Říkají mu hyena, 4.díl

Daisuke se otočil ke dveřím: "Dále," řekl.
"Daisuke Miyo," nemusel se otáčet, aby poznal ten hlas.
"Tsunade- sama," odpověděl a naznačil něco jako úklonu; bylo to trochu směšné, protože ležel na nemocniční posteli a tvářil se škrobeně.
"Mně se nemusíš uklánět, Daisuke," Tsunade se posadila na židličku u postele, chvíli mlčela,prohlížela si ho a pak, jakoby nevěděla, jak začít. "Vidím, že jsi už měl návštěvu..." navázala.
"Sakura Haruno," odpověděl Daisuke, opřel se na loktech a pokusil dosednout.
"Jen klidně lež," zatlačila ho zpátky Tsunade, trochu hrubě, "Sakura, říkáš," prohodila, jakoby na tom vlastně vůbec nezáleželo.
"Ano," zamumlal Daisuke, pak se uchechtl a zopakoval to trochu provokativně. "Ano, byla tady celou noc."

Pohlédl na Tsunade, ta vypadala v ten moment na svůj opravdový věk,celý obličej zhrubl a jakoby se scvrknul.
"Řeknu jí, že už nemá chodit."
"Dobře, i tak bylo podivné, že tady byla, ne?" Daisuke se odmlčel, trochu si to vychutnával.
"Myslím,když jste jí a všem ostatním, všechno vyklopila..." v jeho hlase znělo čitelné nepřátelství.
Tsunade třískla pěstí o stolek.
"Nikomu jsem sakra, nic neřekla, Daisuke! Sakura ani nikdo jiný nic neví a tak to zůstane. Ale žádám tě o jediné...."
"Hmm?"
"Dej ruce pryč od Sakury, nebo kohokoliv jiného. Vím, jak dokážeš být přesvědčivý. Ty tomu možná i sám věříš. Že jsi oběť, nemám pravdu? Ale něco ti řeknu, Daisuke tvá sebelítost je směšná a... spíš ubohá. Konoha je pro tebe mrtvá. Nesnaž se oživit mrtvé věci."
Tsunade se zvedla ze židličky a přešla ke dveřím.
"A když se pokusím?" uchechtl se Daisuke.
Tsunade ztuhla a křečovitě svírala kliku. "Tak tě zabiju."
"Tsunade-sama, není opovážlivé vyhrožovat někomu, koho jste už o polovinu života připravila? Vzpomínáte... to vy jste mě tehdy měla na starost. Kdybyste se postarala, kdybyste se sakra postarala, nemusel jsem být tím, čím jsem dnes! Vím přesně komu za to peklo vděčím! Vám! Vám a VÁM!"

Tsunade pohlédla na ruce. Třásly se. Celá se třásla. Můj bože, Daisuke, byl jsi to nejroztomilejší dítě ze všech! Měla jsem to zastavit? Proboha, ale jak?!

Měla jsem.
Nějak.

Odkašlala si. "Tvoje mise je dovést nás k Orochimarovi. Pak... pak prostě... zmizíš."
"I tomu vděčím za všechno to peklo! Vy a Orochimaru jste mi zničili život!"
"Prosím... mlč," za Tsunade zabouchly dveře. Byla pryč. Unikla.

Bylo to peklo, kterému se nedalo uniknout.

Sasuke seděl na studeném plochém kameni a brousil si meč.
Mstí se.
Za co?
Pro koho?
Protože je k tomu předurčený. Někdo to tak chtěl. On se nemůže ptát proč.
Protože on je mstitel.
Naruto, Sakura, Kakashi - to bylo pryč. Jako matné vzpomínky, zahalené ještě další tmou.
Byla tu msta.
Daisuke Miyo.
Itachi Uchicha.
Zemřou.

A pro co?

Pro bolest, kterou přinesli světu.
Bylo to peklo, kterému se nedalo uniknout.