Duše vědce: Prolog

Ostrá rána, záblesk, zvuk tříštícího se skla a hřmot výbuchů. To všechno doprovázelo zkázu police na, které leželo mnoho zkumavek s neznámými tekutinami. Třetí si zakryl oči. Pálily ho od hustého dýmu valícího se z hořící místnosti. Bolel ho každý nádech a jeho zmučené plíce protestovaly a nutily ho odejít. Rozhodl se ale zůstat až do úplného konce, než shoří i poslední důkazy jeho selhání. Jeho student ho zradil a stal se nejhorším zločincem z Konohy. Hořela jedna z nejostudnějších a nejstrašnějších epizod historie a on to musel vidět. Mužská těla spojená s těly zvířat působila jako parodie na život, děti s tváří plnou děsu a utrpení zdřevěnělé zaživa a další nepopsatelné hrůzy ničil žár ohně. Náhle ukončené životy lidí, kteří několik posledních hodin, dní, čí dokonce týdnů prožívali v mukách, měl na svědomí jeho žák. Pro poznání obětovával lidské životy i svojí budoucnost. Měl duši vědce, šíleného, ale pořád vědce, toužícího po všech dostupných vědomostech a neštítil se ničeho.
„Orochimaru!“ zasyčí nenávistně a přitom smutně rty hokageho.
„AA… Pane! Musíme už jít. Stěny a strop se za chvíli zřítí.“ Chraplavým hlasem zastřeným kouřem ho upozornil na hrozící nebezpečí muž s maskou opice. Třetí kývl hlavou, následně se otočil k ohnivému peklu zády a následován muže s maskou rychle vyběhl ven s podzemí. Doufal, že už nikdy neuslyší o oné prokleté místnosti.

„Proč jste to nechal shořet!“ zahřměl obviňující hlas Danzoua na Radě. Tváře měl zrudlé rozhořčením a hlas se mu třásl zlobou. Třetí si z toho nic nedělal, byl zvyklý na Danzovy osobní útoky. Pokládal ho za zraněním zlomeného člověka, co mu záviděl jeho postavení. Chvílemi se mu zdálo, že je v tom možná něco víc, ale vždy to zavrhl. Nevěděl, kdy se proti němu dopustil nějakého bezpráví. Něčeho, za co by si zasloužil tu jeho sžíravou nenávist.
„Jeho pokusy byly zlé a využíval v nich lidí a to dokonce i dětí. To je neodpustitelné! Proto!“ zahřímal Třetí.
Danzou se zasmál, vysokým nepříjemným smíchem, který drásal uši.
„Jak?“ vykřikl a namířil obviňující prst směrem na hokageho. „Jak může někdo tak naivní vést naší vesnici? Výzkumy byly v první řadě cenné. Naše vesnice mohla získat obrovskou výhodu nad nepřáteli a vy jste to znemožnil. Promarnil kvůli nějakému hloupému přesvědčení. Zničení jeho výzkumů život obětem nevrátí ani neodčiní jejich utrpení. Jen si tím poškodil Konohu!“
Napříč radou se neslo šeptání. Třetí z něho neměl dobrý pocit, cítil, jak se jeho autorita rozpadá.
Rada oficiálně měla jen málo moci. Volila hokageho a rozhodovala o vyhlašování válek či uzavírání míru. Chtěla ale vždycky víc.
Starý vůdce klanu Hyuuga se postavil a vzal si slovo.
„V této věci jsem zajedno s Danzou-sama. Vaše rozhodnutí, i když vedeno jistě chvályhodnými pohnutkami, bylo chybné, a proto rada považuje za svou povinnost vás ve vši úctě požádat o kroky vedoucí k dopadení Orochimara a hlavně k zajištění výsledků jeho pokusů. V této chvíli to musí být naše priorita,“ zaskřípal jeho stářím změněný hlas.
Než se Třetí stačil nadechnout k odpovědi, tak se slova znovu ujal Danzou-sama.
„Pokud hokage-sama nebude mít nic proti, tak se tohoto velice těžkého a důležitého úkolu ujme Root divize. Sám za to budu zodpovídat radě.“
„Nejsem si jist…“ začal Třetí.
Do řeči mu, ale vpadl Hyuuga: „To je perfektní nápad!“
„Takže si to domluvili a mě teď nezbývá, než jim na to kývnout. Zatracenej Danzou, co jsem mu kdy udělal!“ řekl si pro sebe Třetí a nahlas dodal: „Máte můj souhlas, Danzou-sama!“
Danzou se uklonil a vykouzlil na tváři jeden z nejfalešnějších úsměvů, co Třetí kdy viděl.
„Děkuji!“ řekl a odebral se svým šouravým krokem zařídit pronásledování Orochimara.
Třetí také odešel a ve své kanceláři pak dlouho zatínal pěsti vztekem.
Root divize byla založena Druhým ještě za vlády jeho bratra, jako elitní výzvědná služba. V první válce se velice osvědčila a tak dostala některá privilegia, jako například možnost volného výběru svých členů a její velitel podléhal přímo hokagemu. Těsně před smrtí Druhého se do čela této organizace dostal Danzou-sama, který i když byl zmrzačený, projevil mimořádný talent na vedení tajných operací. Z této pozice kandidoval na úřad hokageho a jen o minimální počet hlasů v radě ho musel přenechat Třetímu. Zároveň se stal neoficiálním představitelem jakékoliv opozice proti Sarutobimu.
Bylo vysláno pět týmů, skládajících se z nejsilnějších příslušníků Root. V první fázi to vypadalo na rychlé ukončení mise. Byl zničen Orochimarův úkryt, ale nic použitelného se nenašlo. Pak se projevil Orochimarova genialita a zničil jednu ze skupin, která po něm pátrala. Těla se nikdy nenašla. Pátrání se zpomalilo a už nepřineslo žádný velký úspěch. Pak začala válka a pátrání se zastavilo.

Myšlenka získání výsledků Orochimarova výzkumu znovu ožila až po jeho útoku na Konohu a zavraždění Třetího. Právě zde se ukázala ničivá síla některých jeho tajných technik. Pátá sestavila jeden ANBU tým a tohle je jeho příběh.

1)Člen ANBU nemá jméno.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se hokage muže s maskou dravého ptáka.
„Jak si budete přát, madam!“ odpověděl.
2)Život člena ANBU začal nasazením masky, nic předtím není.
Dívka s maskou kočky si uklízela své věci. Najednou na ni z jednoho převleku vypadl kus papíru. Rozevřela ho. Byl to starý milostný dopis, jediná památka na kluka, kterého kdysi měla ráda. Dlouze se na něj zadívala a pak ho zmačkala a hodila do koše.
3)Člen ANBU uzavře emoce hluboko v sobě a nikdy jim nedovolí proniknout na povrch.
Žena s maskou srny apaticky přihlížela, jak rakev klesá do hrobu. Kolem ní bylo mnoho plačících příbuzných zemřelého.
„Vy jste byla jeho dívka, že?“ zeptala se jí starší žena s opuchlýma očima,
„Dalo by se to tak říct!“ odpověděla.
„Je to můj syn, ale já ho neznala od doby, co nastoupil do ANBU. Jaký byl?“ zeptala se jí.
„Nevím!“ odpověděla bezbarvě.
„Jak to, že nevíte? Když jste byla…“ naléhala dál matka zemřelého.
„I naše těla mají jisté potřeby. To je celé!“ řekla klidně a odebrala se k odchodu. Za sebou zanechala matku, která si konečně uvědomila, jak její syn žil.
4)Člen ANBU je vždy připraven položit život za Konohu.
Mladík klečel na kolenou v temné místnosti. Jediné světlo vydávala svíce. Bděl celou noc. Před ním na červeném polštáři ležela maska a uniforma ANBU. Na masce byl znázorněn panter, jeho jediná budoucí identita. Už bylo ráno a do místnosti vešel muž s kapitánskou páskou.
„Jsi připraven na přijetí do ANBU?“ zeptal se, aby dostál svým povinnostem. Ještě nikdo neodpověděl záporně.
„Ano!“ odpověděl nejistým hlasem chlapec.
„Tak tedy opakuj po mě!“ vyzval ho muž a začal odříkávat přísahu.
„Vzdávám se svého jména, vzdávám se své rodiny, vzdávám se svého života, abych mohl sloužit Konoze. Jsem připraven položit svůj život za její zájmy. Nikdy nezradím a vždy se budu řídit její vůlí. Odhazují od sebe všechno, co by mě mohlo při plnění mých úkolů zpomalit. Tak přísahám!“