Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 17.

Mhmmm, ten text se spíše hodí ke Gaarovi, teda zcela určitě k němu, a přestože jeho pasáž až zhruba vprostřed a ne na začátku, ten text sem dám. Prostě protože je dobrý xD

Dlouhou dobu jsem uvažoval o Vašich odpovědích ke mnou položené otázce… „Jak dál?“

Dospěl jsem k názoru, že jsem se v tom začal opravdu utápět, přílišná přehršel dialogů, malý „tah na branku“, příliš mnoho rozvinutých dějových linek příliš mnoha hrdinů. Bylo by zcela nesmyslné seknout a pokračovat naprosto jinak, proto zkusím tuto novou variantu, výsledek posuďte sami, a hlavně poté reagujte komenty co a jak.

Pokusím se to celé zjednodušit, prolnout příběhové linie už nyní a zredukovat je dejme tomu na dvě, samozřejmě s tím, že občas vsunu odstavec dva o tom, jak se daří jiným v jiné vesnici. Nicméně nebude to až tak drastické vsuvky, aby jim bylo nutno věnovat například celý díl. Cílem mého pokusu je, že doufám v zjednodušení a tím pádem zlepšení svižnosti jak děje, tak čtení. Musím totiž přiznat, že párkrát jsem musel i já, jakožto autor série „zalistovat“ zpět, abych neudělal kiks a tak dále, autoři mi snad rozumí xD
Dále bych chtěl zachovat tu nepříliš veselou variantu děje, zrady, úmrtí hrdinů, velkolepé (berte to s nadsázkou, ok? xD) odhalení tajemství, pohnuté historie některých aktérů atd. atd.
Ovšem zároveň to chci odlehčit, chci abyste se při čtení i pousmáli, pokud možno i řehtali, zároveň ale abyste podvědomě věděli, že zas taková sranda to není a nebude, protože se něco určitě stane. No a k tomu mně snad dopomůže malý experiment ve stylistice, přidám totiž takový jakýsi element vyprávění, vypravěče. Znáte to, takové to : „Mezitím v Konoze náš hrdina bla bla…“ Případné zhrzení, nesouhlas, pohrdaní, výsměch mi prosím napište zavčasu, opakuji jde jen o zkoušku, pokud se to ujme a bude to jakž takž, mohu tak i pokračovat. Zatím to budou pomalé, lehké náznaky, aby ten přechod nepůsobil jako pěst na oko. Spíše až v dalším díle. Dále upozorňuji na to, že některé časové úseky jsem popohnal vpřed, nicméně rozumně a tak, aby logicky seděly. Tedy vypustil jsem zbytečnosti jako Gaarovu cestu do rozbořeného domova atd.

Aby tento „manifest“ nepůsobil rušivě v příběhu pro budoucí čtenáře, kteří nebyli obeznámeni s mou krizí, přesunu později tento úvodník do „Poznámek“, klasicky dolů. Zatím to nechám tady nahoře, abyste věděli co a jak.

Díky za pochopení a omlouvám se za pauzu.
Příjemné počtení. (Snad xD)

br absolutně nefunguje či co, no tož to aby člověk spisoval blobosti v bílé barvě, aby udělal dostatečnou mezeru mezi odstavci textem atd. Enterování, mezerníkování xD, či tabulátorování taktéž nefunguje, a tak tu spisuji tudle blbost a zároveň postesknutí nad mou blbostí, že nevím, jak jinak to udělat. Howgh.

Byl podivný klid. Žádný ranní zpěv ptáků, zvuky přírody, nic. Poposunul si čelní chránič, který mu nepříjemným studeným potem sklouzával z čela dolů. Napínal zrak i uši, hleděl do dálky a snažil se rozpoznat cokoliv podivného, nepatřičného, něco, co by mu naznačilo, že se karavana blíží.
Téměř po celé její trase měl rozmístěné hlídky, schopné shinobi, kteří měli zajistit klidný průběh, vytvořit jakýsi koridor, kterým nepronikne nikdo a nic kromě Hiashiho a jeho lidí. První kilometry od Listové zajištěné neměl, nicméně od zvědů se dozvěděl, že ty překonal konvoj bez problémů, přeci jen Hyuuga klan měl kromě charismatického vůdce i mnoho silných členů, kteří díky svému rodinnému daru mohli zavčasu reagovat.
Nevěděl, kam strčit ruce, a tak si pomalu znovu utahoval chránič a rukama rozhazoval dlouhé vlasy, z nervozity, parádivosti, kdoví…
Jedno bylo jisté. Dnes ráno měl dorazit jeho strýc a s ním měla započat oficiální historie a status jejich nově vytvořené Země a Vesnice. Kage je sice čestný a výjimečný titul, nicméně reprezentantem, symbolem a hlavou Země byl vždy Daimyö, neboli Feudální Pán.
Seskočil ze strážné věže u brány do Vesnice na zem k Narutovi.
„Nikde nikdo, na míle daleko ani žádný poštovní pták. Vlastně žádní ptáci. Nic.“
„Podezřelé.“
„Vyšlu pár lidí.“ Otočil se a svižným krokem spěchal do Vesnice.

Naruto přikývl a dál pozoroval příjezdovou cestu. Povzdechl a prokřupal si klouby v prstech.
„Yush! Trocha běhu neuškodí, -totedajó.“
Posadil se na zem do své oblíbené polohy a začal čerpat okolní chakru. Během chvíle cítil obrovský příval čisté energie, zachvěl se a naskočila mu husí kůže. Otevřel oči, ještě jednou se podíval do dálky, pokrčil rameny a neuvěřitelně rychle vyletěl vstříc Hiashimu.
Neji zaregistroval koutkem oka zvířený prach a kusy drnů, které létaly vzduchem v místě, kde ještě před chvílí seděl jeho přítel a nespokojeně mlaskl.
„Kdo mu má stačit?“

A posadil se také…

*****************************************************************************

Gaara stál před kaskádovou branou do své rodné Vesnice. Tedy před zbytky brány. Všichni z jeho doprovodu byli zticha a pozorovali tu spoušť. Někteří z nich ale s obavami pozorovali i Gaaru samotného. Ten se chvílemi třásl, chvílemi vzdychal. Klouby na pěstích mu zbělely, mezi zaťatými prsty protékaly malé kapky krve, to když si zaryl nehty vzteky do kůže.
Přemohl ho a pomalu vyskočil na první kamenné kvádry, které byly v okolí rozesety a poházeny jakoby to byly lehké kostky ke hraní a ne donedávna masivní tunové bloky pískovce, které tvořily zdánlivě nedobytnou hráz proti všem bouřím, nejen těm písečným.

Vyskákali až nahoru a zmlkli znovu. Tohle už se nedalo vydržet. Pohled na obrovskou hromadu suti a kráter v místě jeho bývalého hradu, pevnosti ve které se cítil nejlépe, Úřadu Kazekageho, ho srazil k zemi. Tupě dosedl na zadek a hleděl prázdným pohledem na tu spoušť. Nejen ona donedávna dominantní stavba Vesnice, ale i spousta jiných budov, strávených plameny, mu vháněla slzy do očí. Naposledy plakal u těla Yashamary... a dnes k tomu neměl daleko. Sice tu u sebe neměl bratra, jenž zůstal s Temari a zhrouceným Shikamaru v Listové, přesto ucítil něčí ruku na svém rameni, lehký dotyk, který i přes svou letmost poskytl tolik potřebnou podporu, ujištění, že nejen on trpí tím, co vidí.
Matsuri se posadila vedle něj a sevřela jeho zakrvácenou dlaň.

„Zvláštní… kdy naposledy jsem s ní mluvil? Je tu, celou dobu… a přesto…“

Cítil se divně. Zmar, vztek, neurčitá nenávist, která se v něm rodila vůči pro něj zatím neznámým zločincům, kteří tohle spáchali, se mísila s příjemným pocitem, který v něm vyvolávala jeho bývalá studentka, její horká dlaň mu stiskem dala najevo, že má. Někoho má. A přesto…

Před očima se mu mihla tvář lemovaná růžovými vlasy…

Pustil její ruku a rozhodně vstal. Jeho “Ai“ na čele jakoby bledla zároveň s jeho tváří.
Ne, v tuhle chvíli necítil žádnou lásku. V tuto chvíli cítil jen nenávist a touhu po pomstě.
„Sežeňte Bakiho a chci ihned hlášení. Ztráty na životech, na budovách, veškeré informace o útočnících, jejich počtu, schopnostech, podrobný popis všeho, co se stalo. A okamžitě začít s opravami. Jdeme!“ pokynul doprovodu. Věnoval letmý pohled Matsuri, která ho s obavami pozorovala a tentokráte již svižným krokem mířil dolů z trosek hradeb.

„Chci přesný počet bojeschopných shinobi, analýzu situace. Hlášení o stavu morálky, prostě všechno. A shromážděte velitele jednotek, promluvím k ním. Potřebují ujištění. Potřebují pomstu. Musí vědět, že tohle si nikdo nesmí dovolit, aniž by mu to prošlo. Potřebujeme odvetu, to nám pomůže nejvíce. Potřebujeme ukázat ostatním, že Písečná nedostala tvrdou ránu. Potřebujeme...“
„Potřebujeme se hlavně uklidnit“ ozval se hluboký, charakteristicky nakřáplý drsný hlas.
„Baki-sensei.“
„Vše co chceš jsem už zjistil, než jste dorazili. Všechna hlášení a všichni velitelé už jsou shromážděni. Vše je připraveno. Čekáme jen na Tebe.“
„Výborně. Skvěle. Začneme. Za tohle krutě zaplatí. Ať je to kdokoliv.“
„Já asi vím, kdo...“

*****************************************************************************

„Baaaaka!!!“

Prostředkem potemnělé haly se poněkud podezřelým způsobem kymácela robustní, vysoká postava.
„Bakame! Říkám doleva! Já chci doleva!“ Ačkoliv pokyn byl naprosto jasný, postava se povážlivě nahnula na pravou stranu a rychlými krůčky cupitala po dojo, aby udržela balanc a rovnováhu.
„Jashine, to je debilita tohle! Levá, levá, raz dva, doleva, poď, poď, ku*váááá!“

Sadako, Ranmaru i Sai seděli na poduškách a pobaveně sledovali neúprosný a v pravdě frustrující trénink Hidana, kterak se snažil koordinovat pohyby se svým novým tělem.
„To je hrozný, já chci doleva a jdu doprava, chci vykopnout, spadnu na p*del, jak mám sakra takhle fungovat? Jak se mám dostat do formy?“
Sai se naklonil k Ranmarovi a pošeptal mu do ucha: „Stálo tohle vůbec za to úsilí? Je to vůbec k něčemu? Co s ním? Vždyť se pohybuje jako Lee po skleničce saké…“
Ranmaru s obtížemi zadržel kuckání smíchy a pokrčil rameny.
„Já vím, co chceš říct. Byl nám doposud k ničemu. Mysleli jsme, že z něj vytáhem nějaký informace o Genryuu Kyuu Fuuin jutsu a tak, no zatím jen poradil, kde najít jeho poslední prsten, což teda stejně nebylo nic objevnýho. Jediné, co vím, že až se po těch deseti letech nechození naučí opět koordinovat pohyby a dostane se do formy, bude velmi užitečným… A kromě toho, hlavně jde o…“ nedopověděl to nejdůležitější….

Prááásk!!!

„Já to je*u…“ Hidan se kutálel po zemi a zuřivě bil pěstičkami do vzduchu.

„No vidíš, ruce už by ušly…“ zcela vážně pronesl Sai a nechápavě hleděl na Sadako s Ranmarem, kteří se opět popadali za břicha.
„Podívej, musíš začít pomalu a tím zdánlivě nejjednodušším. Posaď se.“
Hidan se po chvíli snahy posadil a se sveřepým výrazem sledoval své nohy.
„Napočítej na prstech do desíti…“
„Co?“
„Napočítej na prstech do desíti, pěkně pomalu. Rááááz, dvááá, no, třííí…“

„…didovolep*dele… myslíš, že neumím počítat?“ mračil se.

Sai zhluboka vydechl… „Tohle bude těžké…“
Sledoval Hidana, jak zoufale obnovuje nejen koordinaci prstů, ale i základní znalosti matematiky a nad jeho počínáním kroutil hlavou.
„Tak nevím, jestli to co předvádíš je čistě problém mobility a propojení neurální soustavy s Tvým tělem, nebo prostě neumíš počítat. Jak můžeš říct dvě a přitom zvednout čtyři prsty, to fakt nechápu.“
Hidan po něm šlehl pohledem a zcela vážně pronesl.
„Ty přihřátej blbečku, něco Ti ukážu. Do jedné napočítat umím…“ a zcela účelně vztyčil prostředníček. „J-E-D-N-A.“
„Tak vidíš. Myslím, že to bude ta první varianta…Ale začni palcem, tím vždy začínám i já…“ usmál se Sai, kterému to jaksi nedošlo.
„Panebože to je pako jeden jak druhý…“ posteskla si Sadako a schovala si zoufale tváře do dlaní.

Ranmaru vše sledoval s nadhledem a naklonil se k Saiovi.
„No, jak jsem říkal, Narutovi jde o něco uplně jiného.“
„Ano?“
„Ta jeho vlastnost. Toho jeho náboženství…“
„Nesmrtelnost, nebo tak něco, předpokládám…“
„Správně. Naruto usoudil, že je na čase zbavit se své největší slabiny. Slabiny, která byla kdysi jeho největší výhodou. Ale teď je to jediná věc, která ho dělí od vítězství, od možné porážky.“
„Myslím, že to chápu. Jde o Hatakeho a Kyuubi.“
„Přesně tak. Kakashi může jediný porazit Naruta. Teda jediný, o kom víme. Kvůli Mangekyou a jeho schopností ovládnout Kyuubi. Sice nevíme, co by se stalo, kdyby Kakashi ovládl Kyuubiho uvnitř Naruta, ale předpokládáme, že by tak získal kontrolu i nad Narutem samotným, nebo jen jeho tělem. Tedy za předpokladu, že by Naruto nedokázal v sobě zkrotit toho démona. A to je nepřijatelné riziko.“
„Myslím, že mi to dochází.“
„Jo… Naruto chce extrahovat Kyuubi, samozřejmě u toho ale nechce umřít.“
„A co když ho to Hidan nenaučí? Ten rituál…“
„O to nejde, ten není potřeba. Jde jen o to, aby tělo přežilo samotnou extrakci. Dlouho to zkoumal, vytvořil pár jutsu, která by mu měla zaručit, že přitom nepřijde o všechnu svou chakru, což znamená smrt. Kvůli tomu umírali všichni Jinchuuriki. No a ta jutsu jsou strašně drastická. Obyčejné tělo, obyčejný smrtelník je nepřežije… Víme, že Hidanova schopnost přežít téměř cokoliv není Kekkei Genkai, ale náboženstvím. Musí provést určité tajné zasvěcení Jashinovi, a ten mu tu schopnost propůjčí. No, Hidan má nové tělo a jakmile bude připraven…“ povytáhl Ranmaru významně obočí.
„Provede to zasvěcení pro sebe a své nové tělo, a Naruto se to může přitom naučit. Přímo od něj, i kdyby ho jen pozoroval, tajně. Chytré…“ přikyvoval Sai.
„Ale třeba nebude dělat potíže a naučí ho to sám, dobrovolně. Jen se to zatím nesmí dozvědět.“
„Proč?“
„No dovedeš si představit, jak by byl Hidan nesnesitelný a protivný, kdyby zjistil, že bude vlastně Narutovým senseiem?“
Sai, ten vždy mrtvolně bledý, bílý Sai … zbledl.
„Ne!“