Sakura a její kluci 04. - Náhrada

V tomhle příběhu se Sakura často baví se s vým vnitřním hlasem, někdy k němu mluví nahlas, ale někdy jen v myšlenkách a proto jsem je rozlyšila: Vnitřní hlas a Vnitřní hlas Sakury
,,Hej, co je? Procházíš se tu jak duch.“
Sakura se polekaně otočila a zadívala se na smějícího se kluka.
,, Nemám co dělat. V nemocnici mě nepotřebují, už nějakou dobu se tam nic neděje. A jako kunoichi jsem se už dlouho neuplatnila. Vždyť víš, jeden člen mého týmu je pryč a ten druhý…“ na chvíli se zasekne při bolestivé vzpomínce na zklamaného Naruta. „Ten jen taky pryč.“ Dodá s úsměvem.
,, Tak to určitě neodmítneš moje pozvání na kafe a zákusek.“ Zaculíl se a Sakura přikývla.
,, To určitě ne, pokud tedy půjdeme k Yumi, její dorty jsou nejlepší.“ Začala se rozplývat.
,, Jo u Yumi je to suprový, tak jdeme?“ Sakura přikývla a následovala do její oblíbené cukrárny.
,,Je hrozný, vidět hezkou holku jako ty, smutnou.“
,,Myslíš, že jsem hezká?“ v Sakuřině tváři se najednou objevila ruměncová barva.
,,Jistě. Posledních pár dní jsi byla hodně šťastná, ale teď už tolik nejsi, co se stalo?“
,,Kakashi je pryč… Už jsem tady opravdu sama…“ Sakura znovu posmutní.
,,Máš přeci ještě přátelé, ty nejsi sama, Sakuro.“ Na své ruce ruce ucítí jeho dotyk. Je tak příjemný, tolik vzdálený dotykům, které zažívala poslední dobou, ale stejně příjemný, možná… i víc?
A, sakuro, na co zase myslíš? Máš přeci přítele, tak dej tu ruku pryč. Začal najednou poroučet vnitřní hlas a Sakura ucukla.
,,Promiň.“ Řekla rychle a zadíval se na talířek s koláčem.
,,To spíš já bych se měla omluvit. Já… už musím, tak čau.“ Sakura si rychle posbírala své věci a vyběhla z cukrárny. Její kroky vedly do parku.
,,Proč se to stalo? Sakra co to dělám?“ začala se ptát sama sebe.
Přitahuje tě?
,,Ne…“
Sakuro!
,,Ano, ale to je normální ne? Jsem dospělá mladá žena, která touží být milována… neustále.“ Sakura smutně usedla na lavičku a naslouchala kázání, které jí dával její hlásek.
Takže jednu chvíli miluješ jednoho, a když je chvilku pryč, chceš hned skočit do postele druhému? Vždyť tě balil.
,,Já nikomu do postele nelezu. Vždyť jsme šli jen do cukrárny, jako přátelé.“
Jako by ses s tím klukem nějak extra bavila.
,,Bavím se s ním, a už na mě nemluv. Nechci tě poslouchat!“ vykřikla a zacpala si rukou uši.
Další dny plynuly stejně. Dopoledne vyučování v akademii, odpoledne Nemocnice, večer bolestivá nuda. Vydržela to čtyři dny bez Kakashiho.
,,Už to nevydržím, já musím ven.“ Rozhodla se rychle a ihned vyběhla na ulici. I když se blížil podzim, večery byly ještě trochu teplé.
,,Krásný večer, že? Vhodný tak pro procházku ve dvou, smím tě doprovodit?“
,,Co ty tady? Nemáš dnes pomáhat sestře?“ vyjekla překvapeně Sakura a otočila se na jejího rušitele.
,,Nepotřebuje mě, a tak jsem si řekl, že půjdu navštívit staré přátelé.“ Zasmál se a Sakura se k němu přidala. Připadal si tak volná, když byl blízko. Ani si toho nevšimla a seděla na kopci v parku v jeho objetí. Jemně jí líbal na rty a ona se nebránila.
,,Pojď.“ Pobídl ji, ale Sakura mu obtočila ruce kolem krku a hlavu položila na rameno.
,,Nepouštěj mě, prosím nepouštěj.“ Zaprosila.
,,Půjdeme k nám.“ Vzal Sakuru do náruče a pár skoky byli na ulici a za chvíli i u jeho domu. Všude byla tma a domem se ploužily dvě postavy v objetí, které po chvíli zmizeli v pokoji. Sakura se své touze zcela poddala.
Když se ráno probudila a ucítila za sebou jeho nahé tělo, přepadly jí výčitky svědomí.
Už se to stalo Sakuro, s tím nic nenaděláš.
Nadělám, teď rychle zmizím a nikdo se to nedozví.
A co když to řekne. Jak se vymluvíš?
Co bych se vymlouvala, příjmu všechno a něco s tím udělám. Jsem dospělá.
Možná fyzicky, psychicky je ti pořád ještě patnáct, ne-li míň.
A ty mě zase štveš. Kdybys mi alespoň pomáhala. Tak radši zmiz, já jdu taky. Rozkřikla se Sakura v duchu a rychle se začala oblékat.
,,Ty už odcházíš?“
,,Já musím pryč. To co se v noci stalo… prostě na to zapomeň byla to chyba, ano?“ řekla Sakura rozčíleně a otočila se na svého, již zcela probuzeného milence.
,,Proč na to chceš zapomenout… jo aha… já jsem taková náhrada co?“
,,Ne… Sakra, proč se všechno musí tak komplikovat. Já… já to všechno vyřeším, teď mě nech jít a prosím nikomu nic neříkej.“ Dívka si rychle posbírala své věci, oblékla se a vyběhla ven. Utíkala ulicí k domu svého přítele. Musela se tam schovat a popřemýšlet. Jen co otevřela dveře, čekalo ji překvapení. Ještě před pár dny by byla ráda za to, že ho může vidět, ale když mu stála tváří v tvář, chtěla, aby byl pryč.
,,Ahoj, lásko.“ Pozdravil ji a políbil na tvář.
,,Ahoj.“ Zašeptala Sakura a sklopila oči. Jak se mu teď může podívat do očí. Je zrádce.
,,Nejsi ráda, že jsem už tady?“ zeptal se Kakashi a zvedl její tvář.
,,Ale ano.“ Lžu mu do očí, jak hluboko ještě mohu klesnout? Vykřikla v duchu a doufala, že není moc průhledná.
,,Ou, dorazili jsme ještě večer, myslel jsem, že tady budeš… kde jsi byla?“
Ví to… ne to by neměl. Ale stejně, vždyť… může mu to být jasné… moje chování.
Sakuro, ty jsi hrozná. Tak vyber si co chceš? Bujarý život, nebo lásku?
Ticho, musím mu odpovědět.
,,Byla jsem venku, nemohla jsem spát. Promiň.“
Tohle bude ještě hodně těžké, no už je to na tobě Sakuro, ale nezapomínej, já jsem ti k dozpozici, můžeš si se mnou vždycky promluvit.
Já to teď musím co nejdřív skončit s Kibou a nebo Kakashim. S tím mi nepomůžeš.