Nastal čas míru-kap.8- ze zrůdy člověkem

Tao držela studené tělo ve svém náručí a opatrně ho odtáhla k matraci na zemi. Studený pot rašil na čele jejího společníka. Položila ho a sundala jeho černý plášť. Dekou, která ležela na matraci ho obalila, aby snad ani jediným centimetrem nemohl projít chlad, který se nepříjemně snažil vecpat do místnosti. Nevědomky se v bezvědomí třásl. Zatínal klouby, které tak dostávaly bílé barvy.
„Mám tak tohle zapotřebí,“ proťala skrz zaťaté zuby.
Zmocňovaly se jí vlny vzteku vůči jejímu společníkovi. Neměla náladu zachraňovat životy, jelikož je vždycky uměla jen brát. Jediný život, který kdy dokázala zachránit byl její vlastní. To nebyla zrovna věc, kterou by se měl člověk pyšnit, ale ona byla natolik sobecká, že její osoba jí vždycky přišla nejhlavnější.
Teď tady měla trčet a postarat se o bezmocného Itachiho.
Většina nadšení z předchozího kouzla celého tohoto místa už naprosto vyprchala. Tady dole to nebylo až zas tak kouzelné jako les nad nimi. Fakt, že Itachi jí právě skoro umíral pod rukama jí dvakrát nepovzbuzoval.
Nechala ho odpočívat na matraci a přesunula se svižně ke stolu s nádobíčkem a bylinami, která Itachi nasbíral. Neměla ponětí jaký lék by měla připravit. Neměla ani sebemenší představu o tom, co by v něm mělo být za přísady a v jakém množství.
Obyčejný člověk by nejspíš začal panikařit, ale ona si všechno rozmýšlela s naprostým klidem. Podepřela si čelo pravou rukou a zamračila se. Itachi přece musel počítat s tím, že se to může stát. Určitě jí nechal nějaké vodítko. Byla chytrá, určitě na to přijde a zachrání jeho život. Poprvé, téměř za celý svůj dospělý život pocítila ten nepříjemný pocit. Strach. Důkaz, že je pořád člověk. Důkaz, že se v ní nachází stále ještě kapka citu a lidskosti.
Dostala strach o jeho život i když, kdyby se jí někdo před pár minutami zeptal na Itachiho, mávla by rukou. Nemohla říct, že by ho měla ráda. Byl to jen její společník, týmový partner, ale za žádnou cenu jiného nechtěla. Uchiha Itachi byl jen jeden.
Otočila se čelem k posteli kde Uchiha ležel. Přiskočila k němu a propleskla ho po obou tvářích. Itachi ztěžka oddychoval, ale pomalu a jen malinko pootevřel oči. Alespoň, že nabral vědomí.
„Slyšíš mě? Itachi?“ Naklonila se nad něj a pozorovala jeho tvář.
Chabě přikývl. Vztáhl k ní ruku a křečovitě stisknul lem jejího pláště tak, že se k němu nahnula blíže.
„Sasuke,“ zachroptěl. „Musíš…musíš…-,“
„Ne Itachi poslouchej mě.“ Snažila se ho umlčet, aby se dostala k té hlavní věci, ale znovu jí přerušil.
„Musíš-,…najít-,…Sasuke-,…prosím.“
„Nerozumím ti ani slovo,“ zabručela Tao nevraživě. Začal se jí zmocňovat vztek. „Poslouchej mě. Řekneš mi to až se uzdravíš, teď mi pověz jak mám udělat ten lék.“
Doufala, že ji konečně bude poslouchat. Chabě s ním zatřásla, aby se vzpamatoval.
Podíval se jí zbědovaně do očí. Ten pohled jí překvapil. Nikdy ho u něj neviděla a ani si nemyslela, že někdy uvidí. U velkého Uchihy, vraha mocného Uchiha klanu.
Co to bylo za emoce v jeho očích? Strach? Bolest? Utrpení? Bylo u něj vůbec něco takového možné?
Byla natolik šokovaná, že se na chvíli zamyslela. Na chvíli ztratila pojem o tom kde je a co dělá. Ale Itachi ji znovu uchopil za plášť. Vzpamatovala se a znovu s ním zatřásla.
„Teď mě poslouchej Uchiho! Okamžitě mi řekni co mám udělat!“
Chytila jeho obličej pěvně v dlaních, aby se jí nemohl vysmeknout.
„Umřeš, tak mi to prosím řekni. Řekni mi co mám dělat nebo já-,“
Pustila vystrašeně jeho tvář. Něco vlahého jí máčelo obličej. S překvapením na něj sáhla a zjistila, že z jejích očí padají slzy. Vyjeveně hleděla na mokré kapky, které přistály v její dlani.
Co to byl za pocit? Srdce jí bolelo. Byla to bolest horší než cokoliv jiného. Horší než zranění z boje. Možná i horší než umírání. Bylo to poprvé v životě, co tohle zažívala.
„Naházej to všechno a rozdrť to. Lék je ta šťáva.“
Přikývla a zamířila ke stolu, kde byly položeny všechny rostliny.
Naházela je do hmoždíře a silou drtila dokud nepustily šťávu.