Nastal čas míru-kap.6: Listová na stopě.

Shikamaru se okamžitě otočil k místu, kde původně stál jeho přítel.
„Chouji,“ šeptnul a zorničky se mu vyjeveně zúžily.
„Ahóóój Itachi-chaan,“ mávala na něj s hranou veselostí Tao.
Itachi si jejího počínání nevšímal. Stál klidně naproti Choujimu, který byl teď v tuto chvíli nepochybně chycen v jeho genjutsu.
Shikamaru se okamžitě rozeběhl k místu, ale Tao ho zastavila. Postavila se před něj se svým širokým, nepříjemným úsměvem. Její černé oči se na něj upíraly a žíznivě dychtily po pohledu na jeho krev. Věděl to. Věděl, že Ino jí nestačila. Ino, ona je mrtvá, zabila jí.
Jen těžko si to teď uvědomoval. Přece to nemohla být pravda. Jediná věc, která mu teď hučela v hlavě byla ochránit Choujiho.
„Já jsem tvůj protivník,“ odsekla a pevně uchopila svou katanu v ruce, až se nebezpečně zaleskla.
„Řekni mi co chci vědět a tvůj přítel nezemře rukou Uchihy Itachiho,“ připomněla mu znovu jejich požadavky a zabodla do něj oči. „Myslíš, že teď trpí?“ provokovala ho a oblízla si rty.
Trochu přivřela oči nad vztekem, který přímo plál z jejího soupeře. „Slyšela jsem, že Itachiho genjutsu je opravdu zákeřné.“
„Sklapni!“ zakřičel Shikamaru a vrhnul po ní pár svých kunaiů, které odrazila svou zbraní.
„Tak proč nepoužiješ ten svůj stín?“ šklebila se na něj.
Ozvalo se mučivé ječení. Zvuk, který drásal uši.
„Chouji!“ zakřičel Shikamaru a snažil se zjistit co se děje s jeho přítelem.
„Nepolevuj v ostražitosti!“ varovala ho Tao a sekla ho do ramene.
Měl podivný pocit, že kdyby tak tak neuhnul, jeho ruka by nejspíš nebyla na místě, na kterém by měla být.
Zhluboka se nadechl. Znervózňoval ho neustálý úšklebek jeho nepřítele. Konečně se mu naskytl pohled na jeho přítele schouleného do klubíčka na zemi. Zmítal se v bolestech a pomalu mu docházela i síla křičet.
Dostal kopanec do zad, následně do břicha a hned potom do hlavy. Rychlost, kterou byly údery uštědřovány do jeho těla byla podivuhodná. Nestačil se bránit. Měl pocit jakoby se snad přemisťovala z místa na místo. Ucítil křupnutí svých vlastních žeber a vyplivnul dávku krve.
Padl do prachu a hlíny. Pokusil se zvednout, ale její noha ho přidupla zpět na zem.
Ztěžka se snažil zjistit co se stalo s jeho přítelem, ale pohled se mu naskytl jen na mrtvé tělo jeho kamarádky.
„Tao,“ promluvil chladný hlas Itachiho.
Tao k němu zvedla hlavu připravena k poslednímu úderu.
„Co je?“ vyštěkla a pozvedla jedno obočí.
„Jdeme,“ pokynul.
„Hej, zrovna jsem se začínala bavit,“ odporovala mu a špičkou své zbraně namířila na zátylek ležícího Shikamara.
„Řekl jsem jdeme,“ zopakoval.
Chvíli se oba propalovali pohledy, dokud Tao svou katanu nezastrčila zpět kamsi pod svůj plášť.
„Kazíš mi zábavu, Itachi. Tohle mi nestačilo,“ mávla rukou nad mrtvým tělem blondýny. „Je to nuda.“
„Pojďme, stačí, že jsi zavraždila jednoho člověka.“
„Ale, ale. Snad se v tobě neprobudily skryté city?“ popichovala ho, ale Itachi jí sotva věnoval pozornost. Kývnul na ní a ona ho bez dalších připomínek následovala.
Uprostřed palouku ležely tři těla. Dvě z nich byli v bezvědomí a třetí, dívčí bylo zakrvácené a tep jejího srdce se už nadobro ztratil.

Dva členové Akatsuki se zastavili až o pár hodin později, několik mil severně od místa, kde bojovali. Celou cestu byli oba tiše. Tao si prohlédla své ruce, na kterých ještě uviděla zbytky krve svých nepřátel. Ohlédla se za Itachim, který stál nad údolím. Prohlížel si ho s trochu přivřenýma očima. Nad něčím přemýšlel. Chvíli ho sledovala dokud se neohlédl přes rameno.
Oba stále mlčeli. Ticho bylo pro oba lepší. Nemuseli si tak sdělovat své trapné myšlenkové pochody.
Za jejími zády to náhle nepatrně zašustilo. Tao ostražitě vyskočila na nohy a otočila se k místu, odkud vycházel zvuk. Sáhla pod svůj plášť, ale zastavila jí bledá ruka Uchihy Itachiho.
Ze stromu naproti nim se objevil další člen Akatsuki. Po několika sekundách před ně dopadla i další mužská postava.
„Co se děje Kisame?“ zeptal se Itachi tiše, sotva slyšitelně.
„Zjistili jste něco?“ opáčil Kisame a opřel se o blízký balvan.
Svůj meč si přehodil přes rameno a prohlédl si Tao podezřívavým pohledem.
„Ne. Nezjistili jsme nic.“
„To je ale nepříjemné,“ vložil se do toho Zetsu.
Nastalo ticho. Tao nevěnovala ostatním členům pozornost. Sledovala jen Itachiho. Ode dne kdy se poznali se podstatně změnil. Ne ve svém chování, ale jeho tvář zbledla a čím více ho sledovala, tím více jí připadal unavenější.
„Máme ještě něco na práci,“ pronesl po chvíli Kisame a otočil se k nich zády.
Zetsu se ani nerozloučil a začlenil se zpět do stromu. Zvláštní schopnost, kterou oplýval, splynout s krajinou.
„Kisame?“ vyslovil ještě Itachi jeho jméno a on se otočil.
Chvíli se na sebe dívali dokud Kisame nepřikývl aniž by cokoliv řekl. Pak se ztratil a Tao s Itachim zůstali opět sami.
Došla až k němu a chvíli se dívala před sebe. Zafoukal vítr a jejich pláště se trochu zvedly.
„Co to mělo být?“ zeptala se nakonec.
Itachi si nasadil klobouk a chvíli mlčel.
„Co myslíš?“
„Ty a Kisame,“ sykla a otočila na něj své černé oči.
„Nic důležitého.“
Tao zasyčela a skousla si ret. Zavřela oči, aby jí nepopadl vztek z jeho neustálého chování.
Chytla ho za paži a přetočila směrem k sobě. Podívala se mu do očí a zhluboka se nadechla.
„Řekni mi zatraceně co se děje.“
„Není to tvůj problém,“ zakýval trochu hlavou a vysmekl se z jejího sevření.
Tao tiše zaklela, ale nesnažila se dále svého partnera přesvědčovat.
„Mimo to,“ otočil se na ni znovu a chvíli přemýšlel. „Sledují nás.“
„Cože?“ vyhrkla trochu překvapeně. „Sledují?“
„Pravděpodobně Listová,“ přikývl.
„Mmmm,“ pousmála se lehce a oblízla si rty. „Výborně.“
„Nech si zajít chuť. Vyhneme se jim.“
Nejdříve mu chtěla odporovat, ale usoudila, že opravdu bude lepší nezaplést se teď do zbytečných problémů.
Myslela si to alespoň do té doby, než kolem jejich hlav naprosto nečekaně prosvištěly jedovaté zbraně.