ŠvP 5 - Rvačka o kytku

„Nádech, výdech, pohov, klídek… Nádech, výdech…“ broukala jsem si pro sebe a snažila se uklidnit. Než jsem dodýchala do konce, ozvalo se BUM a PRÁSK k tomu, načež jsem otevřela oči a uviděla před sebou valnou hromadu. Vespod nebohá Sasanka a nahoře rvoucí se čtveřice holek a řvoucí „Sasuke je můj!“
Neměla jsem to srdce přihlížet, jak se ničí tak krásná bílá rozhalenka, když po ní ty poloamazonky šlapaly, takže jsem neohroženě přicapala a snažila se je roztrhnout. Místo toho jsem byla zahnána na Sasukeho a pro změnu masírovaly záda mně.
To už přilétl pančel a konejšivě křičel:
„No tak holky, nechte se! Vždyť jste proboha děvčata!“ Šel na to mírně, takže to opět nezabralo. Až s pomocí kluků se je podařilo roztrhnout.
Áďa vypadala tak, že by ji nepoznala vlastní máma. Pár chybějících zubů, vytržené vlasy, roztrhaný oblečení, rozškrábaný obličej, modřiny…
Naše milé kunoichi nevypadaly o moc líp, ale přeci jenom jsou to profesionálky. Kdyby se nezačaly rvát mezi sebou, měly by jen pár škrábanců.
„Co to u všech všudy bylo?“ Pančel přísným pohledem skrze brejle přejel po všech čtyřech. Já si mezitím oprašovala oblečení a křupala rozdrcená záda. Sasuke bez známek života ležel na zemi, zatímco s ním Suigetsu třepal jak s hadrovou panenkou.
„Tak? Dozvím se to?“ Jak Karin, tak Sakura i Ino s Adélou mlčely jak zařezaný a koukaly do země.
„Jak chcete…“ Třídní rozezleně odkráčel a děvčata si oddechla.
„Ten má ale štěstí… ještě chvíli a snad bych mu natáhla…“ Zabručela Sakura.
Ino horlivě přikyvovala. „Jojo, souhlasím…“
„Ježišmarjá Sasíčku! Sasíčku, copak ti je?!“ To byla Karin, která se zhroutila vedle nečinného Sasua. Teď k ní přiběhl i zbytek, když tu se ozvalo:
„Chrrr pš, chrrrr pštttt…“

„Chachachachaaaaa!“ Pein se ohýbal v kolenou a třásl se jak osika. Nebyl však jediný, i my ostatní podpeřiňáci jsme se chlámali otřepanému vtipu, který pronesl Deidara.
„A tenhle znáte…?“ rozhlédl se po všech nadšeně a hned začal vyprávět. „Povídá syn: ‚Tatínku, proč jsi si vzal maminku?‘ a otec se otočí na manželku a řekne: ‚Vidíš? Ani to dítě to nedokáže pochopit!‘“
Všichni jsme se zhroutili v smíchu, některým tekly slzy, jiní se váleli po podlaze.
„Tak ten byl dobrej!“ kníknul Pein a otíral si oči do cípu peřiny.
„Hej! Ticho, mlčte!“ vyjekla jsem mírně poděšeně, protože se k „naší“ chatce blížilo světlo. Vymrštila jsem se rychlostí blesku a v panice otevřela dveře, abych vyběhla ven. Místo toho jsem do něčeho narazila. Zvedla jsem hlavu a s očima navrch hlavy táhle zaječela:
„Ááááááááááááááááááááááá!“