Tatíček Šéfík - 19. kapitola - V nebezpečí

Už tomu byl rok, kdy dvě malé slečny poprvé přičichly k životnímu údělu zvanému Shinobi. Za tu dobu mnohé pochopily, ale stále ještě nebylo možné čekat od nich zázraky. Akatsuki pamatovali především na to, aby Tenshi a Akki uměly pořádně alespoň to, co je zatím naučili. Vůdce občas propadl chmurám a postěžoval si, že učit ty dvě malé ďáblice k ničemu nevede, na což mu jeho muži neurvale opáčili, že si je neměl pořizovat. Díky tomu ihned ztichl a na celý incident se zas na nějkoau dobu zapomnělo.

Konan ve snaze ušetřit si vlastní práci, začala dcerky poučovat o tom, jak to chodí v domácnosti. Pomalu obě naučila připravovat pokrmy a udržovat dům v čistotě. Teď pozorovala Tenshi, která míchala v hrnci cosi, co mohlo vzdáleně připomínat polévku a Akki snažící se krmit Zetsua zeleninou.
„Ale no tak, strýčku! Dyť je to dobrý.“ Snažila se ho přesvědčit svým vemlouvavým hlasem.
„Pf… Nejradši bych snědl tebe,“ zabručel otráveně zelený ninja. Akki strnula a plátek salátu jí vypadl z ruky. „No co, vždyť jsem kanibal!“
Dívce se do očí nahrnuly slzy. „Ty… ty bys mě vážně chtěl…?“
„Troubo!“ zasyčela bílá polovina.
„No jo, dyť já vím,“ omlouvala se černá a pokusila se o úsměv. „Pojď sem,“ pobídl děvčátko Zetsu a otevřel mu svou náruč. Objala ho a zabořila mu hlavu do pláště. „To víš, že ne. Nikdy! Ty jsi moje sluníčko. Heleď, občas se prostě naštvu… a pak říkám věci, kterých později lituju.“
Uchlácholil si ji, ale nikoli její matku. „Jako bys nevěděl, jak je ta holka citlivá!“ vyjela na něho modrovláska.
„Snad jsem zas tak moc neřek!“ ohradil se Zetsu a pak hned musel sklonit hlavu, aby přes ni nedostal.

Každá z Peinových holčiček měla mezi tou skupinkou nájemných zabijáků své oblíbence a vzory. Tenshi nevycházela ze sídla bez čelenky s přeříznutým znakem listu a nejraději doprovázela Itachiho na jeho každodenních vycházkách. Kupodivu si ji oblíbil i nedůtklivý a málomluvný Sasori.
Akki za svůj vzor pojala dva největší sprosťáky v organizaci. Milovala vyprávění strýčka Hidana a vtípky strýčka Kakuzy. Deidara vážně uvažoval o tom, že tomuhle děvčátku jednoho dne předá tajemství své techniky. Akki si nechala Sasoriho čelenku s přeříznutým znakem přesýpacích hodin.

Schopnosti obou dívek se nesporně zlepšily. Tenshi dokázala stvořit iluzi i z nepatrného množství chakry. Její sestra i přes veškerou snahu všech členů Akatsuki zůstávala časovanou bombou. Ovládání chakry jí stále dělalo problém, zatímco klonování zvládala bravurně. Byla mnohem živější než Tenshi. Zvykla si šplhat po stromech a předvádět ostatním akrobacii. Dokonce i sám velký Vůdce o ni začínal projevovat strach.

Nejlépe obě dívky ovládaly čtení a psaní. Přečetly snad už celou knihovnu. Některé knihy jim byly zabaveny s připomínkou, že je dostanou zpět, až budou starší. Koneckonců… nač po nich chtít, aby všechno znaly předem?

Rozdováděná Akki obratně vyšplhala na jednu z výše položených větví. „Zírej!“ Zhoupla se na ní a pak se pustila.
Opodál stojící Tenshi už při pohledu na sestřin labužnický výraz zpozorněla a ihned začala skládat pečetě. „Ha!“ Z rukou jí vylétla drobná, ale pevná lanka, která v mžiku obepnula Akkin pas. Ta se ušklíbla a už se škrábala na větev, které se zachytila.
„Proč tohle děláš?“ zlobila se starší z dívek.
„Asi proto, že vím, že ty mě dycky chytíš!“ rozesmála se Akki.

Vlákénka přesekla něčí zbraně, letící kunai. Tenshi zbledla. „Drž se!“ zavolala na sestru a obrátila se k nepřátelům čelem.
Tři muži v maskách se pochechtávali. Vypadali jako lidé, kteří zabíjejí pro zábavu. Hidan jim o takových monstrech kdysi vyprávěl.
Polkla. „Co chcete?“
„Moc se ptáš, maličká. Ale když už to tak moc chceš vědět… chceme krev,“ zachechtal se jeden z nich.
„Tenshi!“ zaječela ustrašená zrzka, která se zoufale přidržovala větve.
„Zůstaň, kde jsi!“ zakřičela druhá dívka nepřirozeně hrubým hlasem.
Útočníci se připravili na boj. To už k nim ale dívka napřáhla ruce a provedla své jutsu. Na tvářích mužů se objevil požitkářský výraz. Viděli totiž, jak ze stromu spadla mladší dívenka a namáhavě se zvedá. To však byl klam, protože nepřátelští Shinobi mu uvěřili a tím se ocitli v Tenshině iluzi. Zrzka se rozběhla pro pomoc.

Kisame vzhlédl od své dnešní kratochvíle, sekání trávy Samehadou. Přes louku se k němu řítilo vyplašené děvčátko. „Strýčku Kisame!“ Vběhlo mu rovnou do náručí a srdceryvně se rozvzlykalo.
„Copak se děje?“ Žralok nic nechápal.
„Tam… za kopcem. Napadli nás…“
„A Akki?“
„Zůstala tam!“ Tenshi se zhroutila do trávy. Ninja sebral svůj zabalený meč a rozběhl se směrem, kterým mu ukázala.

„Píchnu si první, jo?“
„Ale jistě, beze všeho!“
Nepřátelé se potáceli pod stromem. Akki vyjeveně zírala na to zvláštní divadlo. Chtěla sešplhat ze stromu dolů, ale strach jí nedovoloval se pohnout. Raději tedy zůstala úplně zticha.
Kdosi na ni hvízdl. Byl to její modrý strýček. Nastavil jí záda, na která mu dívka ihned dopadla. „Skvělá práce, Tenshi,“ zamumlal, když přehlédl situaci.
To už však poslední z ninjů prohlédl léčku. „Pitomci! Je to genjutsu!“
„Kai!“ zaznělo ze tří hrdel současně.

„Tak kdopak chce dostat pořádně přes hubu?“ Na místě srážky se objevil už i Hidan a Kakuzu. „Kdo ti chtěl ublížit, zlatíčko?“ obrátil se bělovlasý k Akki.
„Oni,“ zapípalo děvčátko a prstem ukázalo na cizí ninji.
„Fajn, tak žeň domů, prcku!“
Holčička se nenechala dvakrát pobízet a za malou chvíli už mizela v dálce.
„Poslyš, Kakuzu, tak si myslím, že dneska bude mít Jashin dost přínosnou oběť!“ uchechtl se Hidan.
„Jo, to jo. A tentokrát ti i docela rád pomůžu,“ přikývl Kakuzu a zatnul obě ruce v pěst. Kisame se jim postavil po boku s napřaženou Samehadou.