Láska umí víc 002 - Další setkaní. Zabiju tě!

To byl strašný den! Nejdřív mi vynadá táta, pak se Ichi tvrdohlavě zastaví uprostřed lesa, no a aby toho nebylo málo, tak ještě ten otravný pes se zvědavým klukem. Toho už je na mě moc. Ichi kéž bys nikdy nezastavil, přemítala Anami, i když si u té poslední věty nebyla jistá.
„Ooo… Koho pak to tu máme? Samotná Sako Anami. A v naší provizorní stáji!“ ozvalo se za ní.
Grr, zase ten otrava.„Mlč Taii! Není na tom nic divného. Jsem tu víc než ty a to nemusím, protože to ení moje práce. Na rozdíl od tebe to tu mám ráda,“ odpověděla podrážděně Anami.
Ranou Tai byl jeden ze členů hodně rozvětvené rodiny Sako. Má jiné příjmení, protože je z jiné, velmi vzdálené, větve. I přesto je brán jako „rovnocenný“. Klan Sako si totiž zakládá na rodokmenu. Taiova náplň dne byla, tedy měla by být, starost o čistotu stájí. Byl tak zvaně šestý stájník ze šesti. Anami ho moc ráda neměla, ale to on nechápal. Pořád se jí snažil „zalíbit“.
„Anami? Nechceš se projet po okolí?“, zeptal se natvrdo Tai.
„NE, NECHCU!!! A navíc kdyby ses podíval pořádně, tak bys poznal, že jsem už byla,“ odpověděla důrazně a nemile Anami.
„Dobrou noc kamaráde,“ rozloučila se s Ichim a odešla. Na Taie se ani nepodívala.
Měla namířeno k sobě do stanu, ale pak si to rozmyslela. Půjdu navštívit babičku.
„Dobrý večer Sako Hynna – sama,“ pozdravila.
„Dobrý večer Anami – hime,“ odpověděla babička s úsměvem „a neříkej mi jménem, víš, že já na to nehraju. Jsem jenom babička, jasné? Nejsem jako tvůj otec. Velký Pán Sako.“
„Ano babičko. Já tě jenom zkouším.“
„Co by jsi ráda?“
„Nevíš, proč jsme zastavili tak daleko od Konohy? Byla jsem se projet a zjistila jsem, že je ještě nejméně čtyři kilometry daleko! Nikdy jsme tak nezastavovali. Jak se k nám lidé dostanou?!“ zpustila Anami.
„Klid děvenko. Jsme tak daleko, protože tvůj otec zkouší nové možnosti obchodu a navíc, a to nikomu neříkej, mu dnes došly síly. Už stárne. Jsem si jistá, že se zítra dáme do pohybu. A do oběda budeme před branami. Není se čeho obávat,“ vysvětlila babička Anami.
„Uff… Už jsem se lekla, že se něco děje. Táta totiž hodně apeluje na zásady.“
„Ano, já vím. Někdy až moc…“ povzdechla si babička, „a jdi už spát, určitě budeš mít pěkné sny. Třeba o nějakém pěkném klukovi. Dnes je totiž kouzelná noc. Ten kdo se ti zjeví, tak toho brzo potkáš. At´ už se jedná o staré známé, či o cizího člověka,“ mrkla babička a políbila vnučku na čelo.
„Dobrou noc!“
„Dobrou.“ Však ty ho znova potkáš…, pomyslela si babička.

Další den ráno v Konoze

„Už jsou tady!! Hurááááá!!! Pojďte se podívat!!“
Co se to děje? Co je to za hluk? stěžoval si Kiba.
Vstal z postele a zamířil k oknu, aby zjistil, co se děje. Na ulici bylo liduprázdno.
Nejspíš všichni běželi za tou, mě neznámou, slávou. To je jedno, pak to zjistím.
Po snídani šel Kiba s Akamaru ven, aby tedy zjistil, kam všichni zmizeli.
Ulice jsou vážně prázdné, pomyslel si a Akamaru zaštěkal.
„Co se děje příteli?“ zeptal se Kiba, a podíval se směrem, odkud vycházel hluk.
Bylo to úplně u bran Konohy. Stálo tam asi šest stanů. Jeden z nich sloužil jako obchodní stánek. Muž, asi 60 let starý, tam prodával něco, co se podobalo svitkům. Hodně lidí je kupovalo. Kiba přišel ke stánku.
„Co by sis přál, chlapče?“ zajímal se stařec.
„Je v těch svitkách něco napsané?“
„No kromě malé značky v pravém rohu ne. To víš, musíme si chránit značku. Jinak naše svitky jsou z toho nejlepšího papíru. A ta hebkost, jako kůže mladé panny. Můžeš si vybrat z mnoha velikostí, barev, jemností a tvrdostí. A dokonce máme i voděodolné!“ mluvil muž ke Kibovi, jako z nějaké reklamy Kup a neprohloupíš!
„Jo, dobře. Možná později. Děkuji,“ odpověděl trochu zaraženě Kiba, protože takovou vyčerpávající odpověď nečekal.
„Tak Akamaru jdeme,“zavelel Kiba.
„ Akamaru? Kde jsi?“ lekl se, ale vzápětí uviděl psí ocásek za rohem jednoho stanu.
Co tam zas děláš? Kdybychom aspoň měli dost času na nějaké hloupé hry…
„Pojď Akamaru! Naruto na nás čeká!“ naléhal Kiba.
Až teď si totiž vzpomněl, že má jít s Narutem trénovat házení kunajů na živí terč. Kdo bude živí terč, se zatím neřešilo. Na tohle neměl Kiba náladu, ani čas. Rázně vykročil, směr Akamaru, aby ukázal, kdo je tu pánem.
Ale jen se podíval za roh, kde se nacházel Akamaru, strnul. Byl tam Ichi.
Ano, je to Ichi! Ta čtyřnohá korba ze včerejška. A Akamaru opět dokazuje svoji velikost, povzdych si Kiba.
„Co tu děláš?!“ ozvalo se za ním, „Tady být nemůžeš!“
Kiba se otočil. To, co uviděl, mu zastavilo krevní i chakroví oběh v těle. Před ním stála dívka s vlasy do půlky zad, fialovýma očima a štíhlou postavou. Na sobě měla rajtky (kalhoty na ježdění na koni), triko s dlouhým rukávem, vysoké boty a v ruce jezdeckou přilbu černé barvy. V duchu ji nazval jezdkyní.
Kiba rychle zamrkal. Nevěděl, co říct. I ona byla trochu zaražená.
„Já…já…no… tady Akamaru…,“ koktal.
„Jen samé výmluvy. Ani neumíš říct pravdu. Určitě jsi chtěl Ichiho ukrást!“ obviňovala ho.
Kiba sklonil hlavu. Po chvilce ji zvedl a zpříma se podíval, jemu neznámé dívce, do očí.
„Tak abys věděla,“začal, „já nechtěl Ichiho ukrást. Šel jsem se jenom podívat, co se tu děje. To, že Akamaru má rád velká zvířata, za to nemůžu. Promiň, že vůbec jsem! Ale něco ti chci ještě říct. Neobviňuj někoho, koho neznáš, a když ještě k tomu všemu nemáš důkazy,“ dokončil Kiba monolog. Byl trochu rozzlobený.
Najednou nastalo ticho. Jezdkyně zaraženě koukala a polkla.
„Jdeme Akamaru,“ řekl naštvaně Kiba a odešel, aniž by se na ni podíval.

Tohle Anami nečekala. Ještě dobrých pět minut stála na místě a koukala před sebe. Kdyby do ní Ichi nešťouchl, určitě by tam stála do teď. Najednou si začala uvědomovat, co řekla. To neměla. Mrzelo jí to.
Proč musím být taková? Ani se nedivím, že nemám kamarády. Není to jenom tím cestováním. Je to mnou.
Ukáplo jí prvních pár slz.
Ne, to jsem neměla dělat. Kéž bych se v životě s tím klukem nesetkala.
Klekla si na slámu, obličej dala do dlaní a rozplakala se.
Co to se mnou je? Proč pláču? Je to tím chováním, nebo tím klukem. Nic k němu necítím. Tak proč?
Náhle se z jejích úst ozvalo: „Já tě ZABIJU!!!“
Zarazila se.
Ne nezabiju, jsi na to až moc hezký,, usmála sea ještě nějakou dobu klečela na slámě ve stáji.