Poslední Genin 4

„Au!“ hekl kdosi, komu Naruto právě šlápl na nohu.

Tento malý projev něčí přítomnosti ho zase přenesl z jeho mysli mezi ostatní. Podíval se na zem. Jeho pravá noha spočinula na cizím chodidle.

Jeho pohled pomalu stoupal od mírně červenajícího chodidla přes kalhoty a vestu až k obličeji. Ten obličej nepatřil nikomu jinému než mistru Irukovi.

„Chtěl jsem tě jenom pozdravit, Naruto, a ty mi dupneš přímo na nohu. Měl by ses naučit dávat pozor na věci kolem sebe.“ pověděl překvapenému Narutovi Iruka.

„Promiňte, Iruka-sensei, já si vás nevšimnul. Trochu teď pospíchám.“ vydal ze sebe provinile Naruto.
„O tom jsem právě mluvil,“ usmál se Iruka a dodal, „ a taky už můžeš zdělat svou nohu z té mé, je to tak trochu nepohodlné.“

Naruto na nic nečekal a udělal, co mu sensei řekl. Pak se poněkud nervózně usmál a prohrábl si vlasy.
„A jak se jinak vede, Iruka-sensei ? Slyšel jsem, že Konohamaru je pěkný kvítko, skoro stejně neposedný jako jsem býval já.“
„No, nevím, jestli tebe někdo někdy překoná,“ uchechtl se Iruka, „ ale Konohamaru je ti opravdu dost podobný! Byl velmi zklamaný, že dostal od Páté misi v Zemi Blesku zrovna teď, kdy se koná Chuuninská zkouška. Chtěl se jí také zúčastnit.“
„Ano, to člověka naštve,“ přitakal Naruto.

„Co tu tak stojíme, pojď, dej si ramen, dneska platím já!“ ukončil jejich debatu Iruka.
„Chtěl jsem co nejrychleji mluvit s Tsunade, ale když platí Iruka-sensei, tak to nejde odmítnout! Kdo ví, kdy se zase naskytne taková příležitost,“ usmál se pro sebe Naruto a sedl si na židli vedle mistra Iruky.
„Naruto, vidím, že asi měníš plány, tak co to bude?“ řekl stařík pobaveně, když uviděl ty dva sedět u stolu.
„Dvakrát donkatsu s extra přílohou a dvojitou porcí masa,“ odpověděl mu se stejným úsměvem Uzumaki.
„Tenhle den nakonec nemusí být tak špatný.“

Stařík zmizel v kuchyni a začal připravovat nudle. Mezitím si Iruka se svým bývalým žákem krátili čas svými historkami a bavili se o všem možném i nemožném. Naruto a Iruka. Uzumaki a Umino.

Kdyby je někdo neznal, pomyslel by si, jaký je to pěkný pár. Otec a syn. Starší a mladší bratr. Bylo mezi nimi silné pouto….pouto lásky. Té pravé, která hory přenáší. Té, pro kterou vždy stálo a stojí žít. Vzájemně se doplňovali. Dávaly si to, co nemohly mít. Byli si velmi blízcí a jeden druhého obdivovali. Neměli rodinu, a přesto byli šťastní, když mohli být se svými přáteli, spolu.

Seděli tam dlouho. Neměli pojem o čase a pryč je vyhnaly až zavírací hodiny, které dovršily své každodenní doby.

„Tak ahoj, Naruto. Rád jsem si s tebou popovídal. Doufám, že se brzo zase sejdeme, ale příště mě zveš ty,“ rozloučil se s ním Iruka, když stáli na ulici před Ichiraku.
„Co mi zbývá,“ usmál se Uzumaki a vykročil do noční Konohy.

Hvězdy na noční obloze zářily jako miliony bílých kopretin na louce, jenž se zbarvila místo obvyklé zelené barvy do temné modři. Velký srpek měsíce nad vším tím dohlížel a dělal průvodce opozdilým poutníkům, lidem vracejícím se z práce domů, zamilovaným párům a vlastně každému, kdo v noci vzhlédl k té kráse nad sebou.

Narutovi kroky se ubíraly rovnou domů. Jejich tiché ozvěny tančily ulicemi Konohy a jako šelest ranních ptáků doznívaly v zapadlých koutech ulic. Byl unaven. Dnes se toho tolik událo!

„Už se těším do postele. Jsem utahaný jako malý kotě. Zítra ráno se stavím u bábi Tsunade a vyřídím si to své povýšení. Bude to zajímavé. Po tak dlouhé době znovu u zkoušek. Budu nervózní? Možná, ale už vím, co to obnáší a tentokrát to určit vyjde.“

Naruto vyskočil na blízkou střechu a během si zkrátil cestu domů. Jeho černá silueta se míhala po střechách, až naposledy vyskočila na balkón v jižní čtvrti a zmizela uvnitř domu.