Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 16.

Ačkoliv se při chůzi potácel, šel najisto. Nehleděl napravo či nalevo, za ta léta, která tu strávil, se mu všechny uličky a chodby zažily v paměti, jen málokdo se tu vyznal jako on. Byl myšlenkami jinde. Levou dlaní se držel za čelo, pravou se opíral o zdi. Pomalu se sunul, třásl se. Nikoliv zimou, vypětím. Bojoval. Sám se sebou, s NÍM, celých deset let.

Ale cítil, že mu docházejí síly.

Ne fyzické. To pro něj nebyl problém. Sice byl zbídačený, vychrtlý a otrhaný, přesto jeho vrozená schopnost Chi udržovala tělo funkční tak, jak bylo třeba, aby mohl přežít. Ovšem... kdy naposledy jedl a pil, si nepamatoval.

Jemu docházela vůle.

Kdysi si dal cíl. A s každým rokem navíc, kdy se mu jej nedařilo splnit, propadal víc a hlouběji skepsi. Byl nejistý.

A ON to cítil…

Posadil se na zem. Potřeboval se uklidnit. Už je jen kousek od svého dnešního cíle, a ten mu snad pomůže splnit jeho hlavní cíl. Alespoň v to doufal. Alespoň ho uklidní. Snad tak znovu získá tolik potřebnou jistotu a sebedůvěru…

„Mussím říct, že jssi velmi vzpurný…. Tohle jssem Tě neučil…“
„Ne, už zase. Jděte pryč!“
„Ku-ku-ku… já bych milerád, jen co mě pusstíšš!“ zasyčel nenávistně… „Nemůžešš vyhrát, pochop to! Mě nejde porazit, mě nejde zabít!!!“
„Na to se ještě podíváme…“

Opět se zvedl a pokračoval dál.

„Dokážu Vám, že vyhraji… Ještě pár metrů, a uvidíte…“
„Co mášš v plánu, Ty neřáde!“
„Co jste mi minule říkal, že jsem už prohrál, že už nejsem sám sebou… že jsem Vy, jen stále má mysl odolává, že se držím z posledních sil… dokážu Vám opak.“
„Hm?“
„Hehe, chachááá“ Kabuto s pološíleným výrazem zaklonil hlavu a chechtal se do stropu… „Já Vám ukážu… Vaše meditační síň… pamatujete?“
„Jisstě…“
„Byla plná zrcadel… zvláštní zrcadla, nikdy jste mně neřekl, odkud jsou a kde jste je vzal…ale…pozoroval jsem vás, vždy.“
„Cože???“
„Viděl jsem to. Seděl jste uprostřed a ta zrcadla, desítky zrcadel okolo Vás, každé odráželo jednu z Vaších oběti, obrazy všech, které jste kdy použil jako svá těla… jen to uprostřed, to nejbližší ukazovalo jen Vás….To jediné ukazovalo, kdo jste uvnitř, ve skutečnosti…“
„Sssssslídivý Kabuto…“ úchylně se uchechtával, „na tohle jssi měl vžy talent…A? Chcešš vidět, kdo jssi? Ku-ku-ku, tak jen do toho…“
„Vím co uvidím. Stačí mi pohled do toho nejbližšího... zničím Vás, jednou provždy.“

Vstoupil do oválné místnosti. Zažehl pochodně, které tu zbyly ještě z dob jejich slávy a s jednou v ruce vykročil k zrcadlům. Prohlížel je, byla jakoby ušpiněná, neodrážela téměř žádný obraz, jen rozmazané matné šmouhy.

Posadil se doprostřed místnosti, do lotosové sedu. Zavřel oči a začal meditovat.

*****************************************************************************

S obrovským praskáním, skřípěním a hukotem se rozevírala země, do které ze začala hroutit celá slavná Písečná opevněná kaskáda. Síla téměř tuctu Retsudo Tenshou dokázala ve vteřině pokořit chloubu Suny.

„Posily! Pošlete pro posily, okamžitě!“ Písečný kapitán zařval pokyn a sám s kunaiem v ruce seskočil ze zbytku opevnění dolů do vřavy.

Ona to vřava ani nebyla. Stínoví shinobi byli perfektně vycvičení, za každých okolností zachovávali chladnou hlavu a rozvahu. Píseční jim doslova sami skákali pod katany. Byl to masakr.
Shurikeny a kunaie se hemžily vzduchem, narážely na sebe ve snaze odklonit jejich trajektorie, s tím rozdílem, že Stínové letěly dál na svůj cíl. Každý z Narutova výcviku ovládal splynutí vlastní chakry se zbraní, ať už měli jakýkoliv element, dokázali vtisknout své zbrani dočasně sílu svého živlu. Větrné projely čímkoliv, zemské svou pevností a silou odrážely tucty jiných, ohnivé svým žárem tavily vše v cestě, a konečně vodní, podobné větrným, prorážely i zbytky kaskádového opevnění a řezaly v půl kamenné bloky, za kterými se schovávali přeživší píseční ninjové… tedy i s němi.

Chtělo by se říci, POMALU a jistě bitva utichala, to když poslední zbytky strážných kropili písek svou krví, ale byla by to lež. RYCHLE a jistě utichala.

Celá akce na prolomení vstupu do Vesnice ukryté v písku netrvala déle než pět minut od chvíle, kdy je strážní poprvé spatřili.
Stínoví byli spokojeni. Zkrvaveni, ovšem ne vlastní krví, a s katanami v rukou stáli a hleděli na vstup. Nikdo nemluvil.
Celý koridor byl zavalen troskami a kameny.
Prohlédli ztráty. Každý z nich pochvalně a s uspokojením sám pro sebe zamrčel, když zjistili –ačoliv se to zdálo téměř k neuvěření-, že je jich stále devadesát, a téměř v plné síle.
Dívali se na sebe. Naprosto nezaujatě a chladně. Všichni si rozuměli, v jediný okamžik zasunuli katany do pouzder na zádech a bleskovou rychlostí vyskákali na hromadu suti a dál, pokračovali do nitra vesnice. Shinobi, jeden z mnoha, ale v tuto chvíli na čele celé skupiny jasně rukou vydal povel. Rozprchli se do všech stran ve snaze pokračovat dále v této diverzní akci. Ten, který byl původně v čele, pokynul dalším třem shinobi a ti se vydali s ním, směrem do centra, k budově Úřadu Kazekageho, k hlavní budově vesnice. Ostatní si toho všimli a zcela automaticky změnili směr, aby se nepletli do akce.

Čtyři Stínoví pokračovali sprintem hlavní třídou, nechávaje za sebou jedno tělo překvapených Písečných za druhým. Doposud jim na vše stačili jejich chladné zbraně.
Byla to blesková akce. Bleskový přepad.
V případě války by se ani oni, devadesát nejlepších, pravděpodobně za bránu nedostali. Ale tohle bylo jiné. Byli si toho vědomi a proto se snažili z momentu překvapení využít co nejvíce. Ladně přeskakovali nevinné civilisty, dokonce se jim uhýbali, nechtěli jim ublížit.
Přesto, jakmile někde zasvítila odrazem slunečních paprsků čelenka Písečných, netrvalo ani pár vteřin… a čelenka i s nebohým ninjou se válela v písku.
Strašná podívaná.
Z jindy čistě žlutých písečných ulic se tentokráte pomalu, ale přesto jistě stávalo rudožluté bahniště. Písek se mísil s krví bezpočtu zmrzačených shinobi.
V ulicích se objevily první plameny. Nebyly záměrně založené, Naruto to zakázal, protože tak mohlo dojít i k smrti obyčejných obyvatel, nicméně, čím déle trvala akce, tím více se Píseční organizovali a pomalu začali zvládat nastalou situaci. A došlo k prvním použití ninjutsu, z čehož vznikaly tyto požáry.
Sunagakure no Sato žila v této době v míru, tedy drtivá většina ninjů byla ve Vesnici, kromě těch, co byli na misi, a-nebo na návštěvě v Listové…
Stínoví byli proti neuvěřitelné přesile, přesto se jim dařilo. Operovali buďto sami, v okrajových čtvrtích, nebo ve skupině po třech, a díky svým skvělým schopnostem tak dokázali zvládnout a odolat náporu “sem tam“ napolo zorganizovaným skupinám Písečných, kteří se snažili jejich postup zastavit.
Neměli žádného padlého. I tak již ale bylo vyřazeno spousta ninjů se Sluncem na chrániči z boje, no pamětliví Narutových požadavků ohledně počtu navrátivších se, postupně se stahovali, raněné nesli sebou, na zádech, či ve dvojcích ve známých improvizovaných nosítkách z rukou.
Ne tak ti čtyři…
Využili situace, když se jejich spolubojovníkům dařilo na sebe navázat spousty Písečných a směle postupovali vpřed.
Co do počtu a síly celkem nepatrná hlídka u hlavní budovy nebyla nejmenší problém.
„Co teď?“ pronesl vůbec poprvé od začátku boje jeden z této čtveřice.
„Přemýšlím… co takhle zničit hlavní budovu, nebo pobít Radu?“
„Jsou ti z Rady civilisti? Nebo ne?“
„Hele, ve válce je nejlepší jít první po velení, generálech. Jak já to vidím, udělejme obojí. Nejlépe pak zároveň.“ Zazubil se jeden z nich.
„Zkusíme TAMTO?“
„Pojďme, Slunka je tu víc než dost…“

Rozprchli se, každý do jedné světové strany, okolo budovy a posadili se. Rychle okolo sebe nakreslili na zem spousty podivných kanji a dali dlaně do polohy, která byla velmi podobná pečeti Tygra.
Chvíli se soustředili.
Značky nakreslené kolem nich na zemi se po chvíli rozzářily, nejprve lehce, jakoby jen světélkovaly, ale čím více se soustředili na své jutsu a čím více utráceli svou chakru, záře se měnila na velmi intenzivní, vypadalo to, jako by seděli na velkém reflektoru zasazeném do země. (no lol)
Byl den, jednalo se ale o natolik intenzivní světlo, že šlo rozpoznat z velké dálky, a tak neuniklo pozornosti jak Stínovým, tak Písečným.

Světlo, to denní, přirozené, sluneční, kolem nich podivným způsobem ubývalo, jakoby se stmívalo a potemňovalo, ale jen kolem nich. Jakoby vysávali světlo a sluneční energii z jejich okolí…

Na chvíli ustaly boje a všichni upřeně pozorovali zdroj.
Stínoví po chvilce na nic nečekali, a dali se na masivní ústup. Kdo ještě ve Vesnici zbyl, rychle směřoval k bráně.
Přesto se ale našli další čtyři, mrkli na sebe a v rychlosti upalovali za svými druhy k hlavní budově.

Byli téměř hotovi. Nikdo je nerušil, boje se odehrávaly jinde, a stráž budovy byla již pobita, tudíž nemuseli plýtvat časem na bariéry a podobné obranné jutsu. Světlo, které vycházelo z pod nich se pomalu zužovalo a veškeré jeho teplo a síla po chvíli směřovala tenkým, prudkým paprskem do jejich rukou. Uvolnili pečeť, kterou před soustředěním složili a natáhli ruce před sebe, dlaněmi ven.
Zkoušeli to mnohokrát, všichni, načasování perfektně ovládali, a tak nebylo překvapivé, když své jutsu dokončili společně, ve stejný okamžik.

"Hininpou: Hido Bakuhatsu!!!" (Umění slunečního ninji: Slunečný výbuch)

Neuvěřitelná energie, kterou nastřádali ze slunečního záření okolo sebe, se naráz uvolnila ze všech hlavních světových stran a pryštila z jejich dlaní…

Chvíli nato přiskočili další čtyři Stínoví, sebrali své druhy, kteří leželi po provedení svých jutsu na zemi v poněkud zemdlelém stavu, bez kousku chakry, přehodili si je přes záda a bočními uličkami a po střechách malých domků utíkali taktéž k východu.
Ohlédli se ve spěchu za sebe a kdyby neměli přes tváře černé roušky, bylo by vidět, jak se zubí.
Budova Úřadu Kazekage, mnohem mocnější a pevnější nežli ta v Listové, neexistovala. Jen suť, neuvěřitelná halda kamení, plamenů a rozteklého pískovce na spodku…
Byli spokojení. Vyšlo to. Mohli se smát… hlavně při pomyšlení, jak dopadne ta v Konoze, když tento kolos padl pod silou pouhých čtyř spolubojovníků…
Až vtrhnou do Listové… bude jich více. Mnohem více, Ne jen čtyři. A hlavně… Ne jen devadesát.

*****************************************************************************

Vstoupil do budovy ošetřovny a předal Ranmara, který byl stále v bezvědomí, ale jinak v naprostém fyzickém pořádku.
„Daikage je ve Vesnici?“
„Jistě, Neji-san, dostali jsme instrukce, čekali jsme Vás. Máme Vám také vyřídit, abyste prvně zašel za ním, do jeho domu.“
„Díky.“

Pomalu procházel svým novým domovem, rozhlížel se na všechny strany.
„Naruto počká…“ s těmi slovy pár odrazy vyskákal na nejvyšší budovu.
Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a pozoroval rej pod ním.
Tohle je ode dneška jeho nová vesnice…
Trošku se zahryzl do spodního rtu.
Líbilo se mu tu. Byla to krásná vesnice, nová, navíc perfektně umístěná dle jeho představ, uprostřed hlubokých lesů, v panenské přírodě. Čistý vzduch, s vůní lesa, dostatek slunce, modré vysoké skály okolo celé vesnice. Prohlížel si je.
Na chvíli se pohledem zastavil a trošku se zakuckal smíchy, ačkoliv to moc často nedělá, nedalo mu to…
Z vysoké skály se na něj doslova tlemil Naruto, tedy jeho hlava, veliká, vytesaná.
„Ach jo, Naruto, Ty jsi furt stejný kluk…“
„Ale vypadám tam dobře, -totedajó…“ posadil se vedle něho blonďák v bílém plášti…
„Kde jsi se tu vzal?“
„Taky sem rád chodím…“
Neji se podíval směrem dolů, na Stínovou a přemýšlel nahlas.
„Doufám, že víš, co děláš, Naruto…“
„Hm…“
„To nezní moc přesvědčivě… Vzchop se. Dnes přijede i on, a kdyby viděl, že nejsi připraven a nemáš vše podchycené, mohl by odejít… A to já nechci, musel bych jít s ním…“
„Neboj, vše je v nejvyšším pořádku, jen jsem trochu nervózní, ačkoliv bych být správně nemusel.“
„Z čeho?“
„Poslal jsem své nejlepší na Sunu… Gaarova přítomnost se mi nehodí…“
„Jejich první boj?“
„Jo, v takovém měřítku jo, i když někteří z nich toho mají už dost za sebou.“
„Hmmm…co se týče Gaary, něco vím, mohlo by…“ nedořekl.
Oba dva si všimli toho stínu zároveň, zvedli hlavy vzhůru a pozorovali obrovského ptáka, kterak kroužil nad nimi.
„Sai.“
„Zajímalo by mě, kde se zdržel… kryl mě na mém ústupu, jak jsme se domluvili, a přiletí si až teď…“
„To je jedno, jak vidno, úkol splnil, jsi tu. Mimochodem, Hinata by Tě ráda viděla. Teda já bych Tě rád viděl u ní. Je pořád zmatená… třeba ji to pomůže, když Tě tu uvidí…“
„Dobrá. Ale stejně… myslím, že až uvidí našeho nového Feudálního Pána, bude úplně v pořádku…“ usmál se opět Neji, dnes už podruhé, což bylo hodno pamětního zaznamenání. „Což mi připomíná, ještě s tím počkej. S bijuu…“
„Proč to? Chtěl jsem dnes v noci…“
„Kdoví, jak vše dopadne. Počkej aspoň do zítřka. Nevíš, jak pořídili v Písečné, nevíš jak pořídil Sai. Nevíš, jestli nebude Hinata vyvádět…“
„Z toho všeho, co říkáš, si nejsem jistý jen s Hinatou, no… snad ji netrefí šlak…“ zaksichtil se Naruto.
„Přesně tak. Ono mít z táty najednou Feudála, to není jen tak každý den…“