Říkají mu hyena, 3.díl

Sakura Haruno?" napřáhl dlaň a zíral na její ruku.
Sakura si pomyslela, že možná nereaguje dost rychle a přátelsky a tak hbitě popadla jeho dlaň, široce se usmála a srdečně mu jí potřásla. Jeho stisk byl nejistý a studený.
"Těší mě, Daisuke Miyo."
Mlčky přikývl, uhnul pohledem, otočil se k ní zády a dal se do rychlého kroku.
"Ale no tak, počkej-" běžela za ním Sakura, "můžeme jít spolu, když jsi nový člen týmu!"
Neodpověděl, nezrychlil a ani nezpomalil.

Sakura ho konečně doběhla.
"Se zbytkem týmu se seznámíš v Konoze," řekla a vyčkávala, pak se znovu pousmála. "Ty toho asi moc nenamluvíš, že?"
Šedé oči se k ní pomalu stočili a uviděla v nich záblesk - strachu - nebo možná bázlivosti.
"Takže asi ne," zažertovala, "to nevadí, já to zvládnu za oba. A Naruto i za tři - jen počkej, až se seznámíte!"
Ticho jí bylo odpovědí. Sakuře problesklo hlavou myšlenka, že je to třeba typ, jako Sasuke, který nerad mluví a ona se mu zdá protivná a užvaněná. Možná, pomyslela si, bude lepší, když se nebudu snažit být přátelská. Když rád mlčí, budou mlčet. Stejně - Sasuke, když mlčel - zdál se být tak nedosažitelný a o to víc cool, tenhle byl spíš stydlivý a bojácný. Divné, pomyslela si, u holek, jako je Hinata jí to přišlo samozřejmé, ale u kluků?
Divné.

"A-" nedalo to Sakuře, "a jak se těšíš do Konohy?"
Daisuke sebou zničehonic prudce škubl a vyhrkl: "Takže - takže ty všechno víš, ha?!
"Samozřejmě," přikývla Sakura, ráda, že se jí podařilo upoutat jeho pozornost. "Je to příšerné," navázala a napadlo ji, že třeba v tomhle bude Daisuke sdílnější. "Nemám slov, prostě ohavné."
Daisuke ztuhl ve tváři a zastavil se, nehnutě stál a pak se nadechl a - "Chápu... Chápu, ale prosím -"
"Opovrhuji takovými lidmi," rozhořčila se Sakura a stiskla pěst, "jsou odporní a nelidští."
Daisuke byl bílý a zachraptěl, naprosto chladně a rezignovaně.
"Jde tady o spolupráci, o nic víc, nečekám od nikoho z vás žádnou formu úcty."
Sakura zmateně zatápala pohledem. O čem to mluví? Bylo neodpustitelné, co se stalo, když byl malým klukem, bylo neodpustitelné, že se na něm něčeho takového mohli dopustit - rada starších. Myslel si snad, že je to jeho vina? Byl obětován pro Konohu, tak jako spousty před ním. Byl jedním z dětí, poslaných na smrtelnou misi. Dětí.

"Řekni," začala Sakura, "jak si mohl takhle žít?" vyhrkla a pak znovu, už tišeji, zasyčela:" Přežívat?"

Daisuke stál na místě a tupě zíral na udusanou trávu pod nohami. Vychutnává si ho tak?
Samozřejmě, Sakura Haruno je jistě pečlivě informovaná o jeho minulosti. Samozřejmě, snaží se tvářit přátelsky a nevědoucně. Jakoby jí to, bože, mohl věřit! Není slepý, aby neviděl tu skrytou ironii.
Ale oba ví.
Ona ví.
On ví.

Jestli něco nesnášel, tak přetvářku a taky soustavné dobírání a pošťuchování.
Nikdy nečekal, že ho někdo přijme, ale doufal, že ty řeči, urážky, že to všechno ustane. Byl naivní, když věřil Páté, že se o jeho minulosti nebude šířit.
"Možná ti přijde vtipné a nesmírně zábavné urážet mě."
Daisuke najednou zmateně přecházel z místa na místo.
"Není mi to příjemné. Nedokážu to snést a nečekám, že to ustane, jen si to proboha, šeptejte potichu, mě za zády," vydechl.
"Co to říkáš?!" vyhrkla Sakura. "Proč bych se tě snažila urážet? To je pitomost! Já opravdu..."
Daisuke se sotva držel. Bože, jaká to byla komediantka! Jak skvěle dokázala zahrát tu naivní, přátelskou dívku a potichu za zády se mu posmívala a v duchu ho urážela. Jak se tím asi tak baví! V duchu se válí smíchy! A jak bude bavit své přátele! Budou si na něho ukazovat a urážet ho, možná se přesně takhle budou přetvářovat všichni!

Proč se snažil něco změnit?
Proč?
Když mu to nedovolí?
O co se tu sakra snaží?
"DOST!" zařval.
"BOŽE, DOST! Nemluv! Přestaň! Přesně takhle to bolí! Nedělej to!" držel se za hlavu a ztěžka dopadl na všechny čtyři. Měl dojem, že se musí něco hrozného stát. Motala se mu hlava a za chvíli v krku ucítil vlastní zvratky.
Zvracel.
Vyhrkly mu slzy.
A pak už si nepamatoval nic.

Rozhlédl se - čtyři bílé stěny. Dusivé ticho a sotva slyšitelné našlapování.
Pak už jen starostlivý obličej Sakury Haruno.
"Promiň, jestli jsem se tě tam nějak dotkla."
"Kde... kde to jsem?"
"V nemocnici."
"V Konoze," zašeptal a přivřel oči. "Konoha..."
"Zase bude všechno v pořádku," zašeptala nad ním Sakura.
"Zase... bude..." opakoval apaticky a usínal, "všechno... v pořádku."

Naproti nemocnice v malém kamenném domečku mezitím seděla Kaori a dusila slzy do polštáře - stále to viděla před sebou - zmasakrovanou maminku, tatínka a studené nezlítostné oči Daisuke Miya. Nemohla spát a bála se vzpomínat. A ani nemohla tušit, že v nemocnici, přímo naproti ní, usíná vrah jejich rodičů pod starostlivým dozorem Sakury Haruno. Té, kterou považovala za vlastní sestru.