Malí gangsteři ze Suny 12

„Kohano, vstávej!“ uslyšela dívka u svého ucha. Reagovala na to nevrlým zabručením. Vždyť teprve před chvílí usnula…., nebo to bylo déle?
„Kohano?“
„Ještě pět minut..“ zamručela rozespale a přetáhla si přikrývku až přes hlavu. Bylo to opravdu otravné, den co den vstávat na ranní hodiny akademie. Už aby byl víkend…
„Kohano!“
Někdo z ní sundal přikrývku a do jejích přivřených očí zasvítily sluneční paprsky. Otráveně si přes ně dala ruku, odhodlaná vychrapávat dál. Najednou ucítila, jak jí někdo šimrá pod krkem.
Hmf.. To mamka nedělá… A taťka, ten sotva… pomyslela si Kohana.
Pomalu otevřela oči. Silueta nad ní se začala rozjasňovat.
„Gaaro!“ vymrštila se najednou a málem se tak srazila s jeho hlavou. Gaara měl naštěstí rychlý reflex a v poslední chvíli uhnul.
„Promiň, ale už půl hodiny se tě snažím vzbudit.“ omlouval se rudovlasý chlapec.
„To už jsi vzhůru?“ podivila se Kohana. Hned vzápětí se pleskla do čela. „Jo, vlastně!“
Dlouze zívla a protáhla se. Jak si všimla, ležela na jedné z přikrývek a druhá byla stržena o kus dál.
„Máš hlad?“ zeptal se Gaara. Vedle něj se tyčil kopeček nejrůznějšího ovoce, od třešní až po ananas. Kohana hvízdla.
„Ses musel hodně nudit.“
Gaara pokrčil rameny.
„A taky přemáhat.“ uculila se na něj a zaklimbala mu před očima párem třešní. Poněkud se zamračil. Kohana začala pohybovat třešněmi ze strany na stranu. Gaara je s přimhouřenýma očima pozoroval.
„Jak zhypnotizovat Gááááru,“ protáhla Kohana se smíchem. Rudovlasý chlapec po ní hodil vražedným pohledem.
„Červeňoučké, slaďoučké,“ škádlila ho dál hnědovláska pobaveně.
„To není..“ začal Gaara, ale Kohana mu ty třešně strčila do pusy. Jenom stopky čouhaly. Vyprskla smíchy a svalila se na zem.
„Sakra, kdo to sem dal?“ zaskučela náhle. Ze země zvedla rozpláclý banán. Tentokrát vyprskl smíchy Gaara.
„Nejspíš já.“ pokračovala Kohana se znechuceným pohledem a rozmázlinu zahodila. Ruce si otřela o kalhoty a vzala si několik třešní.
Když byli oba po snídani, sbalili stan a připravili se k odchodu.
„Bylo to tu hmm.. pěkné.“ podívala se naposledy na mýtinku Kohana. Potom na sebe s Gaarou kývli a vkročili do lesa. Pohltilo je šero. Rozhodli se to vzít po stromech, protože lesní podrost by je jen zdržoval. Obratně skákali z větve na větev, dokud se po chvíli stromy nerozestoupily a oni se neocitli znovu na poušti.
„Tak teď kudy?“ zeptal se Gaara. Kohana pokrčila rameny.
„Kuchiyose no Jutsu!“
Na její hlavě se objevil dravec.
„Nazdárek.“
Gaara otevřel pusu. Vždyť ten pták promluvil!
„No nazdar,“ protočila oči Kohana. Orel jí zobákem projel několik pramenů vlasů. Najednou se zarazil a otočil svou hlavu ke Gaarovi.
„On je tu s tebou?“
„Hai.“ přikývla Kohana a orel musel zamávat křídly, aby udržel rovnováhu.
„Doma si myslí, že jsi na C misi s geninama.“ vyčetl jí pták na hlavě.
„Jistě,“ ušklíbla se Kohana. „Ale teď potřebujeme, abys nám poradil směr.“
„Kam máte namířeno?“
„Ke Skryté Dešťové.“
Orel se odrazil a vznesl se k obloze. Na Kohanině hlavě nechal pořádný rozcuch.
„To byl brácha.“ vysvětlila Kohana Gaarovi a začala si upravovat vlasy.
„Brácha?“
„Jo, máme krevní smlouvu.“
„Aha.“ zamumlal a raději se už na nic neptal.
Kohana mezitím zkoumala nějaký svitek.
„Máme před sebou ještě dlouhou cestu…“
Orel na obloze se změnil v malinkatou tečku.
„Kohano, co víš o té misi?“ zajímal se Gaara.
„Nó,..“ zvedla oči od svitku dívka. „Máme dojít do nějaké prťavé vesničky u Skryté Dešťové a najít…, hmmm.. kde to bylo,“ začetla se znova. „Nějakého teplouška jménem Iashi. A ten nám prý řekne, co dělat.“
„Teplouš?“
„Jo, podle jména to tak vypadá.“ nakrčila nos Kohana a srolovala svitek do ruličky. Zadívala se na oblohu. „Proč tam nepošlou své lidi?“
„Možná jich mají málo,“ pokrčil rameny Gaara.
„Možná..“ souhlasila Kohana a jen tak se ohlédla.
„HEJ!“ vykřikla najednou a Gaara nadskočil. S otevřenou pusou zírala na místo, odkud přišli. Stromy a oáza byly tytam, místo nich tam byl jen písek a kamení.
„Vidíš to, co já?“ zeptala se Kohana. Myslela si, že blouzní.
„Jo, je pryč.“ přikývl Gaara taktéž s překvapeným výrazem. „Asi to bylo genjutsu..“
„Ne, nebylo,“ zavrtěla hlavou Kohana a zalovila rukou v kapse. Vytáhla hrst třešní. „Kde jinde bych nabrala tohle?“
Na to ani jeden nenalezli odpověď. Ze zadumání je vyrušil přílet orla.
„Běžte tímhle směrem tak půl hodiny,“ začal s vysvětlováním. „Tam začíná cesta. Po ní se dostanete tam, kam chcete.“
„Díky,“ řekla Kohana vděčně. „A ještě něco… kam se poděla ta oáza?“
„Jaká oáza?“ podivil se orel. Když na to nic neřekla, s tichým „puf“ zmizel. Kohana si s Gaarou vyměnila pohled.
„Připadá mi, že nás někdo pěkně vodí za nos.“
„Raději půjdeme.“
„Hai.“ souhlasila Kohana a zamířila tím směrem, který ji orel poradil. Tak se oba dva znova vydali na cestu pouští....