Jizva ve tvaru SRDCE - 2

2. díl

Teď přišla ta chvíle. Jak se pomalu odkrýval můj obvaz pociťovala jsem zvláštní pocit, až nakonec jsem zjistila proč. Na mém čele se rýsovala jizva … Jizva ve tvaru srdce.

Byl to pro mě šok ... Nevěděla jsem co si mám myslet. Miluje mě? Nebo to je jen náhoda? Otázek bylo mnoho a nikdo na ně neodpovídal. Leda že bych se zeptala Doyoubi? Ano to je ten plán!
Vstala jsem z postele a pomalým krokem se vydala pryč z pokoje. Překvapivě už mě nic nebolelo, nebo jsem byla tak zaměstnaná tou jizvou, že moje myšlenky přestávaly vnímat veškeré křeče. Bylo asi pět hodin ráno, tak jsem se do sedmi procházela.

Následovalo jediné - musím vyskočit k Doyoubi do okna jinak se k ní nedostanu. Mé vysláblé tělo si začlo namlouvat, že to nezvládne, ale vždyť mám jen malou jizvu na čele ?! Jediné, co mi zbývalo je házet kamínky.
„Jenže tady je všude samá skála a šutr, ale žádnej kamínek!“ Začala jsem protestovat a sedla si pod okno. Je to vysoké asi tak tri metry, tak co udělám?
Další můj inteligentní nápad byl: Pískání. Vyplatilo se! Doyoubi nakonec vykoukla z okna a vyzvídala co potřebuju.
„No víš… Já tu mám takové překvapení“ S nejistotou v hlase jsem jí řekla co se skrývá pod mým obvazem a ukázala jí tu krásnou jizvu. V jejím výraze bylo částečné zděšení, ale i radost.
„Proč se směješ? Vždyť je to vážné! Nevím co si o tom mám myslet tak mi pomoz!“ Zakřičela jsem ne ní.
„Nekřič rodiče se probudí a mohli by tě odvézt zpět do nemocnice!“ Odpověděla Doyoubi.
„Víš co? Zítra buď u našeho stromu, tam nějak zjistíme co by to mohlo znamenat.“ Řekla Doyoubi a zavřela okno. Ale stejně mi tu něco nesedí musí něco vědět, nebo aspoň tušit, protože takový pohled nemá vždy.

Nakonec jsem se vrátila do nemocničního pokoje a v klidu usnula. Ráno u mě bylo asi 10 sestřiček a pořád mi zkoumaly jizvu. Pak se rozhodli z mnou poslat doktora, který uvážil jediné,
„Z té jizvy nemám dobrý pocit. Nebyla to obyčejná jílová bomba, protože ti do těla vpustil něco záhadného nějaký jed,ale neusmrtí tě, ani t nijak zdravotně neublíží. Jen nevíme co to bylo za jed.“ S těmito slovy odešel a já zůstala zase sama.

Vzpomněla jsem si že mám jít k našemu stromu ( můj a Doyoubi), tak jsem šla rozmlouvat se sestrami jestli mě už pustí. Neprotestovaly tak jsem vyrazila. U stromu mě čekalo překvapení nebyla tam jenom Doyoubi, ale i 2 záhadné postavy ….