Žena dvou bratrů – klan Uchiha: Švagři, kapitola 6.

Shikamaru si pomyslel: Kdo jsou tito tři? Ale hned znal odpověď aniž by nad tím nějak přemýšlel.
Byl doma sám, protože se už dávno odstěhoval od rodičů. Věděl, že nejsou nepřátelé.
„Díky, Shikamaru,“ řekl ten nejvyšší z nich, sundal si kapuci a Shikamaru okamžitě zalapal po dechu a šeptl: „Itachi?“
„Ano jsem to já a tohle jsou mí a Shinaini synové, Fugaku a Shisui. Děti pozdravte svého strýčka.“
Starší Shisui se tvářil nejprve překvapeně, ale pak se mu vrhl kolem krku s dětským křikem: „Jsem rád, že tě konečně poznávám, strýčku Shiki!“
„Já tebe taky prcku,“ řekl Shikamaru, který se díval na své hosty pořád nevěřícím pohledem.
Fugaku jak viděl, že strýček je milý, tak ho váhavě objal.
„Chlapci, nejste unaveni? Potřebuji si tady se strýčkem něco říct,“ zeptal se Itachi.
Byli a hned je Shikamaru šel uložit a vrátil se asi za deset minut.
„Vím na co se chceš zeptat a odpověď zní: Shinai teď bydlí se Sasukem, ale od té doby co se tam nastěhovala jsem ji neviděl a navíc čeká tvé dítě,“ řekl Shikamaru.
„Cože?“ Itachi nechtěl tomu věřit a už vůbec tomu, že je Shinai těhotná.
„Je to tak,“ potvrdil Shikamaru.
„Jak…? Kdy…?“ Itachi vůbec nevěděl co na říct.
„Já vím je to šok a zvlášť pro tebe. Radši mi řekni něco o sobě,“ požádal ho Shikamaru a Itachi mu vyhověl, protože tím alespoň na chvíli ohehnal ty smutné myšlenky.
„Cože? Sasuke tě ve skutečnosti nezabil?“ divil se Shikamaru.
„Ano, ale on si myslí, že jsem mrtvý a chci, aby to tak zůstalo i nadále nejdřív si musím promyslet jak dostat Shinai od Sasukeho a když ho budu mít, tak se teprve ukáži,“ vysvětlil zdánlivě mrtvý švagr.
„Tak do toho jdu s tebou. Nechceš skleničku?“ nabídl Shikamaru.
„Dám si a zrovna si připijeme na to že jsme příbuzní, ne?“ navrhl Itachi.
„Jasně,“ přitakal Shikamaru a dnešním večerem se z nich stali spojenci a kamarádi. Povídali si skoro celou noc, ale pak oba dva usnuli klidným spánkem, ale v jiném domě měla Shinai problémy s klidným spánkem. Opět se ji zdál ten sen, ve kterém si tentokrát zvolila cestu, která vedla k Sasukemu…

Darvulie když ji ráno budila si všimla, že je Shinai přepadlá od nevyspaní.
„Shinai-sama, nemám zavolat doktora?“ ptala se.
„Není potřeba jenom jsem se špatně vyspala,“ ujišťovala ji hned Shinai.
„Jak myslíte a pán vás volá na snídani,“ ještě ji připomněla.
„Už jdu,“ řekla Shinai, ale zamotala se jí hlava a náhle uviděla střípek své vlastní minulosti, stačila spatřit temné místo a nějakého chlapa, který byl celý modrý a něco říkal… Obraz se hned rozplynul a ona zůstala otřesena. Ovšem musela se rychle vzpamatovat, aby ji nepřišel Sasuke dát kázání za pozdní příchody. Vždy poznamenal: „Tento zlozvyk nesnáším a nechci, aby někdo napodoboval Kakashi-senseie.“
„Ohayo, Sasuke,“ pozdravila vesele, i když se tak necítila do veselého tónu se musela přímo vnutit.
„Ohayo,“ odbyl si to Sasuke.
„Mohla bych jít dneska ven se projít?“ zeptala se ho, když už měl skoro dojedeno.
„Nevidím důvod proč ne, ale byl bych radši, kdyby s tebou šla Darvulie.
„A proč? Přece nejsem malá,“ to bylo poprvé co mu otevřeně odporovala.
„Já vím, že nejsi, lásko, ale mám o tebe strach a o dítě také. Je to přece i moje, ne?“ řekl dotčeně.
„Jistě, to ti nikdo nebere, ale… tak dobře,“ nakonec souhlasila Shinai nechtěla si rozzlobit svého manžela, že?
„Tak se mi lásko líbíš,“ řekl Sasuke s tím svým medovým hlasem, který ji dokázal rozechvět každou buňku v těle.
„A promiň, že jsem ti odporovala, ani nevím jak mě to napadlo.“
„Nemusíš se omlouvat,“ pronesl už normálním hlasem.
„Díky.“
Tak se také stalo, že odpoledne se Shinai společně s Darvulií vydaly na procházku a co se nestalo. Naproti nim šel Itachi, který se vydal směr hokage kancelář.
Shinai se rozbušilo srdce aniž by věděla proč a ten muž ji něco připomněl a musela se hodně ovládat, aby Darvulie nic nepoznala.
Naneštěstí se musel ten muž odvážit a jít až přímo k nim.

Itachi jakmile se probudil, tak se rozhodl, že promluví s hokage. A ihned jak ji spatřil, tak neodolal a musel se přesvědčit, že ho nešálí již tak zjitřené pocity.
„Shinai,“ zvolal radostně, ale ona se neotočila ani po třetím zavolání.

„Kdo vás pořád volá?“ chtěla vědět Darvulie a také se podívala tím směrem a nemohla uvěřit, že je to skutečně on! Itachi! Vždyť je mrtvý, ne?
„Nevím, ale připadá mi, že ho znám,“ připustila Shinai.
„To se asi pletete, vždyť jste v Konoze nová,“ hned ji řekla další nacvičenou lež.
„Tak pravda, ale přesto…“ nedala se Shinai.
„Zapomeňte na něho. Máte přece manžela a brzy mu porodíte krásného syna. Co víc si přát?“ pořád musela omílat ty stejné věci. No počkej moc dlouho se životu těšit nebudeš! Pomyslela si Darvulie.

Itachi než stačil doběhnout na místo, kde viděl Shinai už tam nebyla. „Asi mě přece jenom šálily smysly,“ řekl si pro sebe Itachi a náhle ho někdo chytil za rameno.
„Ty jsi ty? Příště mě tolik neděs, ano?“ varoval ho.
„Neboj, švagře nebudu a co ty tu děláš?“ zajímal se Shikamaru.
„Chtěl jsem zajít za hokage a vše ji říct,“ vysvětlil.
„Tak to by jsi udělal pěknou kravinu a udělal z toho ještě větší komplikovanost,“ řekl Shikamaru.
„Asi máš pravdu a nevím co mě to napadlo,“ hned si to uvědomil, něco mu našeptávalo ať jde dnes přesně na tohle místo…
„Vůbec nevadí a pojď domů už se na tebe ptali,“ sdělil mu Shikamaru.
„Ano, jdeme a…“ po cestě domů mu pověděl co se mu dnes stalo. Shikamaru kroutil nevěřícně hlavou. „Shinai nikdy ven nechodí možná, že ji tím Sasuke drží v šachu,“ navrhl Itachi.
„To si nemyslím možná na ni použil nějaké zvláštní jutsu,“ řekl Shikamaru.
„I to je možnost,“ potvrdil Itachi.
„V každém případě ji zachráníme a tvou dceru nebo syna také,“ oznámil Shikamaru.
„Jistě zachráníme, ale co se stane s bratrem?“ Zajímal se Itachi, který sice měl rád Sasukeho, ale někdy mu lezl pořádně na nervy.
„Tak vidíš,“ zakončil Shikamaru právě hovor, když vstupovali domů hned je uvítal dětský křik.
„Strýčku, tati, babička a děda jsou úplně zlatí,“ řekl Shisui.
„Babička… děda…?“ teď se na slovo nezmohl Shikamaru.
„A vadí to?“ zvolala dotyčná.
„Ne vůbec ne, ale nečekal jsem vás. Mami, tati, tohle je Uchiha Itachi a je man…“
„Já vím, kdo je to,“ uhodila Yoshino.
„Asi to byla chyba se sem vra…“ asi to byl nějaký zlozvyk, že Yoshino nenechala dnes nikoho domluvit.
„Jsem tak ráda, že je tu konečně rozumná osoba.“