Akatsuki aneb Experiment samotého Jashina-sama! 1.

Naše nové dílo. Nenechte se mýlit, sice tu vystupuje Shormík a spol., ale se Splněnými Přáními to nemá pranic společného. Tady jde o malý pokus přímo od Jashina-sama - Akatsuki se přesouvají na planetu Zemi!
Naši hrdinové jsou od sebe násilně odtrženi a každý přistává úplně někde jinde. Jak si s tím kdo poradí? Mno, posuďte sami.
Všechno sleduje a komentuje Shormita se Sorashim, tak vám snad jejich řeči nebudou překážet.

Shormita, známý těž jako Plnitel přání - polobůh třídy 9 a ¾, seděl na vršku hlavy Yondaimeho a vyhlížel Sorashiho Karashi, Poloboha Osudu. Konečně zahlédl, jak se k němu vzduchem blíží. Típnul cigaretu a zamával.
„Sorashi! Tady jsem, už na tebe čekám,“ zakřičel. Sorashi si k němu přisedl.
„Ahoj, Shormito, co jsi ode mě chtěl? Musel jsem kvůli tobě opustit jednu svojí svěřenkyni, je to důležité?“ zeptal se nevrle a nabídl kolegovi doutník. Oba si zapálili a Shormita začal s vysvětlováním situace.
„Víš, rád bych, abys pro mě něco udělal. Chtěl bych, abys poslal jednu skupinu lidí do jiného světa,“ řekl Shormita a vyfoukl z nozder srdíčko. „Rád bych si něco vyzkoušel.“
„Shormito, Shormito, ty se asi nikdy nepoučíš. Pleteš se do jejich záležitostí? Copak ti nestačilo, co se stalo mě?“ zavrtěl hlavou Sorashi. Na rozdíl od Shormity měl podlouhlé tělo pokryté temným peřím z dálky připomínajícímu hadí kůži. Měl také bílou hřívu, cylindr a hůlku, lidi si natolik zamiloval, že jim chtěl být co nejblíže. Taky na to doplatil, když stvořil člověka, zakladatele prokletého klanu Karashi, musel být na mnoho let zapečetěn v perlách, protože Jashin trval na tom, že jen on má právo život dávat a brát. Shormita si povzdechl.
„Musíš s tím začínat vždycky když s tebou mluvím? Já vím, musela to být nuda, ale to, že ty jsi trpěl v perlách, neznamená, že můžeš včechny mučit omíláním svojí historky pořád do kola. A navíc, já mám svolení a pověření přímo od Jashina,“ řekl a vyplázl jazyk. Sorashi si zamnul pařáty.
„Aha, takže myslíš, že mi potom odpustí, co? To má být má motivace?“ zeptal se na rovinu. Plnitel přání přikývl. Sorashi se pokusil o vlastní srdíčko, ale z nozder mu vyšel jen obláček dýmu.
„Dobrá, dobrá. A o co jde?“ zeptal se.
„Víš, šlo by o takový malý pokus, něco jako reality show...“

V nemalé zahradě rezidence Akatsuki kdesi v Naruto-světě sleduje už pěknou dobu Tobi blonďatou postavu. Když se konečně zastavila, namíří na ní zbraň a pomalu, velice pomalu, zmáčkne spoušť.
Postava spadne a Tobi začne křičet ze všech sil: „Mrtvá!! Mrtvá!!“
„Tobi, sem kluk!!!“ začne řvát Dei-Dei a tře si bouli od kapslíku. Tobi pokrčí rameny a běží pryč, ale po asi padesáti metrech se zastaví.
Mezitím se sešli Zetsu, Kisame, Deidara, Hidan, Konan, Itachi a jejich Leader uprostřed toho mega-parku a začali po sobě střílet. Ne, Kisame si nezabral koupelnu na dvě hodiny a Zetsu nesnědl dort dřív, než mu stačili říct, že v něm byla striptérka. Šlo o trénink a taky o zabavení volného, prázdninového času.
“Mě už to nebaví,“ řekla Konan, flákla vodní pistolí o zem a v záchvatu vzteku (upadla jí kytka) do ní kopla, že i Ronaldino by se za ten výkon nemusel stydět. V tom se ozvalo volání: „Pomoc! Černá díra!“ z křoví se přihnal Tobi, začal běhat okolo Deidary a stále opakovat, že je tam černá díra a že to všechny zabije.
„Lhát se nemá!“ knock-outoval ho Dei-dei.
„Ale já nekecam! Vážně tam je!“ vstával Tobi ze země a křupl si krkem, aby ho dostal do původí polohy. Konan se tam šla podívat, ale když se nevracela, začali si šeptat různé blbosti. A v tom... Chachá, to by ste chtěli vědět, co?
Z křoví se vynořila Černá díra! Všichni na ní koukali, ani nedýchali. Deidara prolomil ticho: „Teda Tobi, překvapil si mě,“ na chvíli se odmlčel a pokračoval: „Kde si ukradl tak dobrý holograf?!“ „Alelůja!!! Kápni božskou, blbečku!“ ozval se Kisame a rozrušením prokousl svojí vzduchovku. Tobi si povzdychl a řekl, že tam teda skočí aby dokázal svojí pravdu. Dlouho se nic nedělo, ale potom se začalo zvedat listí a lítalo do centra té zvěčující se ďuzny.
„Dei-Dei? Třeba je to opravdu černá díra,“ řekl po chvíli ticha Itachi který samozřejmě koukal někam úplně jinam. Deidara ho ignoroval a přišel k ní blíž. Pak pomalu natáhl ruku aby se jí dotkl ale když už byl jen malý kousek od ní, začala do sebe vtahovat všechno, absolutně všechno co bylo v dosahu. Zanedlouho všichni lítali v tunelu bez gravitace a v úplné tmě, potom silný a oslepující záblesk světla a najednou padali na jinou planetu.

Kytička a Rybička:
Jsme na planetě Zemi, v malém městě vedle Londýna v 7:51,68 Londýnského času. Ješte v tunelu se Kisame nechtěl odloučit od Itachiho a chtěl se mu zakousnout do nohy ale omyl je debil, takže se zakousl do nohy Zetsu-sama. Vyplivlo je to asi 2km od země, ale naštěstí spadli do bazénu a s chakrou na zpomalení. Když se i Zetsu s Kisameho pomocí dostal ven, přeskákali pár zahrad rozdělených živým plotem a zastavili se na pozemku se spoustou malých domků a trávníkem. Skočili na terasu jednoho velkého a vešli dovnitř. Chvíli se tam jen tak koukali, Kisameho velmi zaujala televize, potom se ale stalo něco nečekaného. Do velkého pokoje s koši, skříněmi a kobercem vešla nějáka babka s hadrem na hlavě a uviděla ty dva exoty.
„Ehh.. Přicházíme v míru,“ řekl Kisame, a udělal znamení ruky, ale babku to nějak neuklidnilo. Začala ječet a potom se chytila za srdce a mrtvá spadla na zem.
„Do p*dele, to nám scházelo,“ řekl Zetsu, ale potom ho napadlo kam tělo schovat. Stihli to přesně, potom přišel dav dětí a s nimi jakási babka.
„Vidím, že jste tu na čas a už jste se převlíkli za klauny,“ řekla takovým hnusným stařeským hlasem a pak dodala: „Tak, tady je máte,“ strčila děti do pokoje k nim a zamkla dveře. Ti dvě chudinky tam zůstali s těmi tří až čtyř letými spratky sami. Děti jim začali obýmat nohy... je mi jich líto...

Blondcka:
Tak, a teď jsme v Americe ve 21:32,36 místního času. Vím, jsou mraky a prší, ale za chvíli by měl přiletět... áá, támhle je! Náš Druhý hrdina spadl do skate-parku v malém městě bez policejní stanice nebo radnice, městě mafiánů, sex-shopů a prostitutek na jiho-západě Ameriky. Ihned zaregistroval, že prší a schoval se pod skate-rampu. Byl tam asi půl hodiny. Seděl a přemýšlel kde to je.
Najednou:
„Co tu děláš!?“ vykřikl skoro směšně přátelsky nějaký blond kluk. Spíš na něj jen tak vybafl.
On se ale tak lekl až narazil hlavou zespoda do rampy.
„P-promiň, já... já...“ začala koktat náš Druhý hrdina, protože nevěděl, zda je to vůbec člověk, byla tam tma.
„Ále, simtě, co děláš, v**e!?“ řekla postava gangserským přízvukem a pomohla mu na nohy.
„C-co ode mne chceš?“ zeptal se, když ho kluk vedl k malé budově s nápisi, kterým nerozuměl.
„Tobě není zima,v**e? Já se z tebe.....“chtěl cosi dodat ale potom se na to vykašlal a odemkl dveře.
Náš blonďák stál před dveřmy a čekal co bude.
„Čekáš jako na co, v**e? Až ti dá někdo do držky? Cheche,“zasmál se svému (dost trapnému) vtipu a vtáhl ho dovnitř. Bylo tam celkem teplo a nepršelo tu. Kluk si zapálil cigaretu a nabídl taky jemu jenže ten řekl, že nechce. Zato chtěl vědět, kde to je.
„Kde? No přece v Americe! V nejlepším městě na celym světě!“ vykřilkl ganster a ukázal ven na špinavý kontejnery, déšťa rozbité auto.
“Aha... Ale na jakym světě?“ odvětil mu a potom si uvědomil blbost své otázky.
„He? Jak... No, to je jedno. Jak se menuješ?“ řek blondáček a druhý, pořádný blondák odpověděl: „Deidara, jsem Deidara. A ty? Un?“
„Říkej mi Mamko a na nic se už neptej. Lehni si a dej si něco z lednice, jestli máš hlad.“ a ukázal na lednici. Potom odešel. Dei-dei se za ním chvíli díval a potom si sám pro sebe řekl: „Aha, Mamko...“

Mike:
Ustupte od tý zdi vy id*oti! Chcete aby to do vás napálil?! No co!? Bude to!?
No konečně, ahh... to je jedno. Jsme v Německu, v 16:43,51 času střední Evropy. A za pět vtěřin si tam dojdu a osobně tě od tamtaď odkopu, ty im*ecile jeden!
*Bum*
Tak, máš štěstí, blbe...
Náš třetí hrdina spadl jinam, ale to je naposledy, co sem vzal tuhle zasr... nehezkou skupinu Polobohů Chrámu ohně na exkurzi do tohohle světa.

Za naším Třetím hrdinou je ještě jedna holka a jakmile si náš třetí hrdina nasadil hlavu, rozběhla se k němu a obějmula ho s výkřiky: „Miku! Ty žiješ!“
„Ty @ˇ%!! Nech mě, do //(_'!“ (Teď už asi víte, kdo to je, že?) a odhodil jí od sebe.
„Ale, vždyť já... Ty nejsi...?“ zeptala se a pozbírala učebnice, co jí vypadly.
„Ne, to teda ku*va nejsem!“ odpověděl a vytáhl si ze zad Kosu.
„ Ale ty musíš být Mike! Vždyť... vždyť vypadáš jako Mike, mluvíš jako Mike, jistě uctíváš taky nějakého boha smrti jako Mike a máš tu zvláštní energii...“ v tom se náš třetí hrdina zastavil na odchodu a obrátil se se slovy: „...jako Mike?“
V poměru k ostatním lidem celkem drobná dívka přitakala: „Jako Mike.“
On se obrátil a znovu si šeptem opakoval: „Jako Mike...“
Chvíli bylo ticho, které prolomila až ona otázkou: „Kdo tedy jsi?“
„Hidan, a žádnej Mike. Už to jméno je divný,“ řekl Hidan a opřel se o Kosu.
„A kde bydlíš?“ ptala se dívka dál.
„Jo... To bych taky rád věděl.“
„Pojď k nám!“ zvolala šťastně a vzala ho za ruku, která se ale utrhla. Ona jí však dala zpět bez sebemenšího odporu.
„Blbost! Nikdy nebudu žít s tebou!“ zvolal na to Hidan i když ho mile překvapilo, jak jí nasadila. “Pff.. Ale, dobře, když je ti milejší spát někde venku a snídat Jashinví co, než spát v měkké posteli a ráno si dát wafle... hmm, škoda. Zmínila jsem se, že moje Máma dělá nejlepší wafle na světě?“
Hidan se zasmál: „Cheche, ty teda umíš přemluvat, sv**ě.“
„Pro tebe Mia, cukrouši.“

Královna smeťáku:
Výtejte zpět v Americe! Tady to je... Holywood!
Ale my jdeme o pár desítek kilometrů dál na místní smetiště. Je 14:16,47 a naše Čtvrtá hrdinka právě spadla na starou rozbitou pračku. Asi by tam ležela hodnou chvíli, kdyby tu nebyly krysy. Okamžitě vyskočila na pračku a začala ječet.
„Ticho tam! Tady se spí!“ ozval se oplilecký hlas z kontejneru na plasty s obrázkem Petky Peťky.
„Bože! Bože! Krysy!“ Ječela dál.
„Ta asi není od nás.“ řekl nově příchozí bezdomovec vlastníkovi popelnice.
„Jak si to poznal?“ zeptal se ho.
„Bojí se krys,“ odpověděl.
„Kdo ste?! Kde to sem?! Jakou barvu má zelí?!“ vykřikla. Ne, kecam.
„Já sem Zbyněk a tohle je Jarda.“ řekne jeden s lahví v ruce.
„Nene. Já sem Zbyněk a ty si Jarda! Ty už nechlastej.“
„Je mi to jedno, vaše jména mi k něčemu nejsou! Kde to jsem?!“ zavřeštěla Konan až se oba opilci obejmuli strachy. Konan se zúžily oči a semkla pevně rty.
„Eh... Jste v Americe, v Hollywoodu,“ řekl Jarda a začal natahovat. Konan seskočila z pračky a šla přímo k nim. Potom chytila Zbyňka jednou rukou, Jardu druhou a vyzvedla je do vzduchu.
„Co je tohle za planetu?!“ řekla důrazně. Oba dva bezdomovci byli vyděšení k smrti.
„Planeta Země. Přicházíte v míru?“ zeptal se Zbyňek ustrašeně. Konan se usmála.
„Ha, to zrovna a teď mě okamžitě musíte dostat ke svému vůdci, hned!“ rozkázala a hodila je oba na zem mezi odpadky. Potom si pyšně vylezla zpátky na pračku a čekala co se bude dít.

Vesničan:
A teď jsme zase zpět v Evropě a to v malé zemičce jménem Česká Republika, v miniaturní vesnici jménem Teplička. (PS: ta vesnička je tak malá, že dokonce i Shormita, uznávaný hledač, měl co dělat, aby to tu našel.)
Náš Pátý hrdina přistál uprostřed seníku takže, ačkoliv nestačil připravit žádné jutsu, dorazil na Zemi v naprostém pořádku. Váhavě slezl dolů a rozhlédl se okolo sebe. Jeho zrak mu ale prozradil nanejvýš to, že je okolo poledne, že okolo něj jě několik kvádrových staveb a že na nebi není ani mráček.
„Kdo jste?“ řekl kdosi za ním vrzavým hlasem. Prudce se otočil, ale uviděl jen malou vetchou shrbenou postavu, zřejmě už babičku v letech. Uklonil se.
„Jsem Itachi Uchiha. A vy, dámo?“ řekl úslužně, ale babka ho přetáhla holí po zádech.
„Co se tak ukláníš? Chtěl jsi mi koukat na kotníky?!“ zakřičela a rozesmála se. Itachi zavrtěl hlavou a tvářil se velmi nejistě. Babka ho popadla za ruku a odtáhla ho do domu.
„Já jsem Klára, ale všichni mi tu říkají Paní Učitelko. Vedu místní vesnickou školu. Kdo jsi ty?“ zeptala se znovu. Itachio zopakoval své jméno, ale ona ho jen znovu přetáhla sukovicí.
„To už vím, nejsem hluchá. Chci vědět, kde ses tady vzal, vypadáš úplně jako z jiné planety a co je tohle?“ ukázala na jeho oči. Itachi vypnul Sharingan.
„Jsem asi doopravdy odjinud. Pocházím z Konohy, ninja vesnice ukryté v listí. A na mých očích není nic zvláš-“ nedořekl, protože mu Paní učitelka vlepila pořádnou facku.
„Nelži mi. Já tohle znám, nejsem zase tak hloupá, abys věděl.“
Itachi chtěl protestovat proti tomu souvislému bití, nechtěl starou dámu hned usmažit Katonem, ale v tu chvíli do kuchyně po schodech přišla mladá holka.
„OmaJashin! Kdo to je babi?“ řekla a přihopkala až Itachimu. Potom ho pohladila po tváři. „Je sladkej. Kde jsi ho vzala?“
„Spadl z nebe, asi neviděl, co tady máme za uřvaný puberťáčky. Nech ho být, ještě jsem ho ani nepřivítala na Zemi,“ odvětila babka a praštila děvče holí po hlavě. Holka na to byla ale zjevně zvyklá, takže Itachimu jen zamávala, vzala si z linky košík a odešla.
„Eh, to byla vaše vnučka?“ zeptal se Itachi ze zdvořilosti. Babka se zasmála.
„Přesně.. Je to moje malá Kiki, cácorka, hloupoučká, ale milá. A líbíš se jí, Itachi, toho jsem si všimla hned.“ Itachi se usmál: „Ano, to je milé. Povíte mi tedy, kde to jsem?“

Jashin se usmál a zamnul si ruce. Tohle se mu vcelku povedlo.
„Jashine-sama, máme ještě zasahovat nebo tomu necháme volný průběh?“ zeptal se Shormita. Měl hroznou chuť na cigarety, ale nedovolil si zapálit v Jashinově přítomnosti, věděl, že to nemá rád. Všemohoucí zavrtěl hlavou. Před nimy na stěně se rozprostíralo několik set obrazovek a na většině z nich byly právě výjevy z výletu Akatsuki. Jashin spokojeně přejel rukou po obrazu s Konan, potom na ní ukázal prstem a mrkl na Shormitu.
„Co s ní? Máme jí přivést zpět?“ zeptal se naivně. Jashin se usmál a ukázal na za ní projíždějcí kamion. Ne korbě byl veliký nápis: Casting do filmu! Pro mladé ženy!
Shormita se usmál a uklonil. Jashin se také usmál, pak se ale zamračil a ukázal na obrazovku, kde Hidan právě hystericky sledoval fotbalový zápas a hrozně pištěl při fandění Celtics. Shormita zakýval hlavou.
„Dáme si na ní pozor,“ řekl a rozplynul se.
Jashin si založil ruce v bok a potom dlouho strnule zíral na Miu a Hidana, jak spolu jí popcorn a hádají se o Colu. Hidan – jeho oblíbenec, Mia – zatracená mrcha, která se nad něj povyšovala.
Bylo to už dávno, kdy jí naposledy viděl. Původně žila ve starém Řecku, ale protože už za svého života patřila mezi Jashinovy vzorné kněžky, neposlal jí po smrti do druhé dimenze pro nový život, ale vzal ji k sobě, jako sekretářku. Přes tisíce let mu vrozně sloužila a vždy na ní byl spoleh, dokud neobjevila Jashinovy obrazovky na kterých sledoval své věrné poddané. Zamilovala se do jednoho muže a když nastal jeho čas, odmítla ho zapsat. Muž tedy přežil Jashinův příkaz a oba dva byli zatraceni. Ten, do kterého se zamilovala, z toho vyšel jen s vymazanou pamětí, ale Miu poslal zpátky na Zem, i jí vymazal částěčně paměť a uvrhl na ní kletbu, že do koho se kdy zamiluje, ten zemře krutou smrtí.
Promnul si kořen nosu. Tohle bylo složité...