se usmál.
„Zažádal o to sám, prý pro zlepšení svých schopností.“
„Ano, je to mise typu S,“ přikývl Kakashi, který se tvářil, jakoby se ho někdo hodně bolestivě dotkl a Sarutobi se na všechny povzbudivě usmál.
„Tak, prosím, zajistěte, aby se mu nic nestalo.“
„Rozkaz,“ usmál se Minato s pokrčeným obočím. Proč ten tón Kushině přišel tak ironický…
„Jdeme?“ vyhrkla radši rychle a Hokage jenom, dřív než se ztratil v obláčku dýmu, zavolal:
„Hodně štěstí!“
A byl pryč. Zvláštní, jak mocní muži dokáží vždycky tak působivě vstoupit a zmizet ze scény.
„Jdem,“ vzdechl Minato ještě otráveněji. Odlepil se od vrat. „Ať tam jsme co nejdřív a ať máme ten obřad za sebou.“
„J-jo,“ zarazila se Kushina a rychle vyrazila dopředu. „Nemáme čas… Nemáme čas!“
Dřív, než vyšla z brány, ji něco zarazilo. Výkřik Sueko, která se s Konohou loučila nejpomaleji. Hodně vysoce zaječela, potom se ozvalo křupání písku a proud nadávek ze Suečiných úst. Kushina s Minatem se rychle otočili a uviděli jak…
„To snad ne!“ vyhrkla Kushina a zarazila se. Zděšeně pozorovala svoji sensei, jak stojí naproti muži v sešlém, potrhaném plášti. Starém muži, páchnoucím po saké. Sice ho na tu dálku nemohla cítit, ale věděla, že tak páchne. Z předchozí zkušenosti.
„To jste vy!“ zakřičela.
Zná ho. Zná ho ze dnešního rána! Když se ztratila v Konoze, těsně před tím, než potkala Sandaimeho! Tenhle, ano, přesně tenhle stařík, si ji odchytil a začal do ni vtloukat něco jako…
„Běž ke Třem živlům. Musíš tam jít!“ vybavilo se jí v paměti doslovně a hlasitě polkla.
A sakra…
Úplně zapomněla. Ale byl to přesně tenhle stařík! Co tu chce?!
V týlu ji zamrazilo a bezděčně si rukou přejela husí kůži na předloktí. Zvláštní, ona husí kůži nikdy nemívala a to ani, když jí byla zima.
„Jdu s vámi,“ ozval se ten stařík prostě a pomalu se začal šourat směrem k bráně. Měl zvláštní hlas – takový… Překvapivě přívětivý, na to, jak vypadal. Člověk by čekal skřípavý skřehot, ale on mluvil jako dědeček odnaproti, ke kterému si vnoučata chodí pro lízátka. Ten hlas byl úplně jiný, než když jí ráno vyhrožoval. Teď byl o moc živější a čilejší.
„Nejdete!“ vyhrkla automaticky a cítila, jak se do ní Minato zabodl zkoumavý pohled. „Co… Co chcete?!“
Bála se toho staříka. Cítila, že z něho vyzařuje něco, co ji nutilo bát se, protože věděla, že jí lízátko stejně nedá. Znovu se otřásla a cítila další nával husí kůže.
„Už jsi byla u Tří živlů, šikovná holka,“ zastavil se muž. Oči měl skryté pod umaštěnou kapucou pláště a jediné, co dívka viděla, byly pomalu se pohybující zvrásnělé rty, které obrůstaly špinavé šedé vousy.
„Jak to víte?“ pokrčila obočí. „Sledujete mě?“
„Kdybys tam nebyla, už bychom nežili…“
„Co-“
„Ale to je teď vedlejší. Spěcháme.“
„Promiňte,“ vložil se do debaty pořád otrávený Minato, „ale jsme tým vyslaný Hokagem, nemůžeme přibírat náhodné kolemjdoucí.“
„A už vůbec ne nikoho, kdo mě osahával!“ zakřičela Sueko a zabodla do něho prst. „Sáhl jste mi na rameno!“
„Abych vás upozornil na svou přítomnost, slečno Nakado.“
„On zná moje příjmení,“ zašeptala Sueko a zatímco Kushina pokrčila obočí: „To ani já neznám.“ stařík nevzrušeně pokračoval.
„A nejsem jenom obyčejný kolemjdoucí. Jsem muž, který toho ví o dějinách země a světa víc, než kdokoli tuší. Můžu vám pomoct, pokud o to stojíte.“ Udělal si krátkou pauzu a bylo vidět, jak se jeho kapuca obrátila k náhle zmlklému Kakashimu. „Viď, chlapče?“
„Toho jsi sem zavlekl ty?“ zeptala se Kushina vyděšeně a Kakashi jenom zavrtěl hlavou.
„Potkal jsem ho, když jsem sem šel, a… On se mě ptal, co se děje, a- … Řekl jsem mu to.“
V tuhle chvíli zřejmě Minatova nálada klesla na jedničku.
„Sakra!“ zavrčel s přivřenýma očima. „Nemůžeš nikomu vykládat plány vesnice! Kterej blbec ti dal titul chuunin, když neznáš ani tohle základní pravidlo!“
Vážně. Na tomhle klukovi by bylo hodně co zlepšovat.
„Ale klid, je to jenom dítě,“ pokoušela se ho chvíli bránit Kushina. Hned si uvědomila, co zavinil, a pokračovala s rozhovorem k muži: „Nemůžete s náma jít!“
„Odmítáte pomoc?“ odvětil stařík potichu.
„Nevíme, jak nám můžete pomoct… A jestli vůbec.“
„Když to nevíte, tak proč namítáte? Nebudu vám vadit, nebojte. Chci vám jenom pomoct.“
„Stejně byste akorát zdržoval!“
To bylo poprvé, kdy viděla staříkův pohled. Měl černé oči, přivřené, až to na první pohled vypadalo, že nemá skoro žádné bělmo.
Kushině díky němu po týlu znovu proběhla husí kůže.
„Slečno,“ usmál se stařík, který teď vypadal přívětivě, „vy ani nevíte, jak moc já jsem čilý.“
Jako kdyby ta slova chtěl potvrdit, vyšel velmi rychlým krokem, ale nikdo z ostatních se nepřidal. Zaraženě se dívali pořád směrem, kde před chvílí stál.
„Ale,“ promluvil najednou od brány a všichni sebou trhli, „pokud se nemýlím, máte do možné smrti přibližně čtyři dny a dvaatřicet hodin. Měli bychom pohnout.“
Kushina se s otázkou v očích podívala na Minata a na Sueko. Ta pokrčila rameny a Minato vzdychl.
„Měli bychom přijmout pomoc od všech, co se nabízejí… Když tak, jsme tři… Tři a půl,“ podíval se na Kakashiho, „kteří proti němu můžou zakročit, takže-,“
„Dva a půl,“ hlesla Kushina.
„Jakto?“
„Protože… jak Hokage říkal, že ten kámen bere energii, tak… Tak mi asi zablokoval moji chakru nebo co. Já nemůžu-,“
„To je jedno,“ zavrtěl hlavou Minato.
„Jedno?“ vyvalila Kushina oči. Konečně mu tohle svoje malé-velké tajemství vyklopila a on-… Ta jednička je vážně nesnesitelná!
„Jo. Hlavně už pojďme. Jestli chce jít s náma, jeho chyba, může přijít o život.“
Kakashi jako kdyby se náhle probudil.
„Je to proti zákonům, pane Namikaze-“ hlesl.
„Ty mlč,“ spražila ho Sueko. „To tys ho sem dotáhl.“
„Jdeme,“ zavelel Minato radši a rozešel se k bráně. Kolem staříka se sklopeným pohledem, který se rychle vydal za ním.
Sueko se se zdviženým obočím významně podívala na Kushinu, ta krátce vzdychla: „Ono to Minata přejde,“ a vydala se za ním.
„Minatovu náladu jsem zrovna nemyslela,“ zavrčela Sueko a odešla bránou taky. Jenom Kakashi ještě chvíli stál na místě, potom si upravil masku na obličeji a přikývl.
„Tak jo… Jdu na to.“
Za chvíli už u té dřevěné, severní Konožské brány zbylo jenom spousta oddechujících lidí, zpocených potem a prací, s prázdnými vědry v rukou a unaveným výrazem. Pár shinobi, kteří se protahovali po misi v jejich vlastní vesnici. A nějaká zvířata, psi, vyděšeně vykukující z oken domů svých páníčků. Cítili kouř, spálené dřevo…
Jeden oheň uhašený – konečně. Ale… Nekřičí někdo právě, že –
„Hoří! Zase hoří!“
Minato, Kushina, Sueko, Kakashi. A ten neznámý stařík… Musí si pohnout!

Slunce nesvítilo, jako když tímhle lesem šla Kushina posledně. Minato tudy sice nikdy nešel, ale věděl, že to tu nebylo vždycky takhle zamračené. Nebe bylo šedé, jak se říká – ocelové – a tím pádem všechno ztichlo, tak podivně a zvláštně. Jako kdyby tu nežili žádní ptáci, ustrašeně se krčící ve svých hnízdech, skrápění tvrdými kapkami deště. Pršelo. Celou tu cestu od konožských hranic pršelo. A nevypadalo to na to, že by měl někdy déšť ustat.
Chlapec si nervózně natáhl rukáv modré mikiny, protože se mu kapky, odrážející se od její nepromokavé látky, dostávaly na holou kůži zápěstí. Bylo to nepříjemné. Cítil zimu a chlad, ale déšť měl rád. I Kushina si ho – zdá se – přímo užívala. Šla vedle něj, s hlavou vztyčenou a s úsměvem, širokým jako vždy.
Vzdychl. Jak může být vždycky tak pozitivní? Taky by to chtěl umět. Nemyslet na to, co bude, co bylo, myslet jenom na to, co je teď… Ale, i když si to říkal tisíckrát, vždycky se přistihl, jak myslí na minulost nebo budoucnost. A vždycky by si nejradši vlepil pořádnou facku. Bylo by blbé se fackovat mezi lidmi?
Zasmál se při té představě. Jak by ho lidé odměňili znepokojenými pohledy.
A všiml si, že se na něho Kushina dívá, s ještě větším úsměvem, než předtím.
„Co je?“ zeptal se jí měkce a si dala spokojeně ruce za hlavu.
„Směješ se, víš? A to je moc fajn,“ odpověděla a když zjistila, že ruce za hlavou mít nemůže, protože jí do rukávů akorát prší, nešťastně je svěsila podél těla.
„Teď bych tě tipla na čtyřku,“ dodala ještě a když uviděla Minatův udivený výraz, zavrtěla hlavou, „ale to neřeš.“
Sueko šla vedle nich, celkem klidně, Kakashi se držel spíš vzadu a dělal si nějaké poznámky do notesu – až se Minato divil, že o ty popadané kmeny stromů nebo o spletité haluze křoví nezakopne – a ten stařík se držel ještě víc vzadu, než Kakashi. Byl od nich celkem daleko, až by si jeden mohl říct, že je pronásleduje.
Možná mu to měli důrazněji zatrhnout, říct mu: Hele, dědo, s náma nikam nepůjdete. Ale… Poslechl by vůbec?
„Co od vás můžem čekat?“ zašeptal nespokojeně Minato a Kushina zvedla obočí.
„Proč mi vykáš?“
„To nebylo na tebe,“ usmál se. „Hele… Jak je to ještě daleko?“
„Ty vodopády?“
„Hmm.“
„Asi dvě hodiny,“ zamyslela se.
„A neměli bychom se už nějak zamýšlet nad strategií?“
Kushina pokrčila čelo.
„Jako nad tím, co uděláme, až tam přijdem?“
„Jo…“
„A myslíš, že to můžeš nějak předpokládat?“
„Asi… Asi ne,“ uznal Minato a dál radši šel potichu.
Měl špatný pocit, když šel někam nepřipravený. Možná si zatím alespoň promyslí jutsu, která jsou nejúčinnější proti vodě, dokud tam nedojdou. Protože měl z toho místa hodně divné tušení…
A, podíval se na Kushinu, mám o ni celkem strach.
***
Tak... Trošku ukecanější díl. Ale, v tom dalším bude něco, na co se sama těším a jsem zvědavá - obřad vody
Děkuju za čekání a omlouvám se. Doufám, že příští díl bude maximálně do dvou týdnů