Tatíček Šéfík - 18. kapitola - Není strýček jako strýček

Zvídavost obou děvčátek začínala všem ninjům z Akatsuki pomalu přerůstat přes hlavu. Dokud se ptaly na takové důležité věci jako: „Kolik váží shuriken?“ nebo „Jak vypadá Vesnice ukrytá ve vodopádech?“ nebylo třeba dělat si absolutně žádné starosti. Jenže Akki i Tenshi chtěly objevovat svět kolem sebe stále víc a víc. A na jejich vynalézavé otázky přestávali Akatsuki stačit.

Děvčata si hrála na koberci. Konan právě vedla zajímavý rozhovor se Sasorim. „Hele, já fakt hrozně oceňuju, že moje holky učíš číst a psát, ale… nemusí hned vědět všechno.“
Loutkář se usmál a pak pronesl moudro, které v modrovlásce zpěnilo krev: „Není nic tragičtějšího než hloupá žena.“
„A tos vyčetl kde, ty jeden všeznalou?“ zaječela.
„Moje babčka to ráda říkávala,“ uchechtl se a hned dodal: „Protože ona byla vůdkyně domácnosti, což ty ovšem nejsi ani náhodou.“
Konan se urazila a práskla za sebou dveřmi. Sasori zavrtěl hlavou a šel si přisednout k ostatním.
„Vy jste jí to zas nandal, Mistře Sasori,“ zakřenil se Deidara.
„Hm… bylo to nutné,“ prohlásil loutkář a uvelebil se v křesle.

Tenshina otázka všechny přítomné zvedla z křesel a pohovky. „Když je strýček bratr matky nebo otce, jak je to s vámi?“
„Jo, kdo patří ke komu?“ vyzvídala Akki.
Ninjové se zapotili. Jak těmhle dvěma žábám mají vysvětlit, že do rodiny nepatří?
„Hehe… tak Tobi určitě patří k… ehm, matčině straně,“ mínil Kakuzu. „Protože jsou oba stejně bl…“
Byl však přerušen ohleduplným Kisamem, který dokázal rychle vycítit zradu. „Jelikož jsou oba stejní blázni do umění origami,“ pokoušel se to zamluvit.
„Ty umíš skládat papír?“ obrátila se Tenshi na obviněného.
„Tobimu to ale moc nejde,“ přiznal ninja, aby nevyšlo najevo, že tak strašně zalhal.
„Ty jsi určitě příbuzný táty!“ vypískla Akki a vylezla Deidarovi na klín. „Jste si hrozně podobný.“
„No teda! A že jsme si toho doteďka nevšimli,“ prohlásil Itachi sarkasticky.
Deidara střídavě rudnul a blednul. A nejenom on tušil, že jestli se tyhle „legrácky“ dostanou až k Šéfovi, nedopadne to vůbec dobře.

Dlouho bylo ticho. Ostatní ninjové se ke svému domnělému příbuzenství vůbec nechtěli přiznat. „No, hele… víš, špunte, že jsou strýčci a strýčci,“ začal Hidan.
„Jo, protože strýček může být i hodně blízký přítel rodiny. A to jsme my!“ pokračoval v započatém rozhovoru Zetsu.
Dva obětní beránci v řadách Akatsuki začali hlasitě protestovat. Deidara se odmítal smířit s rolí Vůdcova ztraceného bratra a Tobi by byl nerad, aby ho jeho „sestřička“ přetáhla pánví po hlavě. Ovšem nebylo jim to nic platné.

„Hm… takže vy všichni jste jen tátovo kamarádi?“ pronesla Akki zklamaně.
„Ale blízký, ty nejlepší!“ naparoval se Hidan.
„Hm, tak fajn,“ pokrčila rameny mladší z dívek.
„Dostal jsem totálně šáhlej nápad,“ uchechtl se Deidara, chvíli se přehraboval v malé skříňce a pak vytáhl Bingo knihu. „Co je takhle seznámit se všemi strýčky?“
„Aspoň bude sranda,“ zamrkal Kakuzu a odfrkl si.

O nějakou tu chvíli později už zapáleně diskutovali nad rozevřenou Bingo knihou z let dávno minulých.
„Kdo jsou tihle tři?“ zajímala se děvčátka.
„Kakuzovi blízcí spolupracovníci,“ zašklebil se Hidan.
„A co se s nimi stalo?“
„Hm, no totiž, oni…“
„Vzali si dovolenou,“ zasáhl pohotově Itachi.
„Neplacenou, nebo to taťka platil?“
Kam na ty výrazy jenom chodí? Pomyslel si Uchiha, než prohlásil: „Jistěže neplacenou!“
Ani jeden z ninjů si nevzpomínal, že by kdy přispíval na pohřeb některého z padlých členů. A nikomu se nechtělo říkat těm dvěma zrzkám, že tu „dovolenou“ zařídila Kakuzova náladová pěst.

„Hezký pán,“ uchechtla se Tenshi a ukázala na portrét velice pohledného mladíka.
„Jo, jo, ten s náma už taky nepracuje.“ Hidan zamrkal a přeleštil pro jistotu ještě jednou svou kosu, než byl s výsledkem skutečně spokojen.

U poslední podobizny se na okamžik zastavili. Děvčátka se pochichtávala při pohledu na muže bledého jako smrt s dlouhými černými vlasy a potměšilým úsměvem. Měl zvláštní oči… hadí.
„A kdo je tenhleten?“ Mladší Peinova dcerka ukázala na ninju prstem.
„To je strýček Orochimaru,“ vysvětloval Kisame. „Ale nikdy se s ním nechtějte potkat! Je moc a moc zlej!“
Dívky zpozorněly. „Hm, za mých mladých let…,“ prohlásil Zetsu a většina členů Akatsuki se na něho udiveně otočila. „…jsme mu dávali mnoho přezdívek,“ dokončil kanibal větu a posměšky ostatních ignoroval. A za chvíli už na hlavu ubohého a hlavně v sídle nepřítomného Orochimara začaly dopadat ty nejhorší přezdívky, jaké si Akatsuki vůbec mohli vymyslet.
„Orosliz!“
„Oroksicht!“
„Oroslizák!“
„Pán sajrajtu!“
„Mistr v nechutnostech.“ dokud se svou troškou do mlýna nepřišel také Uchiha. „Harašitel!“ řekl a obrátil se k ostatním zády.
„Co to?“ vyjevil se Hidan a hned po něm Kakuzu.
„Nač tak silná slova, Itachi?“ podivil se Kisame.
„Kdysi dávno mě chtěl… zneužít. Zatracenej parchant!“ ulevil si černovlasý. Pak hrozivě zakoulel očima a svými sharinganovými panenkami se zahleděl na Tenshi a Akki. „Už těch přednášek bylo dneska dost! Spát!“
Dívky vypískly a utekly z pokoje. Nikdo se je nepokoušel zastavit. Lehli si na zem a hleděli do stropu. Den byl příliš vyčerpávající na to, aby někdo z nich byť jen pomyslel na to, že by se mu chtělo přemýšlet.