Malí gangsteři ze Suny 11

„Před mnoha a mnoha lety v dalekých pustinách Větrné země žil jeden zvláštní chlapec jménem Sasori. Zvláštní byl v tom, že dokázal vyrobit jedinečný druh loutek a to z lidských těl…. Nikdo přesně neví, jak to dělal… ale asi to muselo být dost nechutné..“ zašklebila se Kohana.
„Jednoho dne ho ale jeho nudný život omrzel a rozhodl se pro změnu…“
„Plastika?“ zamumlal Gaara. Kohana po něm hodila jeden z polštářů.
„To má být strašidelný příběh! Takže se rozhodl pro změnu… Rozhodl se, že se sám stane loutkou. Za jedné úplňkové noci se tajně vydal do své dílny a vyhledal potřebné nástroje….“
Gaara si sundal polštář z obličeje a čekal, co bude dál.
„Nejprve provedl nějaké Jutsu, aby ty jatka vydržel až do konce, potom vzal nůž a bodl..“ šeptla Kohana. V tu chvíli hrozitánsky zadul vítr. Nemalou silou narazil do stanu, až se celý otřásl v základech.
„Jeho tělo se v nekonečných bolestech sesunulo k zemi… jeho vnitřnosti se rozprskly po podlaze…, ale on věděl, že musí pokračovat.“ vyprávěla Kohana. Gaara ji poslouchal se zatajeným dechem.
„Když dokončil to krvavé dílo, zbývala ještě poslední věc… Před tím, než do sebe zabuduje zbraně, musí se zbavit poslední nepotřebné věci.“ pokračovala chladnokrevně.
„Zbývalo mu jediné.. vysát si mozek..“ Gaara po těch slovech vyprskl smíchy.
„Vzal si na to dlouhou zahnutou hadičku a zarazil si ji..“
„Mezi oči.“ dokončil Gaara. Kohana po něm hodila polštář číslo dvě.
„Do ucha.“ opravila ho nesouhlasně, ale vtom jí brnkl přes nos právě hozený polštářek. Pomalu s nebezpečným výrazem se podívala na Gaaru.
„Seš mrtvej!“
Gaara se uchechtl: „To už říkalo tolik lidí..“
„Mám dobrou techniku,“ sykla Kohana a povalila ho na zem.
„A říkám tomu Ulechtám tě no Jutsu!“ mrkla na něho a zajela mu prstama mezi žebra. Jeho vypísknutí utlumila přikrývka, do které raději zabořil obličej. Ihned se přetočil, což nečekala zase Kohana a dopadla těsně vedle něj. Z pokroucené vrby se vzneslo několik netopýrů, vyrušených hlasitým smíchem.
„Tak to jsi přehnal!“ škytla Kohana a začala Gaaru lechtat za krkem. Ten si to samo sebou nenechal líbit a na oplátku ji začal šimrat pod paží. Několikrát se převalili ve snaze zauzlovat toho druhého do přikrývky, když tu najednou rána a pak ticho.
Dlouhé ticho, až….
„Do p*dele, moje hlava!“ zanadávala Kohana.
„Co se to stalo?“ ozvalo se o nějaký ten metr dál na Sever.
„Spadl stan.“ odvětila suše Miss Boule na kebuli. Látka na zemi se zavlnila a z neforemné chuchlanice se vynořila Kohana držící se za hlavu.
„Žiješ?“ šťouchla do podivné vybouleniny. Gaara něco zamrčel a taktéž se vydrápal ven.
„Co teď?“ zeptal se bezradně. Moc dobře věděl, že za to neštěstí můžou oba.
„Teď už nic. V té tmě ten stan asi nesložíme.“ povzdechla si Kohana. Najednou ztuhla.
„Vidíš to taky?“ vytřeštila oči. U kmenu vrby se objevila malinká studánka. Ale to by nebylo ani tak zajímavé, kdyby se z ní nekouřilo. Stříbřité kotouče páry ozářily vše okolo. Kohana ustoupila o několik kroků dozadu a málem zakopla o zbořený stan. Gaara ji v poslední chvíli zachytil. Beze slova se ke studánce vydali opatrným krokem.
„Co to je?“ šeptla hnědovláska vyjukaně. Vtom kouření ustalo a Gaarovi s Kohanou se naskytl pohled na temnou hladinu vody. V matném měsíčním světle se odrážely jejich obličeje. Kohana do vody ponořila prst.
„Ta voda je teplá.“
Gaara přimhouřil oči. Právě ve vodě uviděl něco, co tam být určitě nemohlo. Oba zalapali po dechu. Z vody na ně hleděla zlatá dračí hlava se svitkem vsazeným mezi vyceněné zuby. Gaara na nic nečekal a uskočil na stranu.
„Kohano!“
Jeho kamarádka však nereagovala. Dál jak zhypnotizovaná hleděla do vody.
„Kohano?“
„To musíš vidět…“ hlesla potichu. Gaara se na ni s obavami podíval. Pomalu přistoupil vedle ní. Zlatý drak byl ten tam, ale namísto něj se na hladině vody utvořil obraz. Jak si Gaara všiml, byl to nějaký obrovský chrám.
„Zvláštní..“ poznamenal šeptem. Najednou se tam objevil stín. Pomalu, jako nějaký přízrak se blížil k podivné neindifikovatelné věci. Kohana znova zalapala po dechu. Ta „věc“ byl ve skutečnosti masivní mužský ležící v kaluži krve. Stín se nad ním zastavil. Zvedl ruku a stiskl ji v pěst. Vtom jako by ho něco vyrušilo a on se otočil. Na hladině se objevila tvář. Tvář, o které nebylo pochyb, komu patří. Světlá pleť, orámované oči a rudé vlasy spadající do obličeje. Kohana na okamžik nechápavě pohlédla na svého kamaráda, ale pak se znovu zadívala na ten zvláštní výjev.
Hladina nyní zachycovala hnědovlasou kunoichi stojící opodál. Vytasila nějaké útočné zbraně a vrhla se na dospělého Gaaru. Boj netrval ani pět vteřin a kunoichi uskočila na stranu. Zdálo se, že její zbraně jsou tytam. Kunoichi se zatvářila jako anděl pomsty a vytasila obrovskou katanu. Na čele se jí zableskla čelenka s nějakými klikyháky. Písek po ní chňapl, ale ona před ním duchapřítomně uskočila. Pohodila vlasy a při tom šlo vidět, že se škodolibě usmívá. Usmívala se dál, i když ji Gaarův písek začínal obalovat. Hned vzápětí ale úsměv vystřídala grimasa šoku. Naposledy pohnula rty a hladina zčernala. Všude kolem se rozhostilo hrobové ticho…

„Kohano?“
„Hmmm..?“
Gaara rukou rozčeřil vodní hladinu. Ať se snažil sebevíc, nemohl se kamarádce podívat do očí.
„Myslíš, že se to opravdu stane?“
„To nevím,“ povzdechla si Kohana s ustaraným výrazem. „Ale myslím si, že jo.“
To Gaaru málem dohnalo k slzám.
„Já… tě zabiju.“
„Možná… jsem to nebyla já,“ uvažovala Kohana. „Já bych proti tobě nebojovala. A navíc ta kunoichi měla nějakou podivnou čelenku.“
Gaara na to nic neřekl. Moc dobře věděl, že to byla Kohana. Poznal ty oči. Oči, do kterých se teď nemohl podívat. Měl tolik otázek, na které neznal odpověď. Kohana zívla a lehla si do trávy. Ospale se zadívala na hvězdy nad sebou.
„To, co se doopravdy stane je jen ve hvězdách….“
Gaara přikývl. Mírně se zamračil na tmavou studánku. Kdyby věděl, že dokáže ukazovat budoucnost, čekal by něco pěkného. A namísto toho se dozvěděl, že zabije tu, na které mu nejvíc záleží.
„Gaaro?“
„Hmmm..?“
„Slib mi, že si nebudeš vyčítat něco, co se ještě nestalo.“
Gaara se na ni překvapeně podíval. Jako by věděla, co se mu honí hlavou. „Slibuji.“
Kohaně se na tváři objevil mírný úsměv. Za chvíli už klidně oddechovala ztracená ve svých snech.