Suna Kurai: kapitola 4: Nechtěná záchrana

„Rizo-sama!“ uslyšela naléhavý hlas jednoho ze svých podřízených na chodbě.
Rychlé, hlasité kroky jí přesvědčily, že skutečně bleskovou rychlostí míří k její kanceláři.
Seděla za stolem a pečlivě zrovna studovala jednu ze svých knih.
Dveře se rozletěly dokořán a stanul v nich udýchaný mladý ninja.
Rizo vyskočila na nohy ze svého křesla a trochu vykuleně na něj hleděla.
„Tak co se děje!“ zakřičela když nic neříkal.
„Rizo-sa-sama,“ vypravil ze sebe těžce a nemotorně ukazoval ven z chodby.
„Tak co je Hiraku!“ přiskočila k němu a lehce zatřásla s jeho rameny.
Bylo to už půl roku co vedla nemocnici v Suně a za tu dobu si u všech dokázala získat požadovaný respekt a důvěru. Měla velice dobrou paměť na jména a to jí pomohlo získat si sympatie svých podřízených.
„Kazegake-sama,“ vydechl nakonec a vyběhl ven z místnosti.
Rizo ho následovala i když při slovech „kazekage-sama,“ se jí nepříjemně zvedl žaludek.
Běželi chodbami necelou minutu než jí Hiraku, mladý a velice talentovaný ninja dovedl k jednomu z operačních sálu.
Rozklepanou rukou ukazoval na dveře té místnosti a snažil se ze sebe všemožně vypravit jediné slovo.
Rizo ho chytila za ramena a pokynula mu, aby se zhluboka nadechl a zase vydechl.
Po pár sekundách se alespoň trochu uklidnil a vyděšeným výrazem jí hleděl do očí.
„Kazekage-sama je vážně zraněný. Leží na tomto sále, vypadá to, že-že- že umře,“ při posledních slovech se mu zlomil hlas.
Rizo si skousla ret. Její myšlenky nabraly rychlých otáček a začaly urychleně pracovat.
Vběhla na sál v jehož prostředku bylo položené zkrvavené kazekageho tělo. Dva z lékařských ninjů seděli kolem něj. Se zpocenými čely a velice soustředěným výrazem udržovali pečeť, na které Gaara ležel. Kolem proudila chakra do jeho zbědovaného těla, ale na jejich výrazech byly poznat určité pochyby.
„Rizo-sama! Ujměte se ho, kudasaj!“ promluvil k ní jeden podřízený.
Rizo stála na místě jako přimrazená a vyjeveně na něj hleděla. Tělem se jí rozprostřelo nepříjemné brnění a žaludek se jí obracel.
„Rizo-sama!“ zavolal na ní ten druhý trochu úpěnlivěji.
Toužila nechat ho zemřít. Toužila po pomstě. Chtěla, aby trpěl za to co udělal jeho otec.
Naprázdno polkla. Ruce se jí začaly nedobrovolně potit a její tvář se zdála bledší než obvykle.
Zrychlil se jí dech tak, že ho sotva popadala. Jakoby ještě před chvílí běžela hodně dlouhou trasu bez přestávky.
Její mozek byl teď rozdělený na dvě půlky. Jedna přemýšlela o smrti a druhá tu první přemlouvala k záchraně. Věděla, že když bude chtít dokáže to.
„Kudasaj!“ uslyšela hlas Hiraku, který jí vytrhnul z přemýšlení.
Zuřivě se kousla do rtu tak, že ucítila železnou chuť své krve v ústech. Ale na to teď neměla myšlenky.
„Uhněte!“ zařvala z plna hrdla na oba léčitelé, kteří ji šli okamžitě z cesty.
Rázným, rychlým krokem přistoupila k tělu kazekageho a zavřela oči.
Sama pro sebe něco mumlala souvisle se starými zakázanými pečetěmi, které si nedávno nastudovala ve své knize a následně vyzkoušela na jednom ze svých pacientů.
Celým sálem se rozzářila chakra Červené barvy, sálající z jejích rukou.
Ozvalo se tlumené „Aáááh,“ odněkud z jejích společníků.
Nevšímala si teď ničeho kolem sebe. Jen uzdravování, které se jí teď dařilo. Byla navztekaná sama na sebe, že dělá to co dělá, ale na výčitky bylo už pozdě.
Zastavovala krvácení, které se linulo snad ze všech důležitých částí jeho těla. Nejtěžší zranění utržily plíce a zlomené žebra.
Po několika delších momentech se krvácení zastavilo úplně a rány se pomaličku, velice pomaličku začaly hojit. Měla v úmyslu nechat uzdravit jeho plíce a zlomené žebra, ale rány nechat zacelit postupně.

„Zpropadený kazekage,“ zasyčela si Rizo sama pro sebe, když po dvou hodinách usedla vyčerpaná do svého křesla.
Otřela si zpocené čelo a prohlédla si svou tvář v zrcadle.
Její obličej byl bledý jako obvykle a kruhy pod očima dostaly nahnědlý nádech a lemovaly jí oči.
Nenáviděla sama sebe za to, že mu pomohla, ale ještě více nenáviděla ho, že na sebe nedával pozor. Svedla všechnu vinu na jeho osobu, přece kvůli němu se teď nenávidí. Kdyby se nedostal do žádného boje, nemusela by ho zachraňovat a její svědomí by zůstalo čisté.
Tiše zaklela a bouchla svou pěstí do psacího stolu, až otevřená kniha na jeho desce lehce nadskočila.
Někdo zaťukal tiše na dveře a tak k ni obrátila hlavu.
„Dále,“ odsekla a opřela se v křesle.
Vstoupil Hiraku. I přes to, že se zdál velice unavený a jeho tvář byla lehce ustaraná, byl pohledný jako vždy. Černé vlasy mu spadaly až k očím. Měl pronikavé upřímné oči s fialkovým nádechem, které člověk prostě nemohl nemilovat. Jeho kůže se zdála snad průsvitná stejně jako jeho bledé rty. Byl o něco vyšší než Rizo, přestože byl o rok mladší.
„Smím?“ zeptal se zdvořile, když otevřel pomalu dveře.
Rizo přikývla a trochu si povzdechla.
„Byla jste skvělá Rizo-sama,“ pochválil jí a vykouzlil na své tváří úsměv, kterým předvedl své bělostné zuby.
„Díky,“ šeptla a napila se čaje, který ležel na jejím stole.
„Potřeboval jsi něco?“
„Chtěl jsem vám poděkovat,“ přikývl a jeho výraz byl znovu ustaraný a vážný.
„Poděkovat?“ pozvedla překvapeně obočí a trochu se ve svém křesle napřímila.
„No totiž,“ začal a poškrábal se na temeni hlavy. Hledal slova, aby to, co chtěl říct neznělo hloupě. „Totiž, za záchranu jeho života,“ dořekl a podíval se jí přímo do očí. „Za záchranu kazekageho života.“
Rizo mlčela a hleděla mu do očí. Nevěděla co mu má na to odpovědět. Vzpomněla si na fakt, že nebyla celá hrr do jeho záchrany. Hiraku jakoby jí četl myšlenky a znovu promluvil.
„Chvíli se mi uvnitř sálu zdálo, jakoby-,“ začal, ale sám se okamžitě nevesele zasmál. Mávnul rukou, aby zapudil své myšlenky.
„Co se ti zdálo?“ zeptala se ho tiše, ale naprosto vážně.
„Zdálo se mi, že jste přemýšlela jestli mu máte opravdu pomoct. Jakoby jste nechtěla,“ vyřknul tvrdě svou dedukci.
Na chvíli zavládlo odporně ledové ticho, které na moment vytvořil nepropustnou clonu mezi oběma lidmi.
„Mphm,“ vydralo se jí z úst a svraštila čelo. „Jen jsem přemýšlela co mám pro jeho záchranu udělat,“ zalhala, ale znovu se na něj podívala, aby mu to nebylo podezřelé.
Na jeho obličeji, ale viděla jistou dávku pochybností. Nebo spíše si byla jistá, že tento mladík moc dobře ví co se na sále událo a co neudálo.
„Jistě,“ kývnul po chvíli prkenně. „Nejspíš to tak bude.“
Otočil se a měl se na odchodu. Nikdy po něm nechtěla, tedy nikdy nechtěla vůbec po nikom, aby používali k jejímu jménu zdvořilostní příponu, ale nějak si to všichni osvojili.
Chtěla mu teď říct, aby jí tykal a byli přátelé, ale raději slova, která se jí drala na jazyk zase polkla.
Hiraku se ještě ohlédl přes rameno a bodl do ní své fialkové oči