Ve jménu oddanosti 8

Zpřetrhané sny a plány

Jak se Itachimu krátil čas, byl čím dál nervóznější. Cítil Sasoriho upřený pohled v zádech kamkoliv se hnul a tím více se stávala jejich situace bezradnější. Hachi si všimla jeho změny, ale nedokázala ji vysvětlit. Nelíbilo se jí to, ale když naléhala, aby jí řekl, co se děje, vždy jen odmítavě zavrtěl hlavou, že se nic neděje. Nechávala se utišit jeho polibky a vstřícností, ale přestávalo jí to stačit.
Po pár dnech si sedla zkroušeně do křesla ve společné místnosti a skrčila nohy pod bradu.
„Co se děje, zlato?“ zaregistroval její rozpoložení Deidara a přisednul k ní. Zavrtěla hlavou a ztrápeně vzdychla.
„Myslím, že vím, co se děje,“ odpověděl si sám. „Také jsem si všiml Itachiho proměny. Je poslední dobou zvláštní. A možná vím, proč.“
S otázkou v očích na něj otočila hlavu.
„No, víš, možná je to tím, že se blíží datum, kdy zemřel jeho bratr,“ začal blonďatý ninja. „Když vyvraždil celou svou rodinu, nechal naživu jen svého malého bratra. Toho jediného nedokázal zabít. Snažil se, aby ho malý Sasuke nenáviděl a tím dospěl k co největší síle. Udělal z něj svého mstitele. Toužil být zabit za své činy právě jím a zároveň mu tak předat svoje nadání a oční techniky, kvůli kterým je Uchiha klan tak známý. Jenže když Sasuke dospěl, zapletl se do jedné kruté bitvy, byl nechtěně zraněn jedním Jinchuuriki jménem Naruto a na svá zranění zemřel. Itachi se nikdy nesmířil s tím, že musí žít dál a nedokázal ho přimět zůstat naživu déle.“
Hachi tiše naslouchala jeho slovům a na konci jí po tváři ukanula slza. Věděla, jaké to je ztratit své blízké a cítit za to odpovědnost. Její minulost ji znovu dohnala a znovu otevřela starou ránu v jejím srdci.
„Neplakej,“ snažil se jí utěšit Deidara a pohladil jí po hlavě. „On to zvládne.“
Probrala se ze vzpomínek a rozhodla se, že ho nenechá smutnit. Zvedla se, usmála a vděčně mu stiskla rameno.
„Nemáš zač, ale prosím tě, neříkej mu, že to máš ode mě, jo?“ rozpačitě jí vrátil úsměv.
Ona se ale zasmála a vztyčeným prstem před ústy naznačila, že je jako hrob.
Vzdálila se do kuchyně, protože dostala nápad. Chvíli štrachala ve spíži až nakonec našla to, co hledala. Udělala vše, co bylo potřeba a po chvíli vtrhla znovu do jejich pokoje. Itachi zrovna stál u okna. Musel nad něčím přemýšlet a tak s ním bouchnutí dveří trhlo.
„Hachi?! Ty jsi občas jako neřízená střela!“ odfrknul, ale když viděl její tajemný výraz, přestal se zlobit.
„Děje se něco?“ povytáhnul obočí.
Hlavou mu pokynula ať se posadí na postel.
„Hachi, já nemám teď moc chuť něco dělat,“ vzdychnul se stále stejným zamyšleným výrazem.
Zamračila se a znovu zopakovala svou výzvu.
Rozhodil tedy rukama a pomalu došel k posteli, kde si proti ní sedl se sklopenou hlavou. Došla k němu, ale ruce měla pořád schované za zády. Podíval se na ní.
„Co to máš?“ snažil se prohlídnout její tajemství, ale ona se jen čím dál více usmívala. Zvědavost ho začala dostávat čím dál víc.
Vždycky ale když se jí chtěl dotknout, uhnula.
„Hachi, já si teď s tebou opravdu nechci hrát!“ začal se dopalovat. Dívka ale vyndala jednu ruku zpoza zad a naznačila mu, že má zavřít oči. Zamračil se, ale její prsty mu sjely po víčkách a on před ní zůstal slepě sedět. Už chtěl oči znovu otevřít, když něco ucítil na rtech. Ucuknul, ale po chvíli rozpoznal její rty. Políbil jí, ale v tom polibku bylo něco jiného. Měl jinou chuť. Rty se na chvilku odtáhly, ale v ústech se mu rozplývala známá sladká chuť. Polknul a otevřel oči. Hachi před ním stála s plnou miskou rozehřáté čokolády a čekala jeho reakci.
„To už tu dlouho nebylo!“ vyjelo mu obočí zase nahoru při vzpomínce na incident v kuchyni, ale stále neměl na hrátky pomyšlení. „Jsem rád, že sis na pokračování vybrala mě, ale co kdybychom to nechali na jindy?“ zkusil oponovat. Hachi ale vypadala, že se na nic neptá, zalovila prstem v čokoládě a obtiskla mu ho na krk. Než se vzmohl na reakci, zase jí z něj olízla. Překvapeně vydechl. Její jazyk bloudil po jeho krku a po těle se mu rozběhla husí kůže. Pomalu jazykem kroužila až k jeho uchu, kde mu zuby jemně stiskla boltec. Věděla, že ho tím skoro přivede k šílenství, jak už dříve stačila poznat. Nevydržel jí vzdorovat, popadnul jí za ruku a stáhnul jí na postel. Rychle jí zbavil volného trička a celou misku na ní vylil.
Teplo rozlévající se po těle jí donutilo zatajit dech.
„Máš cos chtěla!“ nechal se strhnout a po dlouhé době se usmál. Pak jí pomalu a dlouze zbavoval ústy veškeré čokolády, co na sobě měla. Bylo to tak vzrušující. Jakoby se jí skoro nedotknul a přitom ho cítila úplně všude. Zavřela oči a nechala se unášet na vlně pocitů, kterou přinášely jeho doteky. Přitáhla si ale jeho hlavu a políbila ho. Vychutnával si její vůni i s chutí čokolády a ta kombinace byla téměř magická. V jejích ústech bylo ale ještě něco jiného. Ucítil krev. Musela se kousnout do jazyka. Než na to ale pomyslel, v hlavě se mu jako rána z čistého nebe rozezněl její hlas.
Překvapeně otevřel oči, aby zjistil, že se dívá do těch jejích. Nevydala ani hlásku a přitom ji slyšel tak jasně.
„Jsem s tebou, tak nebuď smutný, prosím!“ říkal ten hlas a v očích se zračilo to samé. Něha a láska, kterou se mu snažila předat, se nedala přehlídnout. Její krev musí nějak rozeznět jeho smysly tak, aby jí rozuměl. Bylo to zvláštní spojení. Držela jeho hlavu ve svých rukách a prsty mu projížděly vlasy. Nemohla vědět, co se děje a přesto se ho snažila povzbudit a stát mu po boku. Nevzdá se jí!
„Jsi skvělá!“ usmál se a objal jí. Přitulila se k němu a spokojeně zavrněla. Situace se najednou zdála lehčí než předtím.
„To ale neznamená, že tímhle končíme!“ najednou prudce zvednul hlavu a lehce jí kousnul do krku. Vesele se zasmála a naoko se s ním začala prát.
„Nene, holčičko! Jednou jsi se rozhodla mě dráždit, tak teď si to vypiješ!“ zatvářil se jako největší tyran a začal jí lechtat. Když už myslela, že to nevydrží, zastavil a podíval se jí do očí.
„Teď už budeš muset být ale navždycky se mnou, víš to?“ pozorně ji sledoval, ale nenašel u ní ani špetku zaváhání. Vážně kývla a nohy mu obmotala kolem pasu. Začal jí líbat vášnivěji a vášnivěji, dokud se jejich těla netřásla očekáváním. Poté znovu svázaly svou přísahu milostným aktem plným vzrušených stenů a záchvěvů.
Odpočívala na boku zády k němu a on ji pozoroval. Myšlenky mu bloudily všude kolem, ale byl si čím dál víc jistý svým rozhodnutím. Blížil se den, kdy pravda vyplyne na povrch, ale zároveň věděl, že ji nemůže ubránit proti všem. Pein se jí bude chtít zbavit a nikdo ho nepřesvědčí o opaku. Pochyboval, že by se ostatní postavili na jejich stranu, ale pokud by se i tak stalo, pořád by stáli proti ničivé síle Valcanů. Nemají na vybranou. Budou muset odejít co nejdál odtud, kde je nikdo nebude hledat. Kdysi poznal takové místo daleko v horách. Byl ochotný kvůli ní opustit všechno, co znal, protože si byl jistý, že by to samé udělala pro něj. Ochrání ji za každou cenu! Sklonil se k ní a políbil jí na skráň. Zavrtěla se, otevřela oči a ospale se usmála.
„Tak co? Máš už dost?“ snažil se zaplašit myšlenky ještě na chvíli a cíleně ji provokoval. Zavrtěla hlavou a vyskočila z postele.
„Kam jdeš?“ sledoval jí. Ukázala mu jen prst, ať počká na místě a vypálila na chodbu. Za několik okamžiků se ale s lehkým uzarděním vrátila a přes nahé tělo přehodila triko. Už nechtěla, aby jí někdo jiný takhle viděl. Nechala ho na posteli a doběhla znovu do kuchyně , kde vyhrabala v lednici šlehačku. Usmála se a uháněla zpátky. Když proběhla přes obývací pokoj, zastavil ji zvláštní šepot. V rohu pokoje, v nejstinnějším koutě stálo křeslo obrácené k oknu, ve kterém sedával jen Zetsu. Přemohla ji zvědavost a potichu se k němu přikradla tak, aby zaslechla, co si povídá.
„Mám ji rád,“ šeptala bílá půlka.
„Nechápu proč!“ odvětila vztekle černá.
„Je milá a má nás ráda,“ kňourala bílá.
„Jen to hraje! Oba víme, kým skutečně je!“
„Je členem naší organizace a bojuje s námi.“
„Je Valcan! Na to nezapomeň!“ zavrčela černá a dívka zkoprněla na místě.
„Všechny nás zabije!“ pokračovala černá.
„Nikdy by nám neublížila!“
„Možná, ale oni si pro ni přijdou! Slyšel jsi Sasoriho! Příští pondělí končí ultimátum a oni přijdou. Všichni zemřeme, pokud ji tu necháme!“ našeptávala zle temná polovina.
„Budeme ji bránit,“ snažila se oponovat dobrá půlka.
„Všechny nás přivede do záhuby. Musíme ji vyhnat!“
„Itachi to nedovolí!“
„Itachi to nemusí vědět,“ potichu se zachechtala černá a bílá ztichla. Do nastalého ticha něco bouchlo o zem.
Zetsu se otočil, ale našel na zemi jen láhev se šlehačkou.
„Někdo nás slyšel!“ syknul černý a bílý začal prozkoumávat okolí. Po posluchači tu ale nebylo ani památky.

Mezitím už zoufalé děvče běželo lesem jako smyslů zbavené. Slzy jí stékaly po rozpálených tvářích a hlavou jí zněla jen poslední slova, co slyšela.
„Ona je Valcan! Všechny nás zabije!“
Nikdy by je nemohla ohrozit z vlastní vůle, ale jestli po ní jdou, stane se přesně to, co Zetsu říkal. To ale nemohla dopustit. Itachi by ji opravdu bránil a kvůli ní by zemřel.
Zakopla a s bolestným výkřikem upadla do spadaného listí. Zakryla si dlaněmi tvář a nechala žal prostoupit celým jejím tělem. Tak moc chtěla být s ním až zapomněla na to, jak moc je to nebezpečné. Jak naivní bylo myslet si, že ji nikdy nenajdou.
Měl jí to říct! Měl jí to říct a možná by našli společné řešení. Zatřásla hlavou.
Ne, je to nemožné! Ať by byli kdekoliv, vždy by ji našli a donutili se vrátit. Valcanové neznají slitování a jediný muž, kterého opravdu kdy milovala, by zemřel. To ale nesmí dopustit. Rázně vstala a naposledy se podívala směrem k jejímu dosavadnímu domovu. Jestli chce, aby dál žil, už se nesmí nikdy vidět a musí se vrátit zpátky. Jedině tak je nechají být. Zatvrdila svou mysl a rozešla se vpřed. Najde své druhy dřív než oni najdou je. Není jiná možnost.
Sbohem....!

Itachi stále čekal v jejich pokoji až se vrátí. Založil si ruce za hlavu a začal pomalu plánovat jejich společný život někde daleko.
„Sbohem!“ otřelo se mu o myšlenky a žaludek mu obalila neidentifikovatelná hrůza.
„Hachi?“ zvednul se na posteli, ale nepřišla žádná odpověď.
Seběhnul do společné místnosti, kde bylo ale také pusto a prázdno.
„Hachi!“ zavolal po ztichlém domě, ale nikdo neodpověděl. Prohledal celý dům, ale nikde po ní nebylo ani památky. Začala ho obestírat strašná předtucha.
„Hachi!“ křiknul ještě jednou a ze stínu chodby se odloupl stín.
„Je pryč,“ odpověděl stín a v přítmí Itachi rozpoznal Zetsua.
„Jak to myslíš, pryč?!“
„Omlouvám se, Itachi. Já nechtěl...“ začala bílá půlka, ale černá ji hned přerušila.
„Slyšela nás. Víme o jejím původu i o tom, že si pro ni přijdou. Musela vyslechnout náš rozhovor a utéct,“ s ledovým klidem pokračovala černá osobnost zeleného shinobiho.
„To není pravda!“ zašeptal Itachi a ztěžka se posadil.
„Jedině dobře! Je nebezpečná. Ať táhne tam, kam patří!“ zasyčel ještě.
„Ty hajzle!“ nenávistně zavrčel Itachi a vrhnul se po něm holýma rukama. „Za to tě zabiju!“
Odpoutal svůj kekkei genkai a uvěznil svého kolegu v genjutsu.
„Budu tě mučit tak dlouho, dokud nebudeš prosit o to, abych tě rovnou zabil!“ mluvil k němu třesoucí se vztekem.
Zetsu se ale začal smát.
„Jen si posluž, milý Itachi! Jen pamatuj na to, že než se mnou skončíš, tvoje drahá Hachi už dávno bude za horama!“
Itachi ztuhnul. Došlo mu, že má pravdu a zrušil genjutsu. Stále ho ale držel pod krkem.
„Pamatuj si, že za to zaplatíš!“ zavrčel mu do obličeje a odběhnul do pokoje. Našel co nejrychleji svoje zbraně s pláštěm a vyskočil ven oknem. Po chvíli znovu stál na louce za sídlem a opět nevěděl, kudy se má vydat. Zoufale sledoval zalesněné okolí a snažil se najít sebemenší stopy po jejích krocích. Nakonec se pokusil uklidnit a vcítit se do jejích myšlenek. Stále v sobě cítil její krev a ta mu musí alespoň naznačit, kudy se dala. Zavřel oči a soustředil se jen na ní. Bleskově mu proběhla hlavou známá krajina. Otevřel oči a pustil se jedním směrem. Musela jít tudy. Cítí to!
Hnal se za ní celý zbytek dne i celou noc a stále měl pocit, že se mu spíš vzdaluje než přibližuje. Když na chvíli zastavil, aby popadnul dech, uslyšel z dálky táhlé vytí až se mu zastavilo srdce. Nebyl to ale její hlas, ale mnoho vlčích volání najednou.
„Našli jí!“ hlesl téměř bez dechu a pustil se za zvukem. Náhle uviděl před sebou světlo a intuice mu přikázala skrýt se v zeleném porostu. Měl přímý výhled na neveliký palouk plný neznámých lidí. Uprostřed nich stál cizinec, kterého nedávno potkali na cestě domů. Ten křiknul nějaký rozkaz a z hloučku se vyloupl pár strážců, kteří někoho mezi sebou vlekli. Těsně před nohami cizince své břemeno pustili a do trávy upadla Hachi stále jen oblečená v nepadnoucím tričku.
Hnědovlasý se k ní sehnul a něco jí řekl. Když neodpovídala, vytáhl ji do stoje za vlasy a ona bolestně vykřikla.
Nedbal obrovské přesily a vtrhnul na louku.
„Nech ji být!“ křiknul a tím upoutal pozornost všech. Neznámý vůdce překvapeně zvedl obočí, ale pustil ji a nebohá Hachi znovu upadla na zem. Bouchla se do hlavy a zůstala nehybně ležet.
Muži stojící okolo svého velitele vztekle zavrčeli a do jednoho se proměnili v divoké vlky, kteří ho obstoupili. Itachi si jich nevšímal a dál neohroženě postupoval vpřed v záři pochodní.
„Co tu chceš?“ vyzval ho vůdce.
„Ji!“ pokynul bradou na zhroucenou dívku a dál propaloval červenýma očima svého protivníka.
„Asi nemáš představu do jaké šlamastiky ses dostal, že?“ zle se usmál hnědovlasý, ale Itachi se nenechal zastrašit.
„Vím a je mi to jedno. Nemáš právo ji násilím nikam odvést!“ potají pod pláštěm připravoval své zbraně k boji.
„Násilím?“ podivil se Valcan a rozchechtal se. „Tak to mám asi milné informace!“ nakonec šťouchnul špičkou boty do ležící Hachi a ta se pohnula. „Já myslel, že jsi přišla sama zpytovat svědomí!“
Hachi zvedla hlavu a vyděšeně se jí rozšířily zorničky. To se nemělo stát. Neměl jí sledovat. Takhle ho zabijí! Toužila ho obejmout, ale zároveň odehnat ho co nejdál odtud.
„Vstaň!“ přikázal jí muž a ona poslušně vstala s třesoucíma se nohama.
„Neboj se, odvedu tě odsud,“ promluvil na ní Itachi, ale ona jen sklopila hlavu.
„Proč slibuješ to, co už není možné?!“ osočil ho vlčí vůdce. „A jak vůbec víš, že s tebou půjde?“
„Protože ji znám!“ odvětil rozhodně Itachi.
„O tom právě pochybuji!“ ušklíbl se hnědovlasý.
„Nemám pravdu? Sestřičko?!“ pronesl ještě a Itachiho pohled ještě více ztvrdnul. Lépe se mu ohromení skrýt nepodařilo. Cizinci to neušlo.
„Ani to jsi mu neřekla?!“ zvednulo se mu překvapeně obočí, ale opět se zle usmál. „No jistě. Už pár let nemluvíš! Potom tedy napravím tvou chybu!“
Hachi na něj upřela prosebné oči, ať to nedělá. Vůbec na ní nereagoval.
„Jmenuje se Kira a je přímý potomek zakladatelů našeho rodu. Já jsem Kiba, její bratr a dvojče. Mohl sis všimnout naší podoby,“ přitáhnul si k sobě ztuhlou dívku. „I když jsme si ale podobní, jsme každý jiný.Tvrdí se, že ona je jasný den a já temná noc, ale čím dál více mě přesvědčuje, že to je naopak. Tahle nevděčná bytost odmítla stát se po mém boku královnou svého lidu a vést je v boji proti těm, kteří se nás pokusili vyhubit. Poslal jsem pro ní své lidi, ale nevrátili se. Nedařilo se mi ji najít, ale po čase se na nás usmálo štěstí.“
„Pořád nemůžeš překonat své pudy a při úplňku voláš po svobodě. To se ti stalo osudným,“ zašeptal jí do ucha. Pak k ní ale přičichl a jeho rysy ztuhly.
„Smrdíš jako člověk. S kým ses tahala, ty Valcanská děvko?!“ chytnul ji pod krkem a vyzvednul ji do výšky. Chytla ho za ruce snažíce se povolit jeho sevření, které ji dusilo.
„Pusť ji nebo na místě zemřeš!“ zasyčel Itachi a postavil se do bojové pozice.
„Hleďme! Odpověď přišla sama!“ zavrčel Kiba, pustil ji a Hachi se rozkašlala nad náhlým přívalem kyslíku.
„Urazil jsi náš druh, když jsi na ní vztáhnul ruku. Za to tě čeká smrt,“ pronesl nenávistně Kiba a pokynul rukou. Kruh okolo něj se začal stahovat. Itachi vycítil obklíčení a jedním skokem se přenesl do zad posledního bojovníka. Strhnul plášť, aby mi nepřekážel a tasil doteď skrytou katanu. Připravil se k boji. Věděl, že to přijde, jakmile vstoupil na tu louku. Není už cesty zpět. Hachi to vyděšeně sledovala a poznala, že se schyluje k nejhoršímu. Znala jejich strategii. Odlákají jeho pozornost a v nestřežené chvíli na něj zezadu zaútočí a prokousnou mu hrdlo. Kiba vysoce písknul a vlci se dali do akce. Itachi se nakrčil a přivřel oči. Jakmile vydal Kiba povel, Hachi na nic nečekala, vytrhla se mu a začala jednat. Chvíli předtím než se na Itachiho vrhli první nepřátelé, skočila před něj bílá vlčice a vztekle na ně vrčela. Itachi otevřel překvapeně oči dokořán a bojovníci zaváhali a zastavili. Nemohli se stavět na odpor čistokrevné a ona to věděla. I kdyby se jí pokusili napadnout, měla navrch. Oni byli za těch sto let ještě křížení dál, kdežto ona s bratrem jako jediní měli původní vlastnosti starých Valcanů.
„Zpátky!“ křiknul Kiba a vlci se stáhli.
„Co tím sleduješ?!“ zle si ji měřil, ona se přeměnila zpátky a znovu sklopila hlavu.
„Nemáš právo mi vzdorovat po všem, cos provedla! Okamžitě pojď sem, ty nevděčná mrcho!“ zvyšoval stále hlas Kiba, ale byl zaražen.
„Ne!“ pronesla potichu Hachi a narovnala hlavu. Kiba přivřel oči a Itachimu se zatajil dech. Ona mluví!
„Co prosím?!“ začal hnědovlasý ztrácet sebekontrolu.
„Řekla jsem ne!“ odpověděla pevným hlasem a její modré oči ledově zářily ve světle ohňů.
„Jak se opovažuješ?!“ zasyčel Kiba a za chvíli už na ní cenil tesáky velký černý vlk.
„Uzavřeme dohodu!“ stále stejně ho pořád sledovala a hlas se jí ani nezachvěl. „Vrátím se s tebou a ty budeš mít to, po čem jsi vždy toužil. Moc a sílu a beze mne toho nedosáhneš. Mám ale podmínku!“
Vlk ji bedlivě pozoroval.
„Necháš ho jít!“ zavrčela a její pohled nepřipouštěl námitek.
„Hachi, ne!“ chytnul ji za rameno a ona se k němu otočila. Její tvrdý pohled ho zaskočil. Cítil, jak mu v hlavě bouří myšlenky.
„Musí to tak být!“ uslyšel v hlavě a rozpoznal její hlas. „Pokud to tak neudělám, zemřeš a to nikdy nedopustím!“
„Radši zemřu než abych tě nechal jít!“ odpověděl jí v duchu odhodlaně.
„Já tě ale nikdy neopustím. Vždycky budu s tebou. Přísahala jsem. Sice jsem nemohla mluvit, ale mé city znáš. Mě nemohou nezabít, protože mne potřebují. Je jich ale příliš aby jsi se jim ubránil a i kdyby ano, nehodlám to riskovat. Prosím, odejdi!“
„Nikdy!“
„Nemáme na výběr,“ zaslechnul v jejím hlase bolestný tón.

„Přijímám tvoji nabídku!“ ozvalo se za ní a ona otočila hlavu ke svému bratrovi. „Nechám ho jít! Vděčím mu stejně za to, že tě rozmluvil. Jako němá ryba bys byla stejně jen poloviční velitel.“
„Přísaháš?“ zkoumavě ho sledovala. „Pamatuj, že přísahu nemůžeš vzít zpět. Zostudil bys pak sám sebe.“
„Přísahám,“ zle se usmál tiše písknul v hlubší tónině a na důkaz jeho slov vlci zmizeli v lese. „Teď je ale čas jít!“
„Nikam nepůjde! Nebudu se opakovat!“ zavrčel Itachi a odpoutal Mangekyou Sharingan. Než se ale nadál, schytal tupou ránu do zátylku. Do vědomí se mu vkradla nepropustná temnota a on se bezvládně zhroutil na zem.
Nad ním zůstala stát Hachi se stále napřaženou rukou.
„Pěkná rána, sestřičko!“ zachechtal a vysloužil si od ní nenávistný pohled.
Nemohla udělat nic jiného. Tím ho zradila, ale zároveň zachránila život. Zabití jejího bratra by znamenalo ještě větší krveprolití než by si kdo dovedl představit. Doufala, že až se probere, bude ji nenávidět natolik, aby na ní definitivně zanevřel. Jedině tak bude žít dál. Skrčila se a ještě ho pohladila po vlasech.
„Miluji tě!“ poslala mu poslední myšlenku a pak se zvedla.
„Odcházíme!“ chladně vyzvala svého bratra a rozešla se pryč.
„Jak si přeješ!“ ušklíbnul se Kiba a vydal se za ní. Nechala ho tam ležet a čím byla od něj dál, tím více jí pukalo srdce. Udržet si klidnou tvář bylo pro ní momentálně to nejtěžší, co kdy zažila. Duše jí zmírala a tělo se bránilo. Proto ještě víc zrychlila tempo pryč odsud. V lese se k nim přidali ostatní.
„Kibo-sama? Kiro-sama?“ uklonil se před nimi mohutný černý muž v koženém oblečení.
„Dazou! Dlouho jsme se neviděli,“ odpověděla Hachi na pozdrav „pravé ruky“ jejího bratra.
„Jaký je plán?“ čekal na rozkazy.
„Vrátit se domů,“ odpověděl Kiba.
„A co s vetřelcem?“ pokynul hlavou směrem k palouku.
„Ten?“ zvednul obočí Kiba a podíval se na Hachi. „Zabte ho!“
Hachi nevěřícně zalapala po dechu.
„Proč?! Přísahal jsi!“ rozkřikla se.
„To ano, ale jak jsem řekl. Ty jsi světlo a já tma a temnota žádná pravidla nezná!“ odporně se zachechtal.
„Ty hajzle! To ti nedovolím!“ zasyčela a vrhla se po něm. Než ale stačila cokoliv udělat, do hlavy jí narazilo něco jako pancéřová pěst a zhroutila se do něčího náručí v bezvědomí.
„Omlouvám se, Kiro-sama!“ řekl Dazou a nadhodil si bezvládnou dívku v rukou tak, aby se mu dobře nesla. Pak vydal své rozkazy a asi patnáct mužů se vrátilo zpět.
„Vyšli posla napřed. Ať ve vesnici začnou přípravy na korunovaci. Nehodlám už déle čekat,“ pronesl Kiba a Dazou znovu pověřil další muže se zprávou.
„Konečně!“ vydechnul vítězně v duchu Kiba. „Konečně bude svět můj!“