Důvod proč žít I. - ,,Dík za život"

Slunce bylo už vysoko, ale malá Liv stále spala pod stromem, kam si lehla celá vyděšená po událostech včerejší noci. Spala tam až nepřirozeně dlouho, ani jí neprobudili děti hrající si na sousedním kopci.

,, …, 60, 70, 80. 90, 100, už jdu.“ Kori se rozeběhl k nejbližšímu keři ,, 10, 20, Yomi!!!“
,,To není fér, ty ses koukal!!!“hádal se Yomi.
,, Nedíval se, já ho sledovala,“ ozvalo se z blízkého keře.
,, Tinto to jsi neměla, teď jses prozradila, náš tým prohraje,“ naštvaně zařval Yomi.
Tinto vylezla z keře a začala se hádat s Yomim. Postupně z keřů, dutin stromů a příkopů okolo palouku vylézaly ostatní děti.
,,Co se děje?“ křikla Mara, vymotávajíc se z trní.
,, To by mě taky zajímalo,“ přidal se Lio, vylézajíc ze škarpy.
,,Proč jste zničili hru?“ stěžovala si Zika. ,,Byla jsem tak dobře schovaná…“ a oprašovala ze sebe hlínu.
Další děti by se taky rády vyjádřili ke zkažené hře, ale hádku ukončila Tinto otázkou: ,,A kde je Ari?“
Ari byl nejstarší a nejzvláštnější ze všech. Měl černé vlasy a hodně smutné oči, barvy letní noci. Po smrti jeho rodičů se ještě víc uzavřel sám do sebe a nikomu se nesvěřoval. Všechen smutek dusil v sobě, ale to se brzy mělo změnit.
Ari se rozhlížel po lese, který znal už od dětství, les mu byl vždy útočištěm a asi i nejlepším přítelem. Něco tu bylo jiného, něco se od včerejška co si tu hráli, změnilo. Sklonil se nad potůčkem a nabral si vodu. Pohled mu padl na kámen. Byla na něm KRVAVÁ ŠLÁPOTA!!! Ari úplně zapomněl na žízeň. Podle velikosti nohy to musela být dívka, asi v jeho věku. Nevěděl co má dělat, ale tušil, že nebude daleko. Na dalším kameni byly další stopy a směřovali přes louku do malého hájku.
Krev byla všude, dívka musela být těžce raněna. Zamrazilo ho, když si uvědomil, že už asi nebude na živu. I když po smrti rodičů mu byli ostatní lhostejní, o tuhle dívku se bál. Možná protože tu byl sám a nikdo jiný jí nemohl pomoct. Nevěděl proč, ale něco uvnitř mu říkalo, že nesmí zavolat ostatní děti.
Běžel po krvavé cestičce, přes louku, proběhl hájkem a spatřil ji. Ležela pod stromem, schoulená do klubíčka. Doběhl k ní neuvěřitelnou rychlostí. Silně krvácela z rány na břiše, což ale znamenalo, že žije. Vyndal obvaz, který nosil od té doby, co si Tinto vyvrkla kotník. Na ránu položil čistý kapesník a převázal ho obvazem. Dívku spěšně zabalil do bundy a vzal do náruče. Byla studená, třásla se, ale stále žila.
Když nad tím přemýšlel, netušil kdo to je, odkud je, ani co se jí stalo. Nemohl jí vzít do vesnice, co když je ze země se kterou jsou ve válce. To by mu ji jistojistě zabili, dřív než, by se uzdravila. Dostal nápad, vezme ji do jeskyně, kde se nějakou dobu schovával před lidmi po smrti rodičů. Dal se tam rozdělat oheň. Teplo teď nutně potřebovala.
,,No, nemůžu dlouho přemýšlet, potřebuje zahřát, jinak mi umře v náručí.“ Zděšeně si pomyslel a rychlými kroky se vydal k jeskyni, která byla asi třista metrů po proudu potoka.
Až teď si uvědomil jak je hezká. Měla světlé, vlnité, dlouhé vlasy, špičatý nosík, velké rty, které teď byli jen světle růžové, až skoro bílé, protože ztratila hodně krve. Nebyla jenom hezká, byla krásná. Ostatní dívky, co zatím poznal, byly ve srovnání s ní ošklivé.
Dívka slabounce vzdychla. V jeskyni ji položil na starou matraci a zkontroloval zranění. Nemohl tomu uvěřit, ale podařilo se mu zastavit krvácení. Přikryl ji dekou, která jako zázrakem byla úplně suchá. Musí jí zahřát. Vyběhl z jeskyně do blízkého lesa a rychle nasbíral náruč dřeva.
V jeho jeskyni bylo místo, které používal jako ohniště. Byl to výklenek, z kterého odcházel kouř dírou ve skále. Hned na první zápalku rozdělal oheň a přitáhl matraci s dívkou k teplu.
Sedl si k ní. Sundal obvaz a podíval se na ránu. Byla velká a musela být hluboká, bál se, aby neměla poškozené orgány, protože s tím by nic nezmohl. Zase ji ránu zakryl a chvíli dívku pozoroval. Měla štíhlý pas a jemnou světlou kůži, na které byla zaschlá krev.
V rohu jeskyně našel starý džbán a rozeběhl se k potoku. Když se vrátil, musel dívku nějak zbudit. Slabě ji propleskl, bál se aby to nebylo moc a dívce tím neublížil
Liv pootevřela oči. Skláněl se nad ní smutně vypadající kluk. Když zaznamenal, že se probrala, usmál se, oddechl si a řekl: ,,Bál jsem se, že už se neprobudíš. Chceš napít? Někde jsem četl, že člověk, co ztratí hodně krve, má hodně pít, aby doplnil tekutiny.“
Dychtivě srkala vodu a pak se zeptala: ,,Nepronásledují nás?“
Ari si uvědomil, že řekla ,,nás“, což ho potěšilo. ,,Moc nemluv, vysiluješ se tím,“ odmlčel se. ,,Když jsem tě našel, nikde v blízkosti nebyly cizí stopy. Zkontroluju ti zranění a pak obstarám něco k jídlu.“
,, Proč se o mě staráš?“ zeptala se po chvíli.
,,Sám ani nevím, ale nemohl jsem tě tam nechat umřít,“ Řekl. ,, Je to celkem důležité. Z jaké vesnice jsi?“
,,Ayo“ zašeptala
,,Sakra“ zaklel. ,,Nemůžu tě vzít k sobě domů, vesničané by mi tě zabili. Já jsem z vesnice Kaito. Naše země jsou ve válce.“ Pokusil se o úsměv. ,, A jsem Ari.“
Dívka se taky snažila pousmát, ale zranění ji natolik bolelo, že to vzdala. ,,Já jsem Liv,“ dodala.
Ari došel až na palouček, kde si předtím děti hrály. Pohlédl na polámaný, keř z něhož ho Yomi, zhruba před dvěma hodinami, vystrnadil. Kdyby to neudělal a on se uraženě nešel napít k potoku, tak by teď Liv asi nežila.
Ostatní ho dlouho nehledali. Věděli, že má svou hlavu a prostě asi odešel. A taky byl nejstarší, vždyť už mu bylo patnáct a půl, takže se o sebe umí postarat sám.
Doma sbalil všechno jídlo, co našel. Uvědomil si, že bude v noci zima a tak do batohu přidal dvě přikrývky a skoro všechno oblečení, které mu padlo pod ruku. Také vzal veškeré léky a obvazy z lékárny v koupelně. Vyšel před domek a otrhal rajčata z keříků, které pěstoval. Zamkl domovní dveře a vydal se zpět do jeskyně.
Liv ležela na boku a sledovala plameny. Byla tomu hezkému, tmavovlasému klukovi moc vděčná, vždyť ji zachránil. Napadla ji hrozná věc, co když šel do vesnice pro posily, aby jí pak zabil? On měl pravdu, jejich vesnice byly ve válce a pokud se někdo dostal do spárů té druhé, určitě by neušel trestu. Pokusila se nadzvednout, chtěla utéct, ale byla moc zesláblá. Přetočila se na záda a zavřela oči, nezbývalo jí než čekat.
Když Ari přišel do jeskyně, Liv už spala. Potichu vyndal z bedny v koutě kotlík a doběhl s ním pro vodu. Pak ho postavil nad oheň a pustil se do přípravy husté, zeleninové polévky.
Liv se zbudila. Jeskyně byla provoněná právě se vařící polévkou. Pootevřela oči. Skláněl se nad ní Ari.
,,Víš, připadá mi to trapné,“ odmlčel se. ,, ale musím zjistit, jestli nemáš vnitřní zranění. No a jediný způsob jak to zjistit,“ uculil se, ,, je ti prohmatat břicho.“
Liv už bylo lépe a usmála se na něj což ho uklidnilo. Stáhla deku a vyhrnula si tričko, které bylo nasáklé krví. Ari si toho všimnul a řekl: ,, Až tohle skončíme, tak se můžeš převléknout, donesl jsem nějaké oblečení.“
Liv ho vzala za ruku a položila si jí na břicho. ,,Řeknu, když by mě něco bolelo víc, než ostatní“
Ari postupně prohmatával Livino břicho kousek po kousku. Když tuto trapnost skončil, oddechl si a usmál se.
Liv se taky zazubila a dodala: ,,Mám strašný hlad.“
,, Jsem tak rád, že ti není nic vážného, že jsem ti málem zapomněl dát najíst. Zvládneš to sama, nebo tě mám nakrmit?“ zeptal se.
Polévka byla vážně vydatná a Liv si říkala, že ještě nepotkala muže, co by tak dobře vařil.
Po jídle se Ari zeptal: ,,Kolik ti je let?“
,,Třináct a dva měsíce,“ řekla a zamrkala na něho. ,,Kolik jsi mi hádal?“ zareagovala na jeho překvapený výraz
,, Musím se přiznat, že tak čtrnáct, patnáct, vypadáš starší. Tady máš to oblečení, tak se převlékni,“ řekl a taktně vyšel před jeskyni. Už byla tma a na letní obloze zářily hvězdy. Cítil něco nového, takhle mu ještě nebylo. Bylo to příjemné a přitom to svíralo. Ari se zamiloval.
Když na něj Liv houkla, že už může, přišoural se do jeskyně a ve vchodu se zastavil. Chvíli ji pozoroval. Nemohl uvěřit, že jí je jen třináct. Co by si o něm ostatní z vesnice pomysleli, kdyby věděli, že sahal úmyslně na takhle mladou dívku? Jistě že k tomu byl důvod, zjistit jestli nemá vnitřní zranění, ale to vlastně mohla udělat sama. Nejradši by si dal facku.
Liv se na něj usmála. ,,A kolik je tobě?“
,,Patnáct a půl,“ řekl smutně.
,,Proč to říkáš tak smutně? Víš jak já se těším na to, až mi bude, tolik kolik je tobě? Rodiče mě nebudou už tolik hlídat. A má to i další výhody. Třeba …“
,,Podle mě, mi bylo líp, když jsem byl menší.“ skočil jí do řeči a pak dodal: ,, Oba rodiče mi zabili zloději, když se k nám vloupali. Bylo mi jedenáct. Život před tím byl pro mě úžasný.“
Liv se na něj s pochopením podívala, a řekla: ,,To je mi líto.“
Ari se celé ty roky snažil nebrečet. Co si vzpomínal naposledy, brečel v téhle jeskyni. A teď po čtyřech letech, potlačování citů, se rozbrečel.
,, Já nechtěla, abys plakal.“ Řekla Liv. Posunula se na matraci a udělala gesto, aby si sed k ní. Udělal to tedy a ona ho objala a konejšila. Vzpomínal, že naposled ho takhle držela matka, ten den kdy, zemřela. Rozbil si koleno a přiběhl do kuchyně s brekem. Vzala ho do náručí a vyprávěla mu pohádku o princi, který stále padal na nos, až ho měl celý potlučený a nelíbil se žádné princezně. Ale měl hodnou maminku, která mávla kouzelnou hůlkou a princ měl nos jako dřív.
Liv mu zpívala písničku, kterou jí uspávala maminka když byla malá. A pak dodala: ,,I velcí někdy musí plakat.“ Políbila ho.
Ari se od ní odtáhl. Lekl se. I když by ji nejradši políbil ještě jednou, vzpomněl si, kolik jí je.
,,Co se děje?“ zeptala se Liv. ,, Já myslela …“
,, Uvědom si, kolik ti. Mě by zavřeli. A jednou v budoucnu, bychom se museli oddělit. Já nemůžu jít k tobě do Ayo a ty nemůžeš do Kaita, čekala by nás jistá smrt. A věčně v lese žít nemůžem,“ řekl rozklepaným hlasem.
,,Takže, takže se ti nelíbím?“ vzlykla.
,, To jsem neřekl“ odmlčel se. ,,Ty se mi líbíš, až moc a o to je těžší ti odolat.“ Tohle asi neměl říkat, ale co s tím teď nadělá.
Liv se náhle chytla za břicho a sykla bolestí.
,,Co je Liv? Co se stalo? Lehni si.“
Liv už zase krvácela. Kapesník byl nasáklý krví a Liv rychle dýchala. Pevně zavřela oči a kousla se do rtu.
Tentokrát už Ari měl víc obvazů a tak to udělal odborně. Když skončil, vzal Liv za ruku a řekl: ,, To bude v pořádku. Nesmíš se rozrušovat, tím se ti zrychlí srdce a začneš znovu krvácet. Měl jsem si to uvědomit dřív.“ Odmlčel se. ,, Nechceš mi říct, co se ti stalo před tím, než jsem tě našel?“
,, No když to chceš vědět… Tak tedy kde začít. Rodiče mě zasnoubili s jedním princem. Je ošklivý, nafoukaný, zlý, uřvaný, tlustý, líný, no prostě ho nesnáším. Měla jsem se přestěhovat k němu na zámek a ve čtrnácti si ho vzít.“ řekla.
,, Ty jsi zasnoubená?“ zeptal se Ari udiveně a pustil jí ruku. ,, Vždyť ti je teprve třináct.“
,, Pro tebe je to málo a naproti tomu, moji rodiče mě chtějí vdávat. A předem ti říkám, že si ho nehodlám vzít. Utekla jsem z domu a doufala jsem, že se dostanu do hlavního města Trávové země a tam se pokusím najít tetu mé tety, která se provdala za úředníka z této zemně ještě před válkou.“ Odmlčela se. ,, Jenomže můj plán selhal. Za hranicemi jsem narazila na vojáky a protože jsem se nijak nemohla prokázat, k jaké straně patřím, začala jsem utíkat. Chytli mě u potoka a asi si dokážeš domyslet konec.“ Nápadně si položila ruku na břicho a smutně se zadívala na Ariho.
Poposedl si blíž k ní. ,,Je mi tě líto.“
,, Asi se vrátím zpět domů a vezmu si prince kterého nemiluji,“ po chvíli řekla.
Ari se k ní naklonil a zašeptal: ,, Nevím, jestli to, co teď udělám je správně, ale člověk nemůže dělat jen správné věci.“ Nejdřív jí políbil na čelo a pak nemotorně, klukovsky na ústa. Budu se muset hodně učit, uvědomil si. Tělem se mu rozlévalo teplo a štěstí. Už nebyl sám.

By Kéťa