Ameno 05

Shledání

„Co se to tady děje?“ valí oči tým, který se právě vrátil z mise v Čajové zemi.
„Běž se zeptat Tsunade, když tě to tak zajímá, stejně k ní musíš, kvůli hlášení. Já mizim. Mam hlad, že bych snědl i rádio.“ křičí Konohamaru, když zahejbá za roh baráku. Shikamaru se vydal k hogage, a jak tak jde, někdo do něj narazí. Oba dva se svalí na zem a začnou nadávat.
„Nemůžeš dávat bacha?“ supí se Shikamaru.
„Já? Nemůžeš ho dávat ty?“ promlouvá naštvaně druhá osoba. V tom oba zmlkli a zadívali se do země tak upřeně, jakoby doufali, že z ní pohledem vydolujou žebřík, aby mohli utéct.
To snad nemůže bejt pravda! Ten hlas znám, to je ona! Co teď? Co mam říct? Mam se jí omluvit? Asi bych měl…
To musim zrovna narazit na něj?? To je jak zlej sen… pokusim se co nejrychleji vymyslet omluvu a zmiznu dřív, než začne konverzace.
Shikamaru se zhluboka nadechne a zvedne hlavu.
„Promiň,“ usmál se. Je ještě hezčí, než kdykoliv předtím „nedával sem pozor.“ vstal a podal ruku Temari, aby jí pomohl na nohy.
„E… díky.“ Temari zrudla jak rajče a chystala se utéct.
„Počkej!“ ignoroval její rozpaky „Co tady děláš?“
„Si z Konohy, tak by si to měl vědět.“ odsekla už se svou kuráží.
„Promiň, že sem se právě vrátil z mise.“ ve vzduchu byla nepříjemná atmosféra.
„Hmm, ale jako omluvu bych to brát neměla. To vážně nevíš, že se koná oslava?“ Temari ucítila, že má Eso v rukávě.
„Oslava? Kdo, co slaví?“
„Bóže. Přece Konoha má 50 let od svého vzniku, a proto Tsunade-sama pozvala všechny na týdenní oslavy.“ dokončila Temari.
„To, že bude mít Listová padesátiny, to vím, ale že bude oslava? Nic takového mi Pátá neřikala.“ cítil se trochu dotčeně Shikamaru.
„To si ze mě děláš srandu. Vždyť Suna to už ví pět dní. Za dva dny slavnost začne, a proto sem i tady.“ šibalsky se usmívala kunoichi.
„V tom bude asi ten problém. Já sem byl totiž osm dní pryč. Dneska sem se vrátil a vidim tu shon a plno ninjů i z jiných vesnic.“
Temari se pobaveně usmála. Přikrčila se, odrazila a už byla na střeše jednoho z domů, za chvilku na druhé, třetí… až úplně zmizela Shikamarovi z dohledu.
„Měl bych jít dát Tsunade to hlášení.“ sám pro sebe si řek Shikamaru a vydal se k sídlu hokage. Cestou se mu vířilo tolik myšlenek, že by se to dalo přirovnat k protržené péřové dece . Asi za deset minut bezmyšlenkovitého hýbání konečně stanul před velkou červenou budovou s nápisem „Oheň“.
Mladý shinobi zaklepal na dřevěné dveře. Jako pokaždé se ozvalo napruzené „Dále.“ Vstoupil dovnitř, přešel k velkému stolu, za nímž seděla žena. Podal jí papír.
„Přinesl jsem Vám hlášení.“
„Dobře, děkuju,“ řekla žena „mam pro tebe práci.“ škodolibě se usmála. „Asi už víš, že vesnice bude slavit 50 let od svého vzniku. Je to hezké číslo, a proto jsme se rozhodli uspořádat slavnost. Půjdeš do baru Ichacha a pomůžeš ostatním s přípravami. Ti už ti vysvětlí, co a jak.“ dokončila, složila ruce a opřela se o masivní opěradlo svého křesla.
„Hmm…“ zabručel Shikamaru.
„Nějaké námitky?“ zašklebila se žena.
„Ne, Tsunade-sama. Už jsem na odchodu. Nashle.“ shinoby rychle ukončil rozhovor, protože tuhle místnost už nenáviděl.
„Ahoj.“ škodolibě se rozloučila Tsunade.

Klika cvakla. Dveře bouchli, jak se zavírali. Deset párů očí se kouklo, kdo to přišel.
„Ahoj Shikamaru.“ pozdravil vesele Chouji a ostatní pozdrav zopakovali.
„Ahoj všichni.“ řekl Shikamaru, aby nemusel jako blb říkat deset jmen. Sakura k němu přistoupila.
„Připrav stoli a židle dokola celé místnosti.“ rozkázala mu a šla se věnovat práci, kterou doteď dělala.
„Hai.“ řekl, i když ho asi Sakura neslyšela.

Myslel si, že mu bude trvat chvilku, než uspořádá stoli a židle, ale opak byl pravdou. Nikdy si neuvědomil, jak je Ichacha obrovský. Skoro všichni už svou práci dokončili, tak šli domu. No on a Ino ještě pracovali.Musel udělat ještě tak třetinu.
„Áaach… Už mě to nebaví, jdu domu! Co ty?“ zeptala se Ino Shikamara.
„Já to tady dodělám, jinak Tsunade vybouchne vzteky, že to nemáme.“
„Máš pravdu.“ mrkla na Shikamara a tvářila se „Jsem upa k sežrání co?“. Ten se na ní nechápavě díval a radši vzal stůl a přesunul ho na jeho nové místo. Došel pro židli, přisunul jí k tomu stolu a sednul si na ní. Přiložil k sobě prsty pravé a levé ruky tak, aby vytvořily kruh. Asi po dvou minutách se zvedl, udělal pár pečetí a řekl:
„Kage Nui(Stínové nitě).“ okamžitě se z jeho stínu oddělilo několik černých proužků, které zvedali stoli a židle, poté je pokládali dokola místnosti.
„Ty si génius!“ vykřikla Ino, která mezitím skončila s výzdobou.
„Konečně hotovo, konečně můžu jít…“ v jeho žaludku to pořádně zakručelo.
„Jíst?“ dokončila za něj větu Ino.
„Um… Jo.“ řekl chladně a chystal se na odchod.
„Počkej! Nikam nechoď! Tady něco je… pojď za mnou.“ protáhla se ladně kolem shinobyho, mrkla na něj a zmizela v jakési malé místnůstce. Shikamaru pokrčil rameny a vydal se za ní. Vešel do té místnosti, kde byl jeden stůl, dvě židle, Ino a dvě misky ňákejch nudlí se zeleninou a masem. Také tu bylo velmi šero.
„Slyšela jsem, že si za posledních čtrnáct dní neměl pauzu.“ odněkaď se vynořil Inin hlas. „Tak teď máš čas si dopřát odpočinek. Shikamarovi došlo, o co Ině de. Otočil se, a doslova zdrhnul z Ichacha. Pořád myslel na Temari. S Ino si nechtěl nic začínat, vždyť se mu vůbec nelíbila. Ani zvenčí, ani zevnitř. Jeho žaludek už bil o poplach. Měl strašný hlad.
„Půjdu domů, tam určitě něco bude.“ řekl si a namířil si to rovnou do Nara čtvrti. Asi v polovině cesty zaslechl hlas, známí hlas. Vycházel z restaurace Momo-Mai.
„Za podívání nic nedám.“ vešel dovnitř.
„Prosím ještě jedny masové kuličky s rýží!“ řekla dost nahlas žena s blond vlasy staženými do čtyř culíků, sedící hned u dveří.
„Temari?!“
„Shikamaru?!“
Vyjeveně na sebe hleděli do té doby, než jeden z číšníků řekl Shikamarovi, ať se někam posadí. Rozhlídl se po místnosti a nikde nenašel volné místo, krom…
„Můžu?“ její modrozelené oči se na něj upřely a pak kývla. Přišel číšník.
„Co si dáte?“
„Já si dám rýži s masovými kuličkami a zeleninou.“ řekl Shikamaru. Číšník se podíval na Temari a čekal, co ohlásí ona.
„E… Já už mám objednáno.“ stroze promluvila.
„Aha.“ řekl číšník a odešel.