Gaaro!Osud nelze změnit 16: Konečné setkání..a nebo ne?

Zrovna zapadalo slunce, když dívka s blond vlasy seděla v pracovně kazekageho v jeho křesle. Sledovala to zarudlé slunce tak, jak to vždycky dělával její bratr.
Bylo to už půl roku co odešel a ještě se nevrátil. Sem tam poslal zprávu, že je v pořádku, ale Temari se začínala bát, že není v pořádku ani při nejmenším.
Hledal jí. Celý půl rok jí marně hledal a ona věděla, že dokud jí nenajde nevrátí se k nim. Takový on byl, kazekage.
Ozvalo se zaklepání na dveře, které jí vytrhlo z tranzu. Otočila se v křesle ke dveřím a chvíli čekala. Její mladší bratr Kankurou vešel do dveří s nepříliš šťastným výrazem. Chvíli se na sebe mlčky dívali, než se Temari znovu otočila k oknu. Kankurou si sedl do druhého křesla a mlčel. Považoval svého bratra za naivního hlupáka, když si myslel, že jí najde. Neměl však důvod své názory dávat jakkoliv najevo.
„Mám strach,“ zašeptala z ničeho nic Temari aniž by mu věnovala pohled.
„Strach?“ zopakoval Kankurou a pozvedl obočí. „Z čeho?“
„Já-,“ začala, ale jakoby ztratila slova, která chtěla říct.
Nenutil jí, aby je řekla, ale přesto ještě chvíli čekal. Když nastalo znovu to ticho, uhnul pohledem a hluboce se zamyslel.

Velké sněhové vločky se Yuti motaly do vlasů, když zrovna přicházela domů. Otevřela dveře a vklouzla do vyhřáté místnosti. Shodila ze sebe plášť a zamířila ke krbu, ve kterém si průběžně topila. Chvíli se v něm bezmyšlenkovitě dloubala klackem, než si uvědomila co vlastně dělá. Zatřepala hlavou jako by své chování sama považovala za hloupé.
Sedla si do křesla s ušima a zahleděla se do ohně. Už to bylo půl roku co se schovala na tomto odlehlém místě. V horách v téhle boudě. Lidé sice žili daleko od ní, ale to jí nevadilo. Byla ráda, že má nějaký domov a možná si i myslela, že by to pomohlo jejímu srdci.
Často přemýšlela nad tím, jak se mají lidé, kteří jí byli drazí, ale čím dál tím častěji sama sebe nachytávala jak tyto myšlenky potlačuje. Nejspíš si už začala zvykat. Její city možná už trochu otupěly tím postupem času, i když si tím nebyla tak jistá.
Přihodila do ohně další polínko, aby nezhasl a vstala. Chvílí stála naproti něj a protřela si ramena. Ozvalo se silné bušení na dveře. Yuti sebou polekaně škubla a zadívala se tím směrem. Chvíli kameně stála na místě s očima otevřenýma široce dokořán, dokud se tlukot neozval znovu. Její zvědavost jí přiměla k tomu, aby šla otevřít. Chvíli ještě váhala než sáhla po klice. Má je otevřít rychle jako trhnutí náplastí, aby to pro případ bolelo míň a nebo pomalu, aby jí něco nezpůsobilo šok?
Rozhodla se pro druhou variantu a tak pomalu otevírala své hlavní dveře. Dívala se do země, ale už když uviděla nohy té osoby, její zorničky se divoce stáhly.
Zvedla pomalu hlavu, neschopna slova. Toužila něco říct, ale jen bezmocně otevírala a zase zavírala pusu.
„T-ty,“ zmohla se po chvíli, ale okamžitě se lekla, když ten dotyčný padl vyčerpán do její náruče. Měl horečku a byl bledší než obvykle. Třepal se zimnicí a z čela mu kapal studený pot. Vztáhnul k ní ruku.
„Yuti,“ šeptnul a chabě se pousmál.
„Gaaro,“ oplatila mu naprosto šokovaně.
„Našel jsem tě. Věděl jsem, že tě najdu.“
Nepříjemné brnění se jí rozprostíralo po celém těle. Cítila, že se jí vnitřnosti začínají otáčet svévolně v žaludku a nemohla proti tomu dělat nic. Její srdce začlo bít o mnoho rychleji. Měla pocit jakoby jí snad mělo vyskočit z hrudi a běžet směrem k němu.
Pomohla mu vstát. Mohl sotva chodit. Jeho horečka stoupala a dosahovala nejvyšších možných teplot. Pomohla mu na svou postel a sundala z něj jeho prochladlý a promočený vrch oblečení. Zabalila kolem něj deky a urychleně běžela pro svou léčivou kapalinu, kterou si tak dlouho schovávala.
Gaara sotva dýchal. Ležel se zavřenýma očima na její posteli zabalený do všech přikrývek, které doma měla. Znovu přiložila do ohně.
„Jak jsi mě jen našel,“ šeptala si sama pro sebe. „Panebože proč.“
Jak jen jí mohl najít tady na takovém místě. A proč jí vůbec hledal? Měl k ní cítit nenávist a opovržení a místo toho tady teď umíral.
Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Lesklou tekutinu mu nalila do krku a donutila polknout.

Uběhly už tři hodiny, co Gaara ležel v horečkách a něco nesmyslně mumlal. Pořád neklesla a jeho stav se nijak nezlepšil. Yuti měla pocit, že je to všechno zase jen kvůli ní. Šel tady, aby jí našel. Tak přece jen mu na ní záleží? Znovu v ní probudil ten pocit, který už pomalu otupěl. Zase tu touhu žít. Žít jinde než v zapomenutých končinách.
„Neumírej,“ zamumlala a naklonila se nad něj. „SLYŠÍŠ!NEUMÍREJ!“ zakřičela neovladatelně a sesunula se na zem k posteli.
Jeho ruka jí chytla za rameno. Trhla sebou a otočila na něj hlavu. Stále ležel, bledý a vyčerpaný, ale pokusil se o úsměv.
„Já neumřu,“ zachraplal a stáhl svou ruku zpět. Ruku, ve které dokonce i něco držel.
Yuti na to soustředila svou pozornost a zjištění, kterého dosáhla jí šokovalo.
Byl to přece…
Znovu ten úsměv. Nikdy se tolik nesmál jako teď, teď v tuto špatně načasovanou chvíli.
Medailon až podezřele podobný tomu jejímu, svíral v dlani.
Chytla se za ten svůj, houpající se na krku a zjistila, že když se soustředí, jen lehce vibruje.
Naprosto nechápavě hleděla kamsi do prázdna a jen ztěží si uvědomovala co se to vlastně děje. V hlavě se jí všechno motalo dohromady. Nemohla se soustředit na jednu myšlenku.
Gaara ležící za ní se pohnul. Otočila se na něj. Seděla na posteli a protřel si oči.
„Neměl bys-,“ začala, ale byla přerušena.
„Jsem v pořádku.“
Chvíli se na sebe mlčky dívali. Ani jeden nemohl vyřknout své nynější myšlenky a pocity.
Byl pořád stejně bledý a vypadal neobyčejně unaveně. Nikdy ho Yuti takového neviděla.
Trochu sklopila hlavu když cítila jeho neustávající pronikavý pohled.
„Jak jsi mě našel?“ zašeptala po chvíli.
Ukázal jí svůj medailon a trochu se pousmál.
„Říkal jsem ti, že když budeš nosit ten svůj, budu vždycky s tebou,“ vysvětlil jí a stisknul ho v ruce. „Je přece z písku. Pomocí ho jsem tě mohl najít. I když mi to trvalo tak dlouho.“
„Aha,“ hlesla a otočila se k němu zády. „Udělám ti čaj.“
Odešla do kuchyně, odkud Gaara slyšel cinkání nádobí a tiché zašumění vody.
Nastalo pár minut ticha, které vyrušil až její příchod s podnosem. Položila ho na stolek vedle postele a snažila se o vlídný úsměv.