Nastal čas míru-kap 5: Smrt kamarádky.

Tříčlenný tým z Konohy se konečně zastavil, aby nabral trochu nových sil. Zůstali společně na rozlehlém paloučku. V tu chvíli nebylo nic co by jim mělo dělat starosti. Konečně se vraceli zpět do domovské vesnice.
Shikamaru se natáhl na měkkou trávu a zahleděl se do nebe. Chouji se pustil do odpolední svačiny a třetí člen týmu, kunoichi Ino se dala do sbírání barevných květin, které rostly všude kolem nich.
Ozval se dívčí jekot. Shikamaru i Chouji vyskočili na nohy a rozeběhli se k místu, kde byla jejich přítelkyně.
„Nazdárek. Jak se vede?“ protáhla Tao, držíc Ino pod krkem lesklý kunai.
„Ino!“ zakřičeli současně oba chlapci.
„Jen klid,“ ujistila je, ale stiskla svou zbraň více k jejímu krku tak, že vytryskl malý čůrek krve. „Mám pár otázek,“ ušklíbla se arogantně.
„Ja-jakých,“
„Co víte o devítiocasém jinchuurikim?“
Chvíli bylo ticho. Nikdo neřekl ani slovo. Jediný zvuk, který šel slyšet, bylo přerývavé dýchání rukojmí.
„Zabiju jí jestli mi nic neřeknete,“ varovala je ledabyle.
„Ksó,“ zaklel tiše Shikamaru a jeho myšlení začínalo nabírat rychlých obrátek.
Bylo velice neuvážené zaútočit na ně, aniž by znali schopnosti a techniky, které protivník používá. Byla to jasná výhoda, že teď mohl použít své kage mane a uvěznit tak tu nebezpečně vypadající ženskou. Chvíli se jen znovu beze slov prohlíželi. Bylo jisté riziko. Pokud se něco nepodaří, tak Ino určitě bude mrtvá.
Přece jen černý plášť s obláčky toho hodně napovídal. Čelili člence Akatsuki. Možná tady byla sama, ale bylo přece známo, že Akatsuki pracují v dvojčlenných týmech.
Shikamaru využil stínu, který dělala těla obou dívek stojící naproti nim.
„Co to sakra-,“ zasyčela Tao, když ztratila nad svým tělem kontrolu.
Ztuhlo a začalo jí nepříjemně brnět. Trochu vyplašeně hledala původ svého věznění.
„Dokázal jsi to Shikamaru,“ zajásal Chouji stojící stále na stejném místě.
Bez rozkazu svého přítele se nechtěl pouštět do žádných akcí.
„Ty parchante! Co si myslíš, že děláš,“ zavřeštěla Tao a její obličej se zkřivil do hněvivého úšklebku.
„Uteč Ino!“ zakřičel místo odpovědi.
Jeho společnice, doposud vězněná v sevření nepřítele se okamžitě rozhodla vyprostit.
„Ptala jsem se, co si myslíš, že děláš,“ ozvalo se u ucha velitele.
Jeho oči se široce roztáhly. Cítil hroty, které ho zatím jen lehce píchaly do kritických míst. Hlubší zásah by mohl znamenat smrt.
„Klon,“ zašeptal tiše a zrušil svou stínovou techniku.
Jediný kdo zatím zůstal sám byl Chouji. Stál na místě a očima zmateně těkal z jednoho na druhého.
„Baj-,“ začal, ale přerušil ho tvrdý Taoin hlas.
„Nezkoušej to, tví přátele budou mrtví dříve než to stačíš doříct,“ varovala ho a jednou ze svých jehlic řízla Shikamara do pravé tváře.
„Co to děláš!“ zakřičela Ino.
Olízla kapku linoucí se po jeho líci a spokojeně se usmála.
„Musíš být cenný shinobi.“ zašeptala a pohladila ho prstem po tváři. „Bude tě škoda shinobi z Listové. Tak mi řekněte o devítiocasém ať tě nemusím zabíjet.“
Znovu všichni mlčeli. Chouji uvnitř své mysli sehrával vnitřní boj. Má něco prozradit a zachránit tak život svých přátel? Ne, to by nemohl přece udělat. A neměl ani sebemenší záruku, že se jim nic nestane.
Taoin klon, který držel Ino z ničeho nic zmizel s hlasitým „puf“.
Prává Tao, která držela v zajetí Shikamara nejprve svěsila ruce i hlavu. Chvíli nikdo nevěděl co se děje, ale když Inino tělo padlo s žuchnutím k zemi, oba její přátelé věděli, že využila chvilkové nepozornosti jejich soupeřky a chytila jí tak do svého přenosu mysli.
Tao zvedla hlavu a zamrkala.
„Ino?“ zkusil to Chouji.
„Moc dlouho tady nevydržím,“ zaskuhrala a chytla se za hlavu. Následně zaječela a padla na kolena.
„Co je Ino!“ vrhli se k ní Shikamaru s Choujim.
Taoino tělo se sesunulo k zemi.
„Ino!“
„Smůla chlapci,“ uslyšeli zase ten nepříjemný a studený hlas. „Tohle bylo zákeřné.“
Tao se postavila na nohy. Oba chlapci od ní odskočili a jejich pohled padl na bezvládně tělo jejich kamarádky.
Ani trochu se jim nelíbil arogantní úsměv, který vykouzlila Tao na své tváři.
Aniž by si to jeden z nich stačil uvědomit, objevila se nad Ininým tělem.
„Co to-,“ začal Shikamaru, ale jeho věta se ztratila ve zvuku zapraskání kostí a stříkance krve.
„INO!“ zakřičeli oba a zorničky se jim široce rozevřely.
Tao, držící v ruce dlouho katanu, kterou doposud schovávala pod svým pláštěm se ušklíbla a zarazila ostří ještě hlouběji.
Znovu ten odporný zvuk, který týmovým společníkům drásal uši.
Krev, tekoucí z těla Yamanaky Ino se vsakovala do půdy pod ní. Oči měla napůl otevřené a z úst jí vytékal chabý pramínek krve.
„Shi-shimaru,“ hlesla ještě z posledních sil.
„Ty ještě žiješ?“ odfrkla si Tao. „Máš to ale výdrž!“ znovu bodla do jejího nemohoucího těla a zasadila tak už kompletně smrtelný úder.
„Nééééééééééé!“ zaječel Shikamaru a bezhlavě se vrhnul proti svému nepříteli.
V běhu vytasil kunai a zaútočil. Blokovala ho svou katanou, která proti noži neměla v tuto chvíli moc velkou šanci.
„Drž se zpět Chouji!“ rozkázal svému příteli, ale další pozornost věnoval už jen boji.
Ovládaný emocemi se snažil zasáhnout jakkoliv Tao, která útoky odrážela s lehkostí v pohybech.
„Copak? Chceš mě zabít?“ vysmívala se mu v úšklebku.
Shikamaru zavrčel. Jeho oči plály vztekem k této osobě, která zabila bezdůvodně jeho přítelkyni. Tak chladně a bez varování do ní bodla svou zbraň. V její tváři viděl potěšení z tekoucí krve a bolesti, kterou on teď cítil.
„Varovala jsem tě,“ mluvila k němu, když se jejich ostří setkalo a vydávalo drhající zvuk.
„Týýýý,“ zasyčel a napřáhnul se k seknutí.
Tao ho v chvíli nepozornosti kopla do břicha a získala tak odstup pár metrů.
Znovu se pousmála tím úsměvem, který byl ledovější než samotný led.
„Neměl by ses starat o svého zbylého, živého přítele?“ pozvedla trochu obočí a podívala se někam za něj.