Zpět domů 12. kap.

12. kapitola: Záchrana!

„Fuuton: Kuukou no Jutsu!“ (Vítr: Letištní jutsu) řekla klidným hlasem. Chvíli se nic nedělo. Orochimaru čekal, co se stane. Najednou se kolem těch dvou začal zvedat vítr a kroužit dokola. Orochimaru to zatím sledoval bez jediného pohybu. Vítr vál čím dál prudčeji, až začal oba dva šlehat do obličejů, ale stále se nedělo nic velkolepého. Orochimara to začínalo unavovat.
„Tak co bude?“ vydechl znuděně. „Fajn, nebudu čekat co se stane a prostě to zatrhnu dřív, než se na to dostatečně připravíš...“ rozhodl se a vyrazil proti ní. V ten moment Suki doširoka otevřela oči a zašeptala sama pro sebe: Teď...
Orochimaru se zarazil. Ucítil náhlý příval ohromného množství chakry, která se začínala promíchávat s větrem. Ten jakoby z ničeho nic zešílel. Začal se točit do všech směrů, přidával na rychlosti a byl čím dál ostřejší. Šlehal Orochimara, drásal mu kůži i oblečení. On sám neviděl ani na krok, jediné co chvilkami spatřil byly podivné průhledné kunaie, shurikeny a katany. Proměnila živel na zbraně... a ty vyhlazují celé okolí. Došlo mu. V momentě udělal několik pečetí. Zdálo se, že je ani nestihl dodělat a všechny vzduchem poletující zbraně se zastavili. Nasměrovaly se hroty na nepřítele a jako na povel zaútočili. Způsobilo to velký výbuch a do vzduchu se vznesl mrak prachu. Suki zrušila jutsu a nechala poslední větřík rozfoukat oblak.
„Hehehe... to bylo všechno, Suki?“ zahuhňal přeživší. Rozhlédl se po okolí. V okamžiku pochopil to jutsu. Země pod ním byla rovná a leskla se jako zrcadlo. Zašklebil se.
„Kdeže... to byl teprve začátek...“

„Sežer tohle!“ máchl Naruto pěstí těsně vedle Kabutovy hlavy. Hned na to Manabu kopl těsně vedle něj. Dál a dál útočili jeden přes druhého, ale teď se nemohli ani za mák strefit. Kabuto byl moc rychlý.
„Jak je možné, že je tak rychlý, když nás nemůže vidět?!“ křikl Manabu.
„Nevím...“ přiznal Naruto.
„Vy hlupáci...“ povzdechl si Kabuto. „To proto, že mám zavřené oči! Moje ostatní smysly jsou tak mnohem bystřejší!“ prozradil jim a ti dva se podivily.
„Co to meleš, vždyť máš oči otevřené!“ nechápal to Naruto, ale pak do něj žduchnul Manabu.
„Koukej...“ poukázal. Teď už to Naruto zaregistroval také. Jeho oči, byli na okrajích zarudlé, zorničky byli příliš malé a vůbec se nehýbaly.
„Šmejde!“ zaútočil opět Naruto.
„Pche... myslíš si, že bych vás jen tak nechal zranit moje slepé místo? Já nemám žádné slepé místo. Svoje nedostatky dokážu vyrovnat. Mě neporazíte...“
„To si myslíš, ty samolibý parchante...“ ucedil Manabu a udělal několik pečetí. Naruto si vzal jeho příkladu a taktéž se rozhodl použít jutsu. A jaké jiné mohl než...
„Kage Bushin no Jutsu!“

„To ti nedaruju, Orochimaru!“ zlobila se celá uřícená Suki. Bylo na ní vidět, že je vyčerpaná. Na obličeji se jí třpytily kapičky potu a byla celá ušmudlaná. Zhluboka oddechovala a její pohyby byly čím dál pomalejší.
Orochimaru na tom taky nebyl nejlépe, ale nebyl tak vyřízený jako Suki. Nicméně jeho tvář už nebyla tak bezstarostná.
Suki už nemohla. Musela se rozhodnout. Teď nebo nikdy. Musí to jutsu použít dokud na to má dostatek chakry. Odskočila dál od něj a bleskově sestavila několik sotva rozeznatelných pečetí.
„Tak co to bude teď?“ ptal se bez zájmu Orochi.
„Teď bude tvůj konec...“ řekla prostě. „Manabu!“ křikla ještě spěšně za sebe. „Vzpomínáš na náš trénink?!“
„Cože?“ nechápal o čem tu blábolí.
„Trénink! Na louce za základnou!“ naléhala. Manabu si hned uvědomil co má Suki na mysli.
„Rozumím!“ houkl na ni a už se sháněl po Narutovi ženoucí ho do nějakého úkrytu.
„Připrav se, Orochi...“ švihla provázky do vzduchu a zhluboka se nadechla hledajíc poslední zbytky svojí chakry. „Fuuton: Shuryuu no jutsu!“ (Živel vítr: jutsu hlavního proudu).
Pomalu začínala oběmi šňůrkami točit do všech stran a při každé otočce se z nich uvolňoval vítr ostrý jako břitva. Čím rychleji točila, tím rychleji se šlehance větru odpoutávaly od provázků a tím silnější a ostřejší byli. Suki šlehala a točila provázky a za moment už téměř nebylo místa nezničeného větrem.
„Hm a tohle je tvoje nejsilnější technika?“ Posmíval se Orochimaru, který kolem sebe utvořil zřejmě jakousi bariéru.
„Tohle... je začátek,“ zašeptala Suki a hned na to se vítr začal sbíhat kolem ní až se utvořilo tornádo. Ale neuvěřitelně nebezpečné tornádo ze samých větrných čepelí. Suki máchla provázky nejsilněji jak jen mohla směrem k Orochimarovi. „Chraň se jak chceš, ale moje tornádo překoná každou bariéru...“ říkala si spíše pro sebe. Orochimaru ale jen stál a s úsměvem na rtech sledoval blížící se větrnou smršť. Najednou se však zarazil. Sukiino jutsu se nesnažilo rozdrtit bariéru jak předpokládal, jen po ní sklouzlo a on se z ničeho nic ocitl uprostřed rotujícího víru.
„Co to...?“ ani nedořekl větu a hned začal dělat nějaké pečetě ve snaze zachránit si holý život.
„Pozdě...“ řekla Suki sekundu před tím, než se ozvala hrozná rána doprovázející velkolepý výbuch uvnitř tornáda. To, se začalo trhat a ostré šlehance větru se rozletovaly do všech stran. Suki utíkala a rychle se schovala za nadzvednutý kus podlahy, i když tušila, že to ji moc ochránit nedokáže.

„Co to ksakru je?!“ křičel Naruto krčící se za mohutným sloupem směrem k Manabimu, ale ten se ve snaze neodletět s větrem neměl k odpovědi. Nicméně...

Vítr pominul a zvednutý prach začal usedávat. Suki se váhavě zvedla a vyšla zpoza kusu zeminy.
„Manabu? Naruto? Jste v pořádku?“ volala na kamarády.
„Heh, já snad jo...“ odpověděl Naruto plazící se od sloupu.
„A kde je Manabu?“ ptala se vylekaně. Naruto se postavil a rozhlédl se.
„Byl vedle mě...“ přemýšlel a Suki už pomalu začínala hysterčit.
„Manabu! Ozvi se, brácho!!“
„Klid! Když budeš dělat takový rámus, tak ho neuslyšíme, když bude volat!“ zklidňoval ji Naruto. Suki se přikývla a společně začali prohledávat místnost. Tedy... to co z ní zbylo. Suki uviděla kousek od ní nehybné tělo, ale když jí došlo, že je to jen Kabuto, mávla nad ním rukou a hledala dál.
„Suki! Mám ho!“ zvolal najednou Naruto a Suki si ulehčeně oddechla a už za nimi běžela.
„Pche... a o mě se tu nikdo nestará?“ zasyčel starý známý hlas. Suki se vyděšeně ohlédla k místu výbuchu. „Ale copak? Vypadáš nějaká překvapená, Suki...“ poškleboval se Orochimaru stavící se na nohy. Oblečení na sobě měl dost potrhané a vůbec se nezdálo, že by mu bylo zrovna fajn, ale ten svůj úšklebek měl na tváři stále.
„T-ty... Ty ještě žiješ, ty starej parchante?!“ vyrazila ze sebe a Orouš se urazil.
„No počkej... teď ti ukážu, co je to silná technika...“postavil se čelem k ní a v očích se mu nebezpečně zalesklo.
„Naruto?“ křikla směrem za sebe.
„Je v bezvědomí, ale zdá se být v pořádku!“ odpověděl jí.
„Fajn... postarej se o něj prosím,“ odvětila.
„Jasně!“ přikývl.
„Fajn...“ zhluboka se nadechla a vydechla. Vzala svoje provázky a vpustila do nich svoji chakru.
„Nesnaž se, pochopil jsem v čem spočívá tahle tvoje technika. Konec konců dokonale znám tvůj styl boje... Už na mě nic platit nebude. Vím, že uvolníš svoji chakru do těch provázků a tak s nimi manipuluješ. Vlastně, tahle tvoje technika je dost jednoduchá, ale je pravda, že je hodně ničivá, a když ji dokážeš použít ve správný čas, můžeš nepřítele natolik rozhodit, aby se ani nestihl ubránit. Ale jak už jsem říkal... na mě už žádné tvoje jutsu platit nebude.“ Pousmál se. Jo, to je mi jasný... říkala si v duchu a už se jen modlila, aby ho dokázala zdržet natolik, aby stihli kluci utéct. Teď na něj prostě nahážu všechny svoje nejsilnější techniky a... pak se uvidí co dál. Protočila očima nad jejím úchvatným plánem a se zbytečky svojí chakry se znovu vrhla do boje proti Orochimu.

„Kruci... jdu sem abych dostal Sasukeho zpátky a teď mám místo toho na krku tenhle pytel brambor...“ povzdechl si Naruto a dál táhl Manaba směrem k východu.
„Ani ses nemusel namáhat...“ jakmile to Naruto uslyšel, zarazil se. Pootočil hlavou a podíval se do očí dávnému příteli.
„Sasuke...“ šeptl a na jeho obličeji se rozlil lehký úsměv. Položil Manaba ke stěně a přešel kus k (ne)příteli. „Možná jsem sem nepřišel nadarmo...“ řekl spíš sám sobě.
„Naopak, přišel jsi úplně zbytečně...“ ujistil ho chladným hlasem Sasuke.
„No... ostatně vždycky jsme měli rozdílné názory. Ale to nic nemění na tom, že jsi můj přítel a já tě už jednou provždy dokopu zpátky do Konohy!“ Jeho úsměv se rozšířil a odhodlání v očích vzrostlo.
„Myslím, že se nikdy nezměníš... Je načase tohle jednou provždy ukončit!“ řekl nebezpečně znícím hlasem a začal vytahovat svoji katanu. Naruto ho napodobil a vytáhl dva kunaie.
„Tak v tomhle se výjimečně shodnem! Tady už to konečně ukončíme!“

„No super... to mi ještě scházelo...“ povzdechla si Suki s pohledem upřeným na bojujícího Sasukeho a Naruta. Co teď? Manabu se odsud sám nedostane... A já už nemám dost chakry, abych ho porazila. Naruto bude se Sasukem bojovat určitě dlouho, já tak dlouho nevydržím... Co mám sakra dělat teď?!
„Kam se to koukáš, Suki-chan?!“ vytrhl ji ze zamyšlení útočící nepřítel. Suki se mu tak tak vyhnula.
„Fuuton: Kuukou no Jutsu!“ křikla a už se místností hnal nebezpečný vírt.
„Ale no tak... stejné triky na mě podruhé neplatí,“ ušklíbl se Orochi. No jo, ale když je člověk zoufalý... postěžovala si sama sobě. Vyhýbala se jednomu jeho útoku za druhým a cítila, že její tělo se hýbe už jen silou vůle. Neměla dost chakry na nějaké silnější jutsu a i kdyby měla, už neměla žádné eso v rukávu...
„Jsem v koncích...“ povzdechla si a už jen vytáhla kunai k poslední zoufalé snaze se ubránit.
„Rozluč se se životem,“ poradil jí a rozeběhl se přímo k ní. Stále měla vůli k boji, ale podvědomě tušila, že teď už ji nic nezachrání...
Z ničeho nic Orochimaru uhnul z dráhy a zastavil se o několik metrů dál. Suki si v mžiku uvědomila, že to bylo nejspíš kvůli tomu kunai letícímu na něj. Ale kde se tam vzal? Vždyť ona ho nehodila a kluci byli zaměstnaní svými problémy. Otočila se a v šoku zůstala stát.
„Tsunade-sama?!“ kulila na ní oči a pak sjela pohledem vedle ní. „Sh-Shiko?“
„Tak, Orochi... konečně mám pořádnou šanci tě vyřídit jednou provždy...“ pronesla Tsunade ignorujíc vyjevenou Suki.
„Hee...“ ocenila to Suki. Orochimaru se rozhlédl po nově příchozích a zhodnotil situaci.
„Hm, snad někdy jindy, kamarádko...“ oblízl si bledé rty a v mžiku se přesunul ke Kabutovu tělu. Vzal ho a naposledy se podíval po Tsunade s pobaveným úsměvem. V další chvíli byli oba pryč.

Boj Naruta a Sasukeho se zatím vyvinul a Naruto na něj teď útočil s rasenganem, ale... už byl unavený a nedíval se pod nohy, tak se stalo, že zakopl a pěkně se skutálel až Sasukemu k nohám.
„Pche... pořád stejný ubožák...“ odfrkl Sasuke pohrdavým tónem. Pozvedl svůj meč a namířil ho na Naruta. „Sbohem...“ pronesl. Naruto se nemohl nijak bránit. Už jen čekal, kdy mu Sasuke zabodne ostří do těla. Ale... chvíli se nic nedělo. Naruto hleděl Sasukemu do očí a měl pocit, jakoby v nich viděl váhání. Sasukeho oči byli naplněny odhodláním skoncovat Narutův život, avšak...
„Tsunade-sama!“ zaslechly Sukiin hlas a oba se podívali tím směrem. Uviděli malou armádu ninjů z Konohy a Orochimara, který společně s Kabutovým tělem prchá pryč. Sasuke sklonil zbraň.
„No, já taky padám...“ hlesl a poslední co slyšel než zmizel, byl Sakuřin hlas volající jeho jméno.