Duše vědce: 1. část – Strom uprostřed šípkového keře

Čtyři postavy s ANBU maskou na obličeji stály v pozoru před Tsunade v její kanceláři.
„Jsem tady, jak jste chtěla, Hokage-sama,“ řekl muž s maskou orla a s velmi tmavými, ne však černými, vlasy. Prostě taková neurčitá tmavá barva. Byl to jejich velitel.
„Mám pro vás misi! Velice důležitou misi, ohodnocenou jako S. Vašim úkolem je zmocnit se výsledků Orochimarových pokusů a pokud možno zajmout nějakého jeho spolupracovníka, ideálně Kabuta.“
Na lidech stojících před ní nebylo znát překvapení, ani strach, i když dostali jednu z nejtěžších misí, co si lze představit. Usmála se sama pro sebe. Líp vybrat nemohla. Byli to praví, odosobnění ANBU.
Otevřela šuplík svého stolu a vyndala z něj tlustou složku.
„Tady jsou všechny informace, co jsme o něm dosud získali. Prostudujte to, než se vydáte na misi,“ poručila jim a dala složku veliteli s orlí maskou.
Koutkem oka si všimla pohybu. Jeden s ANBU se malinko zachvěl. Tsunade se na něj podívala, jeho maska měla podobu pantera a její horní část překrývaly hnědé vlasy. Mohlo být mu takových dvacet, možná dvaadvacet.
„Takže nemáš moc rád čtení dlouhých spisů?“ usmála se pro sebe Tsunade. Vzpomněla si, že je to jeden z nově přijatých ANBU. Dokonce si i vybavovala jeho obličej a jméno. Důvod, proč se dostal do toho týmu byl, že ovládal taijutsu na expertní úrovni a zároveň se nijak nepodílel na obranných strukturách Konohy.
„Dostaneme nějaká jména, paní?“ zeptal se velitel.
„Hmm jména. No mohli by se hodit. Teď mě zrovna nic nenapadá. Nemůžete si je vymyslet sami?“
Tsunade se na ně podívala. Nikdo se ani nehnul. Zašklebila se.
„Takže asi ne! Shizune!“ zavolala svojí pobočnici.
Ta se objevila skoro hned. Tsunade nikdy nepřestávala udivovat její rychlost.
„Co potřebujete Hokage-dono?“ zeptala se.
„Vymysli jim jména!“ rozkázala jí Tsunade.
Shizune se na chvíli zamyslela a pak se jala dávat jim jména podle zvířat, co měli na masce.
„Ty budeš Washi,“ ukázala na velitele s maskou orla.
„Ty budeš Neko,“ dala jméno ženě s maskou kočky.
„Ty budeš Shika,“ pojmenovala dívku s maskou Srny.
„Ty budeš Korokyou“ řekla poslednímu z nich. Měl masku pantera.
„Ano paní!“ vykřikli všichni čtyři najednou.
„Můžete jít,“ řekla Tsunade a rukou ukázala ke dveřím. Rychle zmizeli. V hokage zůstal pocit, že vybrala dobře.

„Co se tam píše?“ zeptal se Korokyou Neko, která právě listovala spisy o Orochimarovi.
„Co takhle kdyby sis to přečetl sám! Votravuješ mě!“ zavrčela na něj. Oba byli ve studovně ANBU jednotek. Bylo tu pár stolů a knihovna plná knih, hlavně o vojenství a umění boje. Celou místnost zaplňoval kouř ze svíček, protože do místnosti malým oknem v tlusté kamenné zdi procházelo pouze málo světla.
Mladík si posunul svou masku po obličeji. Nebyl na ní ještě pořádně zvyklý, škrtila ho.
„Aby tě neubylo,“ obořil se na Neko a vztekle si vzal část spisu. Nebyl to náhodný výběr. Vzal si tu, kde byly fotografie a základní informace o hledaných lidech.
„Orochimaru, zločinec třídy S,“ přečetl si potichu pro sebe a obrátil list. „Kabuto, zločinec třídy S,“ přečetl si znova popisek a zvedl obočí. Otočil na další stránku. „Sasuke, zločinec třídy S,“ stálo tam.
„Sakra, to bude těžká mise.“ Zamumlal si pro sebe.
„Kdybyste se místo toho stěžování si třeba podíval na mapu... a vůbec, co si má ANBU stěžovat?“ vynadal mu naprosto klidným hlasem Washi.
„Nestěžuji si, jen říkám vlastní názor!“ bránil se Karokyou.
„ANBU neprojevuje vlastní názor, pokud to není nezbytně nutné. Zapamatuj si to!“ napomenul ho znova Washi.
Karokyou se pod maskou zamračil a ruce stiskl v pěst. Chvíli tak stál a pak před sebou rozložil mapy.

„Takže probereme plán,“ řekl Washi po několika hodinách. „Karokyou, co jsi zjistil na mapě?“
„Existuje jeden z Orochimarových úkrytů, který není úplně prozkoumaný. Našel se hned po jeho útoku na Konohu. ANBU, kteří ho prohledávali, se odtamtud rychle vrátili do Konohy, aby se předešlo jejímu napadení. Je to asi dvacet kilometrů severovýchodně od Listové. Podle jejich hlášení má objekt dva vchody. Jeden je zamaskován v jeskyni, druhý tvoří propadnutý strop zhruba v polovině komplexu,“ shrnul své poznatky.
„Děkuji, Neko co bychom měli hledat?“ zeptal se Washi.
„To není vůbec jisté. Každopádně bychom se měli zaměřit na různé zápisky a svitky. Také by pomohlo, kdybychom našli laboratoř či něco podobného. Jinak právě v tomto objektu s největší pravděpodobností dělal pokusy s genetikou. Pokoušel se předávat zvířecí vlastností lidem. Takže cokoliv, co by s tím mohlo souviset,“ seznámila je s problémem žena s dlouhou, špinavě blonďatou hřívou vlasů.
„Děkuji; Shiko, jaká jsou bezpečnostní rizika?“ ptal se Washi posledního člena.
„Minimální. Úkryt je moc blízko Konohy a tak je s největší pravděpodobností vyklizený. Řekla bych, že žádný z úkrytů v Ohnivé zemi již není obsazený. Orochimarovi docházejí lidé a Konoha po něm dosti tvrdě jde.“ Odpověděla mladší z obou žen. Byla velmi drobná a měla jehlicemi nahoru sepnuté rusé vlasy.
„Děkuji. Takže vyrazíme ještě dnes a utáboříme se asi kilometr od toho úkrytu. Ráno pak provedeme průzkum a někdy kolem poledne, až zajistíme okolí, se podíváme dovnitř.“ Shrnul svůj plán Washi. „Máte deset minut na balení!“
Všichni se okamžitě rozběhli do svých pokojů. V balení už měli praxi. To měl vlastně každý ninja. Teoreticky se to učili už na akademii a prakticky je to naučil jejich sensei v prvním týmu.
Zbraně, věci na přespání, základní jídlo a voda. Nic jiného nepotřebovali.
Za deset minut vyrazili.

Korokyou, jako bojovník na blízkou vzdálenost, běžel první. Nebyl důvod k nějaké přehnané opatrnosti, protože byli v hloubi země Ohně, ale úplně přestat hlídat okolí taky nemohl. Člověk nikdy neví. Rozhlížel se po lese, kterým běželi. Byl to dubový hájek, jeden rozložitý starý strom vedle druhého. Z celého lesa vyzařovala taková zvláštní aura letité moudrosti a zkušenosti, jako by zde mimo veverek žili i jiní a mnohem tajemnější obyvatelé. Nelíbilo se mu tam. Byl ve věku, kdy se po čerstvě dosažené dospělosti považoval vysoký věk jen za negativa. Myslel si, že je na stejné úrovni a navíc je fyzicky na výši. Neuvědomil si, že staří veteráni zvládli přežít spousty soubojů s mladíky jako on a kvůli svým zkušenostem asi i pár dalších přežijí. Proto se ke stáří otáčel zády se strachem, že jednou ho to potká taky. Zároveň taky doufal, že ho to jednou potká.
Vypustil ze své mysli atmosféru hájku a svou pozornost zaměřil na dvě veverčí mláďata. Skákala před ním, jak by si s ním hrála na honěnou. Vzdálenost se každým ninjovým skokem zmenšovala, až zmizela docela a on nechal obě hrající si veverky za sebou.
„Už jsme docela blízko a támhle ten plácek vypadá docela dobře,“ řekla znenadání Neko. Otočil se na ní. Ukazovala doprava na malou louku, která byla ze tří stran krytá šípkovým trním. Skoro ideální místo na táboření, pokud si vás nikdo nemá všimnout.
„Jo, vypadá to dobře,“ souhlasil a zastavil se na jedné mohutné větvi.
Washi se jako velitel také podíval na ono místo a jen kývl hlavou. Za chvíli už stavěli stan a maskovali i tu poslední stranu, ze které bylo vidět.
Byli hotovi dřív, než padla tma.

Ze šípkového trní vyrůstal jen jeden jediný strom. Vyrostl zde navzdory všemu tomu šípku. Vyrostl, i když musel bojovat o světlo i o živiny.
Pak jednoho dne vyrostl nad šípkové houští a jeho kořeny se dostaly tam, kam šípek už nemohl.
Ze své koruny pak do světa vítězoslavně křičel: „Přežil jsem, zvítězil jsem nad nepřízní osudu a teď se moje koruna může koupat ve slunci a kořeny mohou vytahovat vodu z velké hloubky, už se nemusím o nic dělit!“
Vítr zavál a přinesl mu tichoučkou šeptandu šířenou mezi šípkem. „Když my jsme ho nechaly přežít a teď se tady takhle chvástá. Jaký bude mít jeho život smysl? Je sice větší, ale nemá nikoho! Je sám! A sám zůstane. A až se jeho kmen zlomí pod tíhou let, naše děti z jeho těla budou žít.“
Jen to strom zaslechl, tak si uvědomil tu obrovskou samotu. Napřímil se a zůstal stát ve vzdorném mlčení.

První hlídku držel Korokyou. Seděl na tom jediném stromě, tyčícím se nad šípkem, skrytý ve větvoví před okolním světem. Sám měl dobrý výhled a tak si snažil přivyknout oči na čím dál větší tmu.
Les kolem působil klidným dojmem. Občas se ozval hlas nějakého zvířete a vítr si tiše pohrával s korunami stromů. Nic nerušilo pokojnou noc.
Najednou za sebou zaregistroval pohyb, který nezapadal do okolního klidu. Rychle se otočil a oddechl si. To jen Shika vylézala ze stanu. Tiše našlapovala po jejich tábořišti, aby nevzbudila nikoho dalšího, a rozhlížela se po okolí. Pozoroval ji místo toho, aby hlídal.
„Nemůžeš spát?“ zašeptal s koruny stromu.
Podívala se na něj. Předtím si ho nevšimla, takže byla trošku překvapená. Předpokládala, že hlídá dál.
Pokývala hlavou na znamení souhlasu a vyskočila vedle něj na strom. Neměla masku. Vrhl na ní tázavý pohled.
„Prostě jen na něco nemůžu přestat myslet,“ řekla mu na vysvětlenou.
„To znám,“ odvětil. Oba se odmlčeli a jen se dívali do temného lesa.
Ticho prolomila až Shiko „Jestli chceš, tak si můžeš jít lehnout, já to za tebe teď vemu, stejně neusnu a mám další hlídku.“
„Myslím, že taky ještě chvíli posedím,“ odpověděl.
Znovu zavládlo ticho. Korokyou se přistihl při tom, jak na ní kouká a přemýšlí, co jí asi tak může odrazovat od spánku.
„Na něco, nebo na někoho nemůžeš přestat myslet?“ přerušil ticho.
Podívala se na něj se zvláštní směsicí strachu a vděčnosti. Chtěla to někomu říct, ale zároveň se bála.
„Někoho,“ zašeptala tak potichu, že to skoro neslyšel.
„Člověk by si myslel, že tahle maska,“ Korokyou si mezi řečí poklepal na masku „ho ochrání před jeho vlastní minulostí; jenže to není pravda a minulost je pro nás ještě větší břemeno, než kdy dřív. Její tíhu teď neseme sami.“
Chvíli se na něj dívala a přehrávala si v hlavě, co řekl.
„Někdy se cítím jako tenhle strom. Někam jsem se ze všech sil snažila dostat, ale pak jsem zjistila, že to nestálo za to,“ začala si prohlížet onen strom.
Bylo ticho. Dlouho.
Ukončil ho až Korokyouovo zívnutí.
„Myslím, že beru tvou nabídku a jdu si lehnout,“ oznámil jí a dodal „Tedy pokud pořád platí.“
„Platí,“ odpověděla krátce, aniž by se vytrhla ze svého zamyšlení.
„Jen mi slib, že si po své hlídce půjdeš lehnout. Nerad bych, abys zítra padala únavou.“
„Jasně,“ zamumlala, ale vypadalo to, že ponořená do svých vzpomínek mu nevěnovala ani nejmenší pozornost.
Seskočil ze stromu a zalezl si do stanu. Za chvíli už spal.

V noci se nic nestalo. Ráno je Washi všechny vzbudil. Nebylo to nějak nepřípustně brzo, ale příjemně pozdě to taky nebylo.
„Nejdřív bychom se měli podívat, jestli někdo náhodou neopravil ten propadlej strop,“ navrhla Neko po té, co do sebe naházeli jídlo, určené k snídani.
„Souhlasím,“ řekl jednoduše Washi.
„Takže vyrazíme?“ zeptal se Korokyou. Byl už docela nervózní a těšil se, až se jeho tělo konečně dá do pohybu. Už tu chvíli přešlapoval na místě.
„Jdeme a dodržujeme naši běžnou formaci,“ zavelel Washi.
Rychle se odlepili od země a začali skákat v korunách stromů. Korokyou byl v čele a pohyb si vyloženě užíval. Nemusel na nic myslet, jen dávat pozor na to, aby doskočil vždy tam, kam chtěl a na podezřelé věci kolem. Myslel vždy nerad, myšlenky byly nebezpečné a občas dělaly horší věci než smrt.
Rychle se blížili.
„Stůjte!“ zašeptal Washi.
„Cítíte to?“ zeptal se, když se všichni zastavili.
„Jsou tam lidé, nějací špatní ninjové, co si ani neskrývají chakru,“ podotkla Neko.
„Strop nikdo neopravil!“ ozval se hlas Shiky z koruny stromu, kam vyšplhala.
„Budeme je sledovat. Nejspíš tam něco hledají a to by znamenalo, že je tam něco důležitého,“ rozhodl Washi a všichni se znovu dali do pohybu. Tentokrát ale pomalu a potichu.
„Dejte mi věci, schovám je, aby nám nepřekáželi,“ vyzvala je Neko. Washi jí hodil batoh a ani se nepodíval, jestli ho chytila. Shiko i Korokyou udělali to samé. Malá postava Neko se za věcmi skoro ztrácela, ale stejně jí nedělalo problém se s nimi pohybovat překvapivě rychle a mrštně.
Korokyou zapadl za velký kámen hned u propadlého stropu. Dírou se mu naskytl pohled do zchátralého úkrytu hada. Dole pod sebou uviděl několik ninjů s čelenkami Zvučné. Bezstarostně se bavili a zrovna snídali. Měli i zapálený oheň v krbu, který předtím museli vyčistit.
Ostatní ANBU se také schovali nad dírou před zraky těch dole. Měli perfektní pozici pro útok.
Washi začal vysílat správu v prstové abecedě. „Shika toho uprostřed chytí do genjutsu a ostatní zabte.“
Korokyou jako první proskočil dírou a rovnou ze skoku vedl útok na hlavu jednoho z ninjů.