Ještě nezmizela ze světa láska - 2. kapitola - Sny

Vešel do stáje, vylezl po žebříku na půdu, aby si svou noclehárnu trochu obhlédl. Pár kupek sena, žádné velké pohodlí. Upravil si místečko, které se podle něj hodilo k ležení a pak si došel i pro tu zvláštní tykev, kterou při šplhání odložil.
Vrtalo mu hlavou spoustu věcí. Kdo ve skutečnosti je? Odkud pochází? Jak žil? S jistotou věděl jen své jméno a matně si vzpomínal i na to, že kdysi dovedl bojovat.
Přitiskl se blíž k té divné tykvi a otevřel víko. Sáhl do ní, byla plná jemného písku. Zvláštní… k čemu by nosil na zádech tolik béžových zrníček? Když o tom teď tak přemýšlel, připadalo mu cizí i jeho vlastní jméno. Co asi tak může znamenat slovo Gaara?
Nebolela ho hlava, když se pokoušel vzpomínat, jen se mu nic nevybavovalo. V téhle zapadlé vesničce by mohl klidně začít nový život. Soudil, že mu nebude víc než nějakých patnáct let.
A pak tu byla ještě ta záležitost se zraněním. Pozorně se prohlédl, neměl nikde ani škrábnutí a Tayina reakce ho malinko vyděsila. Je něčím zvláštní, o tom nepochyboval. Jak rád by věděl, co to je.
Lehl si na bok a pokusil se usnout. Přes den se unavil a výlet do krajiny snů byl to jediné, po čem nyní toužil.

Krajina kolem něj se náhle změnila. Budovy oblého tvaru, vysoké až hrůza, město zahalené v temnotě. Procházel ztichlými ulicemi a prohlížel si ty zvláštní domy. Něčím ho to místo upoutalo, přišlo mu povědomé. Ve snu se vracel tam, kde by to měl znát. Vál příjemný větřík a děsivé bylo jen ticho okolo něj. Zašel na roh další ulice a tam se mu naskytl příšerný výjev. Nějaká postava, celá zahalená v mlze… zabíjela. Všude kolem plno krve, tomu monstru nebylo nic svaté. Vyděšené oběti se před ním krčily a stačil jediný pohyb ruky… A mladík nemohl dělat nic, jen se dívat…

Gaara sebou škubl a nechtěně vyrazil Taye z rukou džbán s vodou. „Tayo?“ Zalapal po dechu.
„Měla jsem strach. Hrozně jsi křičel ze spaní.“ Nechal ji, aby mu mokrým hadříkem otřela čelo. „Možná máš horečku,“ špitla.
Posadil se. „Něco tak hrozného jsem nikdy nezažil. Všude bylo plno krve, všechno zahaleno v mlze a oblaku písku. Někdo tam stál, neviděl jsem mu do tváře. Mohl jsem se jen dívat, jak zabíjí ty nevinné lidi!“ Třel si spánky a cítil se strašně.
Taya byla vyděšená, ale snažila se to zamaskovat. „Jen ošklivý sen. Hledáš svou paměť, je to přirozené. Napij se.“ Podala mu hrnek s vodou. Lačně pil a snažil se uklidnit. „Zase to bude dobrý. Hodně sis vytrpěl.“ Dívka mluvila tiše, ale on jí rozuměl každé slovo.
„Děkuju, že jsi tu se mnou zůstala.“ Chvíli držel Tayinu ruku ve svých dlaních.
„Počkám tu, dokud neusneš, tak to bude nejlepší.“ Kývla hlavou.
Byl za to rád. Něco mu říkalo, že ten sen mohl být varováním nebo… vzpomínkou.

Počkala, než zavřel oči a začal oddychovat. Věděla, že teď už bude spát. Je to zvláštní… ten cizinec se zdál tak silný a přesto… musel si už v životě mnoho vytrpět.
Se smíšenými pocity vyšla na dvorek. Před domem někdo stál a zřejmě na ni čekal.
„Emi?“ podivila se, když uviděla svou sestru. „Jak dlouho už…?“
„Nějakou dobu. Na tom klukovi je něco znepokojivého. Nesmíš se s ním zaplést, Tayo!“
„Proč bych se měla…?“ nechápala dívka s copánky.
„Dobře vidím, jak se na něj díváš!“ vyštěkla nejstarší dcera rodiny Shikari.
„Je mi ho jen líto. Má za sebou nějaký hodně děsivý zážitek.“
Emi nakrčila malinko nos. „Běda, jestli mě neposlechneš! Nedopadlo by to s tebou dobře!“
„Sbohem, sestro. Jsem unavená.“ S těmi slovy ji Taya nechala stát venku.
Emi šlehla rozzlobeným pohledem po dveřích od stáje a také odešla, v duchu si přehrávajíc ty nejhorší scénáře o budoucnosti.