Nepodceňujte mě! 8.díl

Tmavá místnost, neznámo kde
V místnosti byl zmatek. Většina vlků přebíhala sem a tam, vlčice kontrolovaly, zda- li mají všechny své potomky shromážděny anebo je běžely hledat a zdivočelí psi, přijatí teprve před nedávnem, nervózně okouněli a nevěděli, co mají dělat.
Kenshin tomuto divadlu chvíli přihlížel ze tmy, až nakonec z ní vyšel do světla pochodní, vyskočil na vyvýšené místo a jakožto Vůdce klanu Lesních Bojovníků, zahřměl:
„Ticho tady bude!“
Jako mávnutí proutkem, nastalo během tří minut ticho. Nyní všechny přítomné šelmy vzhlížely ke Kenshinovi.
Ten se nadechl a začal mluvit:
„Ano, já vím, že jste někteří ještě nezažili lesní požár, a v tuto chvíli jste rozrušení, ale musíte zachovat chladnou hlavu a…“
Z davu ho přerušil nahněvaný hlas:
„Jasně, ale neměli bychom sebou hodit, abychom zdrhli včas?!“
Ostatní vlci se výhružně podívali na toho, jež si dovolil skočit Vůdci do řeči a dotyčný zavřel tlamu.
Kenshin pokračoval:
„Ty klidně tedy utíkej, Makoto, ale potom s tebou v klanu nepočítám. Jinak ano, měli bychom si pospíšit, ale nejdříve si ujasníme body evakuace:
Za prvé, vlčice a vlčata odchází první. Strážci dohlíží na to, aby vlčice měla při sobě nejméně jedno vlče.
Za druhé, poté půjdou vlci skupiny C, tedy ti nejmladší, po nich nechť nastoupí skupina B, střední generace, a nakonec skupina A, nejstarší.
Já půjdu poslední, protože musím zkontrolovat, zda tu ještě někdo nezůstal.
Toť vše. A nyní pospěšte!“
Nato, jaký tam byl předtím zmatek, se nyní vlci pohybovali spořádaně, vlčice většinou měli při sobě dvě vlčata, jiné tři. Brzy tam nebylo žádné vlče a žádná vlčice. O něco méně spořádaněji se seřadili vlci skupiny C, ale protože počet této generace se pohyboval maximálně kolem pětadvaceti, zmatek se dal ovládat. V dalších skupinách byli vlci více disciplinovaní a rozumnější a tak problémy nebyly žádné.
Kenshin zběžně zkontroloval místnost. Nikdo tu už nebyl. Chtěl už odejít, když v tu k němu přiběhl jeden ze Strážců a sdělil mu:
„Vůdce, náš lidský spojenec… není k nalezení!“
Kenshin zpozorněl. Jeho nejdůvěryhodnější přítel? Není k nalezení? To není jen tak!
Kenshin se rychle vzpamatoval ze šoku a přikázal Strážci:
„Nuže, dobrá, předávám ti velení smečky. Doveď je rychle k jezeru, jasné?!“
Strážce v klidu přikývl. Ale uvnitř byl šťastný jako malé štěně, že mu Vůdce důvěřuje a rozhodl se ho nezklamat.
Strážce se Kenshinovi uklonil a vyběhl chodbou ven.
Kenshin chvilku přemýšlel. Kde by mohl Fuka být?
Nakonec se rozhodl, že se s ním pokusí spojit pomocí vytí. Snad to zabere.
A tak vyběhl ven, vyskákal na skálu, nadechl se a táhle a jak nejhlasitěji mohl, zavyl. Vytí se neslo kilometry daleko. Napjatě čekal na odpověď. Ta přišla vzápětí. Ozývala se směrem od jezera, kam měl dojít zbytek smečky. Kenshin se usmál. Fuka byl v pořádku. Určitě bude za chvíli u jezera, netrpělivě vyčkávajíc na zbytek smečky. Tak je tedy načase přidat se ke smečce.

V lese
Hikouki s Matsudairou při útěku před požárem museli dávat pozor na různé překážky: menší I větší jámy, pařezy, kmeny spadlých stromů a podobně.
„Matsudairo! Pozor!“ zakřičel Hikouki z plných plic. Bohužel moc pozdě.
Matsu zakopl o spadlý shnilý kmen stromu. A to dost tvrdě. Letěl o tři metry dál a dopadl na bok. Hikouki k němu rychle přiběhl a chtěl mu pomoci na nohy, jenže Matsudaira se nehýbal. Hikouki na nic nečekal, udělal příslušnou pečeť a v mžiku vedle něj stál stínový klon. Oba popadli Matsudairu v podpaží a utíkali pryč.

Plameny se začaly nebezpečně přibližovat a kouř byl všude okolo. Hikouki neměl dostatek čerstvého vzduchu. Cítil se malátně. Pomalu, ale jistě začal zpomalovat. Hikouki se ohlédl za sebe. Zdálo se mu, že oheň spíš zrychluje než zpomaluje.
Pak se podíval nahoru. Stromy jakoby nabízely své větve, díky kterým by za chvilku hoši doskákali někam do bezpečí. Hikouki se tedy co nejsilněji odrazil zároveň s klonem. Matsudaira naštěstí byl docela lehký, a tak nebylo tak těžké vyskočit.
Dopadli na větev a začali přeskakovat z větve na větev. Zde byl čerstvý vzduch, takže se Hikoukimu za chvíli pročistila hlava. Myslel si, že mají vyhráno.
Ovšem smůla jim do cesty vpravila seschlou větev. Jakmile na ni seskočili, praskla a Hikouki se s klonem a Matsudairou řítil na zem.
Při dopadu na záda Hikouki cítil nehoráznou bolest a měl vyražený dech. Snažil se zadržet slzy, jenže i tak se mu po tvářích skoulely víc jak dvě. Jakmile dopadl i klon, zmizel. Štěstí, že to nebyl pád z moc velké výšky, jinak by nepřežili.
Jakmile se Hikoukimu podařilo popadnout dech, pokusil se zvednout. Sotva se však rukou zapřel do země, ucítil v zápěstí další bolest. Měl je pravděpodobně zlomené. Ta bolest začala být ošklivě nesnesitelná.
Opět si lehl a pootočil hlavou. Vedle něj ležel na zádech Matsudaira. Krvácelo mu z pusy. Hikouki pohlédl o kousek dál a uviděl plameny, jak se vysokou rychlostí blíží. Hikouki na ně ztratil všechnu naději. Pohledem vrátil k Matsudairovi a zašeptal:
„Promiň, že jsem tě nemohl zachránit. Odpusť mi to.“
Oheň už byl velice blízko, už se nemohl dočkat, až pohltí těla mladých chlapců. Těšil se, až se nasytí jejich bezvládnými těly.
Hikouki pokračoval v proslovu, který si pronášel spíše pro sebe:
„Přál jsem si být jako můj otec, který obětoval svůj život, aby mamka přežila. Já se pro tebe také chtěl obětovat, jenže…… nebylo to nic platné. Zemřeme. Kvůli tomu, že jsem slabý.“
Hikouki si odkašlal. Kouř ho začal dusit, ale i tak pokračoval, jakoby doufal, že díky proslovu přežije i s Matsudairou:
„Přál jsem si být uznávaný. Chtěl jsem být dobrý shinobi, ochraňující svou vesnici. Přál jsem si, aby se jednoho dne moje jméno dostalo na kámen Hrdinů. A nikdy jsem si to nepřiznal, ale přál jsem si taky, abys jsi mě uznal…..“

,,Hikouki, vem si příklad z Matsudairy! Ten je pilný, jen ty se flákáš!” nadával přes celou třídu Ebisu.
„Výborně, Matsudairo, opět bezchybné Henge no jutsu!“ chválil Ibiki Matsudairu a obrátil se k Hikoukimu, „Hikouki, neboj, určitě to brzy zvládneš jako tady Matsudaira!“
„A největší počet bodů za tento test získal Matsudaira! A nejmenší počet dostal Hikouki!“ zvolala Anko, učící biologii na Akademii.
Matsudaira si Hikoukiho vždycky prohlížel jako špínu třídy. Vždycky udělal maximum, aby ho ponížil. Aby mu dal najevo, že slaboch jako on nikdy nebude ninja. Nikdy.

„Byl jsi oblíbenec učitelů, já byl špína. Tys měl nejlepší známky ve třídě, jen já to nezvládal. Předhazovali mi tě jako příklad všeho kladného. Myslel jsem si, že všem dokážu, že dobrý známky a oblíbenost u učitelů nic neznamenaj ve skutečným světě. Dělal jsem, že mi je všecko fuk. Ale uvnitř jsem se často cítil jako raněné zvíře, marně čekající na záchranu. Zakrýval jsem to, jak nejvíce to šlo. Docela se mi to dařilo. Myslel jsem si, že nepotřebuji přátele. Ale mýlil jsem se. Nyní tu ležíme, dva absolutně rozdílní kluci, balancující na hraně mezi životem a smrtí. Bok po boku. Mohl jsem nás oba ochránit. Ale já selhal. Opět.“ Vylil Hikouki své srdce chlapci, který byl až do tohoto výletu jeho největší nepřítel.
Už zavíral oči, aby se nemusel dívat do plamenů, jež se nenávratně blížily.
Už mu před očima přebíhal celý život. Nástup na Akademii. Poprvé, když trefil střed terče shurikenem. Poprvé, kdy se dozvěděl o tom, co doopravdy se stalo s jeho otcem. Když ho zradil Genji ( viz 3. díl). A pak boj s vlkem. Hikouki se pousmál. Ano, teď si uvědomoval, že přeci jenom se mu podařilo ochránit Tokudaiji a Matsudairu před vlkem. Aspoň jedna pěkná vzpomínka před smrtí.
První plameny Hikoukimu olízly nohy. Hikouki bolestí zakřičel. Znovu pohlédl na Matsudairu, kterému plameny začaly olizovat ruce. Hikouki byl rád, že Matsudaira necítí tu bolest. Nemusí prožívat taková muka jako on sám.
Umírají mladí. Aniž by něco dokázali. Aniž by si řekli:
„Já tě uznávám, příteli.“

V zemi Vírů
„Gaii, řekni mi, že vidím hrozitánsky blbě! Řekni mi, že fakticky potřebuji očaře!“ řvala Asuka přes celý sál, náležející hlavní bráně.
Gai nasucho polkl a odpověděl:
„No dobrá. Vidíš hrozitánsky blbě a fakticky potřebuješ očaře! Ale nevím, jak to pomůže skutečnosti.“
Asuka byla na pokraji psychického zhroucení. Čekala boj. Krev. Nějaký ten křik.
Bohužel jediné, co tu viděla, byla čtyři koťata s hnusnýma, s růžovýma mašličkama okolo krku! Proč by kvůli nim někdo vyhazoval bránu a část zdi do povětří!? Kdo v tom případě křičel?! Že by se snad někdo snažil o kanadský žertík?
„Proč, proboha?“ říkala si Asuka.
Gai přehlížel její psychický stav, vzal jedno kotě do náruče a drbal je na krku. Další kotě si začalo vyžadovat pozornost od Asuky. Ta se ně zle podívala a koťátko vzalo zpátečku.
Gai vzhlédl o kotěte a zeptal se:
„Ty nemáš ráda kočky?“
„To víš, že mám, jenže toto je mise! Chápeš to? M. I. S. E! A ne žádná výprava za spolek „ Vemte si kotě“! A vůbec, proč se kvůli tomu musela vyhazovat brána do povětří? A …. Ééé, moment! Gaii, to kotě, nebylo předtím menší?“
Gai se vrátil pohledem ke kotěti. Opravdu povyrostlo. A vlastně rostlo dál! Gai je upustil a zdrhal k Asuce. Navíc i ostatní koťata se začala zvětšovat! A růst se nezastavoval. A tak za pár vteřin na místě, kde se před chvíli kočkovala koťata, nyní stály pět metrů vysoké, zubaté kočkovité šelmy. Nejhorší však na tom všem bylo to že,….. I ty mašličky se zvětšily!
„Od této chvíle nenávidím růžovou!“ zabědovala Asuka.
Gai se na ni pootočil a zeptal se:
„A co v tom případě Sakura? Nejste vy dvě kámošky?“
„Jasně, jenže já do toho Sakuru nepočítám!“
Gai nechápavě zavrtěl hlavou. Jeho týmová partnerka zřejmě má dost blbou náladu.
Jedna ze šelem se vrhla dopředu. Asuka otráveně odskočila a hodila po kočce kunai. Trefila se jí do tlapy. Šelma bolestí zařvala a vrhla se na Asuku se vztekem v očích. Kdyby Asuka nepředvedla dokonalý most ze stoje, dostala by opravdu ošklivý škrábanec. Místo toho číča dopadla na čumák.
Zatímco Asuka sváděla s kočkou jedna dost hlučný boj, na Gaie se vrhla další ze šelem. Gai však předvedl, že více než kočičí pružnost je pružnost……. síly mládí! Ať se šelma snažila jak chtěla, nedokázala ho seknout. Gai ji co chvíli kopl a každou chvílí letěl ve vzduchu a házel na čičinku úsměvy alá Orbit Professional. To kočku evidentně štvalo.
Po chvíli jí došlo, že na to sama nestačí, přestala běhat okolo, něco zavrněla směrem k ostatním kočkám a ty se vrhly najednou směrem ke Gaiovi. Ten však předvedl další skvělou otočku a dopadl jedné z koček na hřbetě. Kočka to však nemínila nechat jen tak. Začala sebou mrskat, válet se po zemi, až Gaiovi hrozilo nebezpečí rozplácnutí.
A náhle se ozvalo dost hlasité:
„Křup!“
Gai ucítil v zádech velice nepříjemnou bolest. Jako kdyby mu na záda někdo hodil několik tun kamení.
„Tak to jsem se před Asukou hezky předvedl! Místo toho mě bude zase zachraňovat ona! Už nejsem to, co jsem býval! Asi místo ,,síla mládí“ začnu říkat ,,síla stáří“. Auvajs, to bolí!“ nadával v duchu Gai.
Teď mu záda neumožňovala pohyb. Uvědomoval si, že dlouho se tu neudrží, a až spadne, kočky se na něj vrhnou jak na malou, zelenou bezbrannou myš! Co teď?

Asuka dál bojovala s kočkovitou šelmou. Pár větších škrábanců jí šelma uštědřila, ale ani Asuka se nenechala zahanbit a několikrát kočku sekla. Asuka ale věděla, že to musí někdy ukončit!
„Na použití fireballů na každou kočku zvlášť, na to nemám dost Chakry! Potřebovalo by to, aby se ty kočky nějak scukly dohromady! Jenže jak? Jak?“ přemýšlela Asuka.
Náhle se jí rozepla kapsička, z ní vypadl svitek a ten dopadl na zem. Asuka ho rychle sebrala a prohlédla si ho. A překvapením jí málem upadla čelist. Tento svitek….. Toto byl přece dar od jedné rodiny v malé vesnici, jako poděkování za pomoc! Ta rodina jí říkala, že tímto svitkem by mohla přivolat snad i mystické bytosti! Podmínkou však bylo, že přivolávající musel pro přivolaného tvora vykonat nějakou službičku.
Asuka byla tak zaneprázdněná tím staro-novým objevem, že si nevšimla blížící se kočkovité šelmy. Všimla si jí teprve potom, co kočka dostala náhlý záchvat kašle (No jo, holt, když si někdo líže srst, něco se do krku dostat muselo.)
Asuka využila číčiny indispozice rychle odběhla o kus dál a rozvinula svitek. Na začátku bylo napsané:

Chceš- li mystického tvora přivolati,
Musíš svou krví tento svitek na znaku pokapati
Potom na tvora, jehož pomoc potřebuješ, pomysli
Poté je potřeba prasete, psa, opice, ptáka a ovečky
A jméno techniky přivolávací a jméno tvora vyvolej!
Výhodu tato technika má,
tolik Chakry není potřeba!

Asuka většinu z toho návodu pochopila, jenže nemohla vůbec přijít na to, kde sehnat v tuto chvíli prase, psa, opici, ptáka a ovci. Přitom jí začala pronásledovat ta kočka.
A náhle to Asuku trklo!
Přes celý sál zakřičela:
„Já b*bá, vždyť to jsou pečetě!“
Při tom křiku i kočka, která ji pronásledovala, mírně nadskočila.
A než se kočka stačila vzpamatovat, Asuka se kousla do prstu, nechala trochu krve kápnout na znak, udělala příslušné pečetě a zvolala:
„Kuchiyose no Jutsu: Fenrir!“
V okolo Asuky se rozvířil prach a zakryl ji. Kočka sekla tlapou do prachové clony a ucítila, že něco trefila. Avšak to nebyla Asuka, nýbrž ….. vlk, který byl přibližně stejně vysoký a o něco mohutnější než kočka!
Vlk zahřměl:
„Konečně se mě někdo obtěžoval vyvolat! Severní bohové se mi už dost dlouho smějí, protože mě dlouho nikdo nepřivolává!“ a protáhl se.
Asuka zatím ležela na zádech na zemi a těžce oddychovala. A byla štěstím bez sebe. Přivolala Fenrira! Ona přivolala boha, ona opravdu přivolala boha! Ty vado, jestli se z tohoto dostanou živí, půjde bouchnout šampáňo.
Fenrir se k ní otočil a dost jízlivě zavrčel:
„To mě přivolala taková nicka? No úžasný! Teď se mi začnou kolegové smát, že místo nějakého silného Shinobiho mě přivolala taková slaboška!“
Asuka se během vteřiny přestala usmívat a zakřičela v odpověď:
„Ano, ta nicka tady tě přivolala! Kde je vděk ksakru?!“
Fenrir ji už ale stačil přestat vnímat a podíval se na svého nového nepřítele. Ušklíbl se a vrhl se po kočkovité šelmě. A započal boj. Asuka děkovala všem možným bohům, že ten palác se zatím drží a že je tu dostatek místa pro tento lítý boj. A pak přihlížela tomu dost krvavému boji.
Chvíli se zdálo, že kočka má navrch, stačila Fenrira několikrát poškrábat na čumáku, avšak Fenrir odhalil její slabé místo na krku, skočil po něm a začala ho trhat. Za pár minut ležela mrtvá kočkovitá šelma v kaluži krve s roztrhaným hrdlem.
Fenrir si olízl pysky od krve. Jak on miloval pocit vítězství! Jak on miloval krev nepřátel! A chtěl jí víc! Mnohem víc!
Asuka se mezitím postavila a znechuceně si prohlížela zbytky kočky číslo jedna. Otřásla se. Štěstí, že to nebude uklízet ona, protože ještě zbývají tři čičiny! To bude potom pěkný binec!
Fenrir stočil svoji pozornost na Asuku a laskavějším hlasem se zeptal:
„Hele, co kdybys mi řekla své velectěné jméno?“
„Asuka. Takahashi Asuka.“
„Dobrá Asuko, jelikož jsi mě přivolala, tak se ti budu po dobu boje podřizovat. A mimochodem, co je to za zeleného ma*ora, co předvádí támhle rodeo?“
Asuka se podívala směrem, kterým Fenrir pokývl hlavou. Uviděla Gaie, jak se křečovitě drží srsti jedné z těch šelem. A ve tváři měl výraz plný bolesti. Zřejmě si něco udělal! Asuka dostala o něj strach a rozhodla se, že pomůže Fenrirovi v boji.
Asuka vyskočila Fenrirovi na jeho velkou hlavu a zařvala do místnosti:
„Smrt kočkám s růžovou mašlí!“
„Tomu říkám bojovný duch! Bitkááááá!“ a vyběhl.

Poznámky: 

Takový drobný odkazík na Wikipedii

http://cs.wikipedia.org/wiki/Fenrir

takže jsem tu zase s dalším dílkem, snad jsem vás neunudila k smrti, protože ta část s evakuací vlků se mi psala a taky četla asi nejhůř. ani jsem si nebyla jistá, zda to mám poslat,ale moje druhé šílené já mě k tomu přinutilo

Malinký věnování

Hihi, tento dílek věnuji Ivanescence, protože ona nemá ráda Sakuru a Sakura nosí růžovou, tak mi Ivča tak nějak přišla na mysl
A ještě Kaze19, její komenty vždycky povzbudí :-)