Ahoj, já jsem Kyra! Část 2: Kdo jsi?

„Takže?“ Kyra s Kakashim šli lesem nedaleko Konohy.
„Co ´takže´?“ zeptal se Kakashi zdánlivě nechápavě. Moc dobře věděl, co tím Kyra myslí, ale nemusel se se svým soukromým životem svěřovat zrovna své patnáctileté dceři, o které ví sotva hodinu.
„Máš momentálně někoho?“ zeptala se už lehce otráveně asi po páté.
„No jasně,“ odpověděl v klidu s lehkým zábleskem v oku a Kyra se na něj podívala s dychtivostí v očích. „Mám svůj tým,“ dodal lehce pobaveným hlasem.
„Tati!“ zaječela mírně naštvaně přes celý les.
„Kyro!“ syknul na ní výhružně.
„Kakashi-sensei!“ zavrčela tišeji, za to ale výhružněji. Kakashi se na ní nevině podíval a vyšel na mýtinu.
„Kakashi-sensei, jdete pozdě!“ ozvalo se zakřičení Kyře dobře známého hlasu. Pousmála se a vystoupila ze stínu stromů. „Kyro?“ dodal ten hlas lehce překvapeně.
„Taky tě ráda vidím,“ ušklíbla se na vlastníka toho hlasu a rozhlédla se po mýtině. Kromě ní, Kakashiho a blonďáka, kterého zdravila, tam byla ještě růžovlasá dívka, černovlasý kluk a jakýsi ninja v jouninským oblečení.
„To jsi řvala ty?“ zeptal se jí bez jakékoliv známky emocí černovlásek a klouzal podezřelým pohledem z Kyry na Kakashiho.
„Jo, odvětila v klidu, plně si vědoma pohledu, kterým ji poctil Kakashi. „Táta se mnou mluvil jak s děckem a pak se vypařil,“ dodala jako by nic a pohled mu opětovala.
„Takže Naruta už znáš,“ Kakashi její pohled ignoroval. „Tohle je Sakura, Sai a Yamato,“ postupně jí všechny představil. „A tohle je Kyra,“ dodal bez většího zájmu. U něj doma se oba dohodli na tom, že zatím nikomu neřeknou, že je to jeho dcera. „Ale nepřišli jsme sem kecat, ne?“ dodal ke Kyře.
„Jistě že ne, Kakashi-sensei,“ usmála se na něj Kyra a dala řádný důraz na oslovení. „To vy se tady vykecáváte, já jsem připravená,“ dodala nevině. Kakashi se zamračil, ale nic na to neřekl.
„A kdo vůbec jsi?“ Sakura se snažila bez úspěchu upozornit na svou otázku.
„Dobrá, začneme,“ sotva to dořekl, byl ten tam.
„Co se to děje?“ zeptal se Kyry Naruto, ale odpovědi se nedočkal. Kyra se soustředila na hledání Kakashiho. Po chvilce ho opravdu našla, ale dál vyčkávala. Nerada útočila první.
„Takže mám začít já, jo?“ ozýval se Kakashiho hlas všude kolem. Kyra jenom lehce kývla a už na ní letěly různé zbraně z opačné strany, než cítila Kakashiho. V rychlosti si stáhla katanu ze zad a bez větších problémů všechny zbraně vykryla. A jakmile si vrátila katanu zpátky na záda, její ruka automaticky chytla Kakshiho nohu a zahodila jí co nejdál od sebe. A Kakashi ji následoval.
„Není to špatný,“ ušklíbl se, když se zvednul. „Ale nevím, jestli to bude stačit,“ sotva to dořekl, vyřítil se z lesa další Kakashi. Překvapená Kyra stěží stihla vyblokovat jeho pěst, ale pak se usmála.
„Tak dva na jednu, jo?“ nesouhlasně zavrtěla hlavou. „A to zas ne!“ složila ruce do pečetí a vedle ní se objevily další dvě Kyry. Každá z nich se rozeběhla na jednoho Kakashiho a pravá Kyra jen bedlivě pozorovala jejich souboje. Po chvilce se rozeběhla k jednomu z duelů, vytáhla katanu a Kakashiho přesekla vejpůl. Ale ten se rozplynul v kouři. „Tak to bychom měli,“ spokojeně se pousmála a otočila se na místo, kde ještě před chvilkou stál pravý Kakashi, jenže to teď zelo prázdnotou. Kyra se opět začala soustředit. Po chvíli zastavila ruku, která jí mířila na obličej a sama Kakashimu uštědřila ránu, po které se mu maska zbarvila do červena.
„Dobrá, myslím, že pro dnešek to stačí. Naruto, Sakuro, Saii, proveďte Kyru Konohou. Yamato, pro dnešek děkuji,“ udělil pokyny Kakashi a zmizel, hned po něm ho následoval Yamato.
„Ukážeš mi konečně ten tvůj bar, Naruto?“ mile se na něj usmála. Sakura netušila, co si má myslet. Tahle holka sama skoro porazila Kakashiho-senseie a přitom se jí skoro ani nehnul sval na tváři a teď tady proti nim stojí, jako by se znali celý věky. Vůbec netušila, co si o té holce má myslet.
„Jasně,“ Narutovi se při zmínce o jeho oblíbeném baru zaleskly radostně oči. „Jdeš s námi, Sakuro-chan?“ obrátil se na ní se šťastným výrazem. Nakonec kývla a všichni tři se vydali nejkratší cestou k Ichiraku. Po chvíli se Kyra s Narutem vesele baví a navzájem si připomínají různé příhody, co se staly, když spolu trénovali. Ulicemi, kde procházeli, se ozýval živí smích a Jiraiya, který procházel nedaleko, se spokojeně usmál.
„A jak se vůbec má Ayama-san?“ zeptal se vesele Naruto, když už skoro dojedli. Kyra se na moment zarazila v půlce pohybu, ale ani jeden ze zbylých shinobiů to nepoznal.
„Nijak,“ odpověděla najednou zcela chladně. Její tvář se najednou proměnila v kus kamene, vůbec nic ze z ní nedalo přečíst. Naruto to nechápal, takovou jí neznal. „Před týdnem zemřela na následky zranění po útoku na vesnici, který nařídil Orochimaru,“ Sakura i Naruto na sebe pohlédli.
„Je mi to…,“ Naruto chtěl Kyře něco říct, ale když se k ní otočil, její místo bylo prázdné.
„Půjdu jí hledat,“ Sakura už se zvedala ze židle. „Nezná to tady a mohla by se lehko ztratit,“ ale zarazil ji Narutův hlas.
„Nech jí chvilku o samotě,“ doporučil jí Naruto. „Není nic snadného ztratit rodinu. Ona se s tím musí vypořádat a teď jí nejlíp pomůžeme, když jí chvilku necháme na pokoji a budeme připraveni na moment, kdy nás bude potřebovat,“ Sakura na něj zůstala s úžasem zírat. Takhle rozumně mluvit ho nikdy neslyšela. Naruto to nejspíš vyčetl z jejího pohledu a trochu se pousmál. „Byla to právě ona, kdo mi tohle řekl,“ dodal, zaplatil za sebe a za Kyru a vydal se domů.

„Tak, Kakashi, spusť,“ v kanceláři byl kromě Kakashiho a Tsunade ještě Jiraiya. Byl zvědavý, co na ní Kakashi řekne. Přece jenom, trénoval s ní už deset let a moc dobře věděl, kam až sahají její možnosti.
„Musim říct, že jsem nečekal, že bude tak dobrá,“ začal opatrně Kakashi. „Teda, nevím, jak je dobrá v genjutsu nebo ninjutsu, ale řekl bych, že taijutsu ovládá dost dobře. Nedělalo jí problém většinu z mých výpadů zablokovat a do toho ještě vymyslet, jak bude útočit dál. Řekl bych, že čelenku jí s klidným svědomím dát můžete,“ Tsunade se na něj pátravě podívala.
„To udělala ona?“ zeptala se a ukázala na skvrnu na jeho masce. Kakashi nejistě kývl. „No dobrá. Myslíš, že by byla schopná spolupracovat s tvým týmem?“ dál se ho vyptávala, ale na tuhle otázku odpověděl někdo jiný.
„S Narutem jsou celkem dobře sehraný, i když to pořád nemá na spolupráci Naruta a Sasukeho,“ ujal se řeči Jiraiya. „Se Zakutou by si mohla rozumět, až si zvykne na její občasné změny nálad a chování. Ale se Saiem to asi bude problém,“ dořekl lehce zamračeně Jiraiya.
„Jak to myslíš, její změny chování?“ chtěla okamžitě vědět Tsunade.
„Nejde o žádnou psychickou poruchu nebo tak něco,“ dodal rychle, když si všiml jejího výrazu. „Jenom je velmi všímavá a tak občas ze svého obvyklého zamyšlení na dlouhé cestě přejde do zdánlivě bezstarostného hovoru, ale snaží se tím něco sdělit. Nebo naopak, z jejího pravého bezstarosnýho tlachání přejde do mírně podmračené zamyšlenosti, když se snaží přijít na to, co jí na okolí nesedí. Takovýhle náhlý změny mají vždycky svoje opodstatnění,“ vysvětlil jí to bleskurychle.
„Jiraiyo,“ promluvil najednou Kakashi. „Dokázala mě vystopovat pomocí chakry, ale to většinou dokážou jenom ninjové na vyšší úrovni, ne?“
„Ve vesnici se každoročně opakovali velké deště proložené mlhou, přes které nejde pořádně vidět, a mi chtěli trénovat dál, tak jsem jí naučil, jak tuhle překážku obejít,“ vysvětlil mu opět bleskově.
„A Naruto to umí taky?“ zeptala se se zájmem Tsunade.
„Ne, Naruta jsem to prostě nedokázal naučit, jak na to, tak jsme se v to období vydali někam do jiné vesnice,“ sotva to dořekl, ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Po Tsunadině výzvě vstoupila Sakura.
„Promiňte, že ruším, ale Kyra někam zmizela. Prohledali jsme celou Konohu, ale nikde jsme jí nenašli,“ za Sakurou stál s menším nezájmem Naruto, což Tsunade i Kakashiho udivovalo. Kakashimu se sevřelo hrdlo, když slyšel, že se někam vypařila.
„Tak jí…,“
„To není nutný,“ přerušil Tsunade poněkud rázně Naruto. „Pokud Kyra nechce, nikdo jí nenajde. Ona sama se sem vrátí, až bude chtít.“
„Vždyť to tady vůbec nezná,“ snažila se mu už po X-tý vtlouct do hlavy Sakura.
„Nezáleží na tom, jestli to tady zná nebo ne,“ ozval se Jiraiya. „Pamatuje si, kde je tady ta kancelář i kde má teď bydlet a to je teď hlavní. Víc vědět nepotřebuje.“

Sedla si do koruny vysokého stromu nedaleko Konohy. Věděla, že tady jí najdou, když budou chtít, a bude po ruce, pokud bude potřebovat vesnice pomoct, a přesto jí tady nikdo nebude rušit, pokud to nebude nutný. Slunce už bylo nakloněné k západu a na obloze malovalo červené, růžové a oranžové pruhy, na druhé straně bylo nebe už temně modré. Tyhle chvilky milovala. Západ a východ slunce. Pokaždé se obloha zbarvila do různých barev a ona mohla tu krásu pozorovat. Sice ne moc dlouho, ale to těm okamžikům přidalo na kráse.
Nevěděla čím to bylo, ale pravda na ní celou svou vahou dopadla až v momentě, kdy jí sdělovala Narutovi. Celý ten týden měla v sobě jenom prázdno. Jediný, na co se dokázala soustředit, byl příchod do Konohy, jinak měla v hlavě pusto a prázdno. Teprve teď se jí mysl zalila různými pocity. Po tvářích jí ztékaly slzy.
Nejdřív od ní odejde Kenichi* a potom zemře její máma. Je to nespravedlivý. Ale život je nespravedlivý a to ona věděla. Věděla a přesto to nemohla přenést přes srdce.
Zůstala tam sedět dlouho do noci. Hvězdy už pomalu bledly, když se vydala ke svému tátovi.
Začne nový život. Její táta je teď její jediná rodina. A samozřejmě Naruto a Jiraiya. Oba dva jí moc pomohli, když potřebovala podpořit nebo když měla problém. Oboum je vděčná a doufá, že jednou se bude moct oboum odvděčit.

Kenichi=silný