Nastal čas míru-kap.7: Tajemný les s hromadou bylin

„Když si nepospíšíme, dohoní nás,“ konstatoval Itachi s klidem, stále se dívajíc dolů do údolí.
Nastalo nepříjemné ticho. Tao chtěla něco říct, něco co by teď vzbudilo alespoň kousek autority v ní, ale věděla, že už pro její dobro je lepší nechat teď všechny důležitá rozhodnutí na svém společníkovi. Sama se podivila nad svými myšlenkovými pochody.
Netušila, že je schopná nechat něco na něm, aniž by nepronesla jedinou uštěpačnou poznámku.

Cestovali dál. Dostávali se hlouběji a hlouběji do lesa listnatých stromů, který vypadal divočeji než jakékoliv porosty, které kdy spatřila. Kmeny, divoce lemující lesní zeminu byly prorostlé zeleným, měkkým mechem, který tak tvořil dokonalý kobercovitý dojem.
Drželo se tam přítmí, jelikož přes husté, listnaté větvě pronikalo světlo jen málo.
Listy byly tmavší než obvykle a zdály se být i jaksi silnější a zdravější.
Bylo to podivuhodné a samozřejmě naprosto neznámé místo. Takové, které by obyčejný člověk mohl často vídat ve svých snech. V menších rojích se kolem nich držely chumelce hmyzu. Jakýkoliv zvuk tady byl mnohokrát silnější než kdekoliv venku. Les působil jako jedna velká rezonanční skříňka. I přes svou divokou egoistickou povahu se Tao neopovažovala jakkoliv narušit harmonii, kterou tvořil tento tajemný a nádherný útvar.
Doslova se jí zastavil dech. Všechny její myšlenky ledabyle odplouvaly někam pryč a ona si toho je sotva všímala.
Itachi se netvářil obzvlášť překvapeně. Zřejmě toho místo opravdu znal i když se to zdálo naprosto nepřijatelné. Bylo nemožné, aby o tomto doslova čarovném místě někdo věděl. Natož člověk jako byl Uchiha Itachi. Čím více postupovali ke středu lesa, tím více k nim doléhal jakýsi šum. Až po chvíli si Tao dokázala uvědomit, že to co slyší je šumění vody.
Naprosto omámená slepě následovala zvuk, stále ještě nevnímajíc skoro nic kolem sebe.
Bylo to jako by její myšlení bylo pokryto bílým závojem, který prostě nešel sundat. Jediné co jí závoj dovolil bylo obdivovat toto místo.
Její společník bedlivě sledoval její překvapivou reakci. Ani on nečekal, že by snad Tao, ta Asakura Tao arogantní, divoká kunoichi se zálibou v lidské krvi, mohla obdivovat něco tak banálního jako byl les.
Šum vody byl teď o mnohem zřetelnější a stačilo jen sotva několik sekund než se dvojice dostala k menšímu jezírku. Voda se leskla čistotou a její doslova blankytně modrá barva jí dávala nepřekonatelně krásný vzhled. Bylo jasně vidět, že nic na světě není tak úchvatné právě jako tohle jezero. Na druhé straně břehu do vody spadal ne příliš divoký vodopád. Nebyl ani vysoký, ale i přesto netvořil dojem padající vody, nýbrž stříbřitých, dokonale tvarovaných diamantů. Travnatý palouk, který u jezera končil jen malým pláckem písku byl prorostlý keři s divoce rostoucím ovocem a kolem nich rostl plevel. Takový plevel, který by chtěl každý bylinkář mít u sebe na zahrádce. Takový plevel, který se pyšnil většinou barev.
Tao stála na místě jako přikovaná, stále neschopna slova. Zapomněla na to, že se sama chtěla zeptat co tady dělají dokonce i na to, že Itachi toto místo zjevně zná.
Z transu jí vytrhl až právě hlas jejího společníka.
„Tao,“ pronesl tiše, ale na tomto místě to znělo o hodně hlasitěji.
Trhla sebou, jakoby až do teď byla v úplně jiné dimenzi. Skoro jakoby se duše a tělo rozdělily.
„Ehm, ehm,“ odkašlala si a snažila se nabýt opět svého původního chování. Jenže tento les měl na ní jakýsi vliv. „Co je to za místo?“ vypadlo z ní nakonec. Byla to jediná věc, o které teď mohla mluvit.
„Našel jsem ho před nějakým časem,“ vysvětlil jí. „Je zjevně prales. Nevypadá to, že by tady někdo chodil, ale rostou tady velice vzácné byliny, které opravdu potřebuju.“
„Potřebuješ na co?“ pohlédla na něj prozíravě.
„Nic o co by ses musela starat.“
„No tááááák Itachi-cháááán,“ prosila ho. Šlo na ní poznat, že nikdy ještě nikoho doopravdy neprosila. Vedla si vskutku hrozně.
„Co chceš?“ odsekl svým tichým a stále klidným hlasem.
„Chci vědět-, všechno.“
„Chodím tady pravidelně každý měsíc, abych našel bylinu Sourishioku. Je vzácná a léčívá.“
„Na co ty potřebuješ léčivé byliny?“zajímalo jí upřímně. Pozvedla obočí a čekala na jeho odpověď, která se pár dlouhých sekund neozývala.
„No zřejmě-,“ začal, „abych si tak mohl připravit svůj lék.“
„Lék? Jaký lék,“ všechna její arogantnost a její věčný sarkasmus se vypařil a vystřídala je zvědavost.
„Pravidelně musím brát lék obsahující tuhle bylinu. Lék, který mě udržuje na živu. Měl jsem ho mít připravený už včera, ale jak jsi viděla zbytečně se zdržujeme,“ dopověděl s trochou výčitek v hlase, ale ne tak, aby to bylo jasně znát.
„Pořád se ale nedostáváme k té hlavní věci a to je jakou nemoc a co to všechno znamená. Chceš mi říct, že jsi smrtelně nemocný?“
„Přesně tak,“ přitakal suše. Po jakékoliv známce sebemenšího rozrušení nebylo ani stopy.
Řekl to tak ledabyle, jako by mluvil o počasí.
„Musím si pospíšit a připravit lék nebo to za chvíli se mnou bude vypadat zle. Nehodlám se nechat dobrovolně ve tvých rukou,“ pronesl a lehkým úsměvem a okamžitě se dal do kroku.
Tao se držela v těsném závěsu za ním. Sledovala jak trhá pár malých kytek a tváří se velice, velice zamyšleně. Zpráva, že Itachi Uchiha je smrtelně nemocný jí - jak se dalo čekat- příliš nezasáhla. I když někde hluboko ucítila nepříjemné bodnutí. Nedokázala si představit být v týmu s někým jiným než s ním.
„Půjdeme támhle,“ ukázal prstem na nízkou jeskyni z černého kamene.
Byla na omak studená a trochu vlhká, ne však tak, jak by obyčejná skála měla být.
Vstoupili společně dovnitř. Tao neviděla zhola nic. Jen tiché zaskřípění jí po chvíli projelo jejím bystrým sluchem.
Do očí jí uhodil proužek jasného světla. Zakryla si oči a na své paži ucítila studenou ruku, která jí zatáhla. Tao se nebránila a následovala pohyby Itachiho.
„Otevři oči, už tady není tak ostré světlo,“ pobídl jí a pustil její ruku.
Skutečně je otevřela a ihned si uvědomila, že stojí uprostřed kruhové místnosti. Byla jasně osvětlená mnoha hořícími pochodněmi kolem na stěnách. Byl tam stůl a plno zkumavek a načiní, které Tao poznávala, jelikož byla opravdu více než dobrá při přípravě jedů a jejich protilátek. Taky jedna velká matrace na zemi. Vypadala čistě a zatím nepoužívaně. Vypadalo to jako malý, podzemní byt. Útočiště kde by se nikdo nemusel stydět bydlet.
„Kde to jsme?“ zeptala se okamžitě a kroužila kolem sebe očima.
„Tady připravuju svoje léky,“ vysvětlil.
Zakuckal a urychleně si dal ruku před pusu. Ten zvuk, který se mu vydral z těla nebyl vůbec hezký. Něco mezi sípavým a nakřápnutým kašlem.
Na zem dopadlo pár kapek krve, která se nahromadila v Itachiho dlani.
Tao se zamračila a prohlédla si svého společníka teď zase o pár odstínů bledšího.
„Už nemám zrovna moc času,“ zasípal tiše, ale přesto nevypadal rozrušeně. Přešel ke stolu a rozbalil tam nasbírané rostliny.
„Jsi slabý Itachi měl by sis odpočinout,“ pokynula mu Tao rázně. Z jejího hlasu šel slyšet neklamný respekt.
„To bohužel nejde,“ odmítl její návrh a pomalu začal odtrhávat lístky z bylin.
To co se stalo pak se odehrálo velice rychle.
Itachiho tělo, na dotek studené se sesypalo k zemi. Zůstal ležet v bezvědomí u nohou Tao, která se na něj ještě pár sekund nečitelně dívala, než se sehnula, aby mu pomohla vstát.