Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 15.

Naruto stál uprostřed své pracovny s rukama za zády a netrpělivě přešlapoval.
„Prsteny, Daikage-sama.“ Vysoký shinobi se s těmi slovy lehce uklonil a podal Narutovi skříňku s devíti prsteny, každý zvlášť zasazený v malé přihrádce s polstrováním.
„Výborně, můžeš jít.“
Otočil se na osm pečlivě vybraných a vycvičených bojovníků, kteří stáli opodál.
„Připravte se. Za chvíli začneme.“
Shinobi, který vypadal na velitele oněch osmi se nepatrně ošíval…
„Není to příliš brzy, sensei?“
„Je, ale nedá se nic dělat. Celé to vypuklo o pár dní dříve, než jsem předpokládal. Musíme si pospíšit… Taky z toho nemám dobrý pocit, ale není zbytí…“ odpověděl mu Daikage. „Prostě se přizpůsobíme…, -totedajó.“
„Myslím, celý ten plán, myslím…, no…“ shinobi se díval do země.
„Tak to vyklop…“
„Zvládneme to i bez tohodle!!!“ vyhrkl tak trochu zbrkle, aby se vyhnul váhání, zdá má svůj názor projevit nahlas či ne.
„Nezvládneme. Znám sílu Listové nejlépe z nás všech. Nenechte se mýlit. Listová je silná. Velmi silná.“
„Ale… nás je taky dost. A jsme lepší! A… přinejhorším naděláte hafo klonů a to stačí, no ne?“
„Máš strach? Bojíš se toho?“
„Ne, Daikage-sama, nebojím, jen z toho nemám dobrý pocit…mít v sobě…to…“
„Zvykneš si…, -totedajó.“

****************************************************************************

„Uhni sakra, nevidím…“
„Někdo má, někdo nemá…“ prohlásila Hanabi posměšným tónem a dloubla do Konohamara loktem.
„Bya bya bya cosi, co má bejt. Při tréninku Ti to nikdy nepomohlo.“
Hanabi se zašklebila.
„Jsi výjimka.“
„Jo? A na to jsi přišla jak? Myslíš, že neexistují rychlejší shinobi než já?“ prohlásil zaujatě a ještě zaujatěji centroval čočky v dalekohledu, kterým se snažil nahradit Hanabin Byakugan.
„Tak. Nemyslím. Vím.“
Konohamaru se pousmál.
„Pleteš se, Hanabi, třeba Naruto-kun byl vždy…“
„Ne.“
„Hm?“
„Viděla jsem ho mnohokrát trénovat u nás, s Hinatou i s otcem. Jsi rychlejší… Otec ho Byakuganem dokázal zvládnout, v taijutsu, a otcův Byakugan není o nic lepší než můj…“
„Jsi milá, ale trénink a boj naostro je rozdíl. Určitě s nimi netrénoval v senjutsu formě. A i tak taijutsu není to, co dělá Naruta silným, že jo…nonééé?“
„Když myslíš… vidíš to?“ zeptala se udiveně hned poté, co TO uviděla.
„Jo… no to mě po*er…“ zůstal s otevřenou pusou.
Hanabi zvedla hlavu vzhůru. Stál přímo nad ní, zatímco ona klečela. Dlaní mu zespodu zatlačila na čelist, aby mu tak pomohla potlačit udivení a překvapení. Tedy hlavně ovšem zavřít pusu.
„Pěkný, co?“
„Hm… co myslíš, kdy to postavili?“
„Všechno září novotou. Lehko si domyslet, kdy…“
„Nedávno.“
„Génius.“ Povzdechla. „Takže? Jdeme zpět nebo co?“
„Měli bychom, ale…“
„Ale?“
„Nóó, když už jsme tu…“
„Hrabe Ti? Vidíš, kolik je tam ninjů? Víš, že je den? Haló, budíček… takhle nás akorát zajmou.“
„No a? Třeba by to bylo právě to, co potřebujem.“
Znova na něj pohlédla, šklebil se s vychytralým mazaným úsměvem.
„Když jsem Ti říkala, že seš rychlej, neměla jsem na mysli, že bys dokázal zdrhnout celé vesnici.“
„Ale my zdrhat nemusíme.“
„Blbost. Konohamaru, pojď, ohlásíme, co jsme viděli, to je nejdůležitější!“
Odložil dalekohled do baťůžku na zádech a vrhl na Hanabi pohled “Prosím prosím“.
Chvíli na sebe hleděli, a jak měli ve zvyku, za chvíli se naprosto neprofesionálně rozchechtali na celé kolo. „Oki, půjdeme zpět. Že seš to Ty, - nonééé?“

Zpoza stromu vystoupila dívčí postava v černém. Zaprášená, ušpiněná a ačkoliv nevypadala unaveně, bylo zcela evidentní, že není v plné síle a že má dnes již něco za sebou.

„Ehm, nemyslím si…“ pronesla posměšně.

Oba dva Listoví Anbu se prudce ohlédli a odskočili od sebe každý v jiném směru s bleskově připravenými kunaii v rukách.
Pozorovali se navzájem a odhadovali sílu.
Promluvila jako první.
„No to se podívejme, není-li to mladá krev Konohy? Co masky? Nic?“ Prohlížela si jejich tváře. Chvíli zůstala viset pohledem na Hanabi. Něco se jí nezdálo. Jako by ji znala. Nebo ji někde už viděla. Snažila se rychle rozpomenout, byla ale stále ve střehu a i když budila dojem bezstarostné kolemjdoucí, které se nic netýká, ve skutečnosti sledovala pozorně každý detail, každý náznak pohybu. Možná i proto se jí nedařilo uvědomit si, proč je jí Hanabi tak povědomá.

„Víte, co dělají v mé bývalé vesnici se špehy?“
„Běhají zmateně za nimi a řvou: Stůjte, chyťte je, neviděl je někdo???“ ozval se jako první Konohamaru.
„Pán je veselá kopa... No, ne tak docela. Většinou je ihned zabijí, no já vždy říkala, že dělají chybu. Lépe držet je v kleci na náměstí a házet po nich ovoce. To mají přece zvědavé opice nejraději, ne?“
„Opice?“ Konohamaru se pousmál. „Že bych byl jako nějaký pavián? Chceš vidět mou p*del, že není červená?“
„Zatím, broučku. Zatím. Až Tě do ní nakopu, bude hrát všemi barvami. I tou červenou.“

„Kecy!“ zařval a hodil po ní kunai.
Sadako jej s určitými problémy vykryla, byla dokonale zaskočená rychlostí, kterou -pro ni neznámý- shinobi vyvinul.
Soustředila se přímo na něj a rozběhla se jeho směrem. Chtěla to vyřešit po svém, tedy nejraději zbraněmi, a rychle. A pokud možno tak, aby je dovedla před Naruta živé.

V běhu se podívala na nebe. Slunce bylo vysoko, svítilo v plné síle.
„Ok. Je na čase předvést novinky…“

Hiton: Giakkosen !!! (Sluneční element: Protisvětlo)

Z rukou Sadako se uvolnilo množství chakry, jež se díky předchozímu zhotovení ručních pečetí změnilo v neuvěřitelně prudké světlo, které i přesto že byl den dokonale oslepilo zaskočeného Konohamara. Mnohem hůře na tom byla ale Hanabi, která chvíli předtím aktivovala své Kekkei genkai a prudkost světla jí tak uškodila mnohonásobně více, nežli jejímu parťákovi.

Oba dva bezradně šmátrali rukama po zemi a před sebou.

„Uznávám, není to fér, to jste asi nečekali, ale piplat se s vámi nehodlám…“
„Co to je??? Co to bylo?“ Konohamaru zmateně lezl po čtyrech a snažil se sluchem určit polohu Hanabi. Ta ho v tuto chvíli zajímala především. Byl si vědom, co to pro ni muselo být, když on je zcela oslepen a ona zcela určitě použila Byakugan…
„Hanabi! Hanabi! Kde jsi?“
Sadako se zarazila…
„Hanabi… Hanabi… Hanabi Hyuuga!!!“
Plácla se do čela…
Podívala se na zem, kde kousek od ní ležela mladší sestra Senseiovi ženy a třásla se v šoku.
Pozorovala ji. Výraz v jejích očích, zprvu udivených a překvapených, pomalu tvrdl a přecházel v nenávistný a zákeřný pohled.
„Mladá Hyuuga… tady a teď… Hinatina sestra… sestra té megery, co si přivlastnila Naruta-sensei… mého Naruta…“

Pomalu vytahovala svou Kusanagi katanu z pouzdra na zádech.
Měla jasný úmysl.

****************************************************************************

Zástup Shinobi stál ve vyrovnané řadě. V dáli bylo možno vidět kaskádové opevnění Sunagakure no Sato plně obsazené písečnými shinobi na stráži.
Každý z devadesáti Stínových shinobi upřeně pozoroval svůj cíl. Neměli žádného velitele. Nepotřebovali ho. Každý přesně věděl, co má dělat, jak se chovat a jak postupovat.
Bylo až neuvěřitelné, jak všichni v současnou chvíli vykročili stejným krokem. Mířili přímo k branám Písečné a do jednoho se stejným zaujetím a sveřepým výrazem ve tváři čelili doposud největší výzvě, kterou podstoupili.

Průběžně každý z nich vytahoval svou hlavní zbraň, každý měl katanu na zádech, ostrou, přesnou, skvěle vyváženou.

Píseční je zahlédli asi dvě stě metrů od svých pozic. Zprvu nechápali, co se děje a kdo to je. Hlídky s dalekohledy zmateně koktaly o slunci na chráničích a o černých uniformách.

Konečně v dostatečně blízké vzdálenosti jeden ze Stínových zařval rozkaz.
„Rozpustit formaci!“

Jakoby do nich uhodil blesk, devadesát postav se začalo zdánlivě zmateně ale rychle pohybovat po bojišti, nikdo z nich nestál na místě, snažili se zmást protivníky střídáním pozic, téměř jakoby nepostupovali kupředu, ale jen prováděli vlastní rošády ve svých řadách.
Ve skutečnosti každý věděl o “tom druhém nalevo“, postupoval chytře vpřed i do boku, vše bylo striktně organizované, ačkoliv velitel opravdu scházel. A tak se stalo, že zatímco zmatení a stále překvapení Píseční strážní nic nepodnikali, jistí si svou pozicí na vyvýšeném – a tedy zdánlivě výhodně položeném- místě, které jim poskytovala zajímavá architektura brány, na každém křídle útočníků se ocitli shinobi se zemskou podstatou elementu a v téměř jeden okamžik zkompletovali svá jutsu.

Vzduchem se nesl výkřik…

Doton: Retsudo Tenshou!!!