Pravda nebo lež...? 09

,,Já-já políbila jsem Naruta-kun… Ach můj blonďatý princi, co to semnou provádíš. Tohle nejsem přece já. Kam se v tom okamžiku poděla moje stydlivost? Naruto-kun, že by jsi mě vyléčil z mého ,,prokletí?“
Nemůžu na tebe přestat myslet. Vždy jsi pro mě znamenal vše, jsi můj celý plachý život. Jsi jediný koho jsem kdy milovala a věřila, že jednou mě konečně tak nádherně políbíš, jako právě dnes.
Já-já se teď opírám o zavřené dveře a nevím co dělat. Kdybych chtěla spát, nedokážu to, v hlavě mám jen tebe. Při každém pohybu, myšlení či zavření očí…vidím tebe.
Chci být jen s tebou po celý můj nezáživný a uzavřený život. Už nechci jen zčervenat, když tě vidím, nebo jen ze sebe vykoktat ,,Naruto-kun“, já tě chci líbat, hladit tě, smát se na tebe a každé ráno otevřít oči a mít tě u sebe… Chci toho až příliš a nevím, jestli by jsi byl schopný mi tohle všechno dát, ale mě už se teď splnil můj velký sen a to ten, že jsi mě sám od sebe pozval na rámen a ty okamžiky jsme prožívali jeden s druhým. Bylo to až příliš krásné na to, aby to nebyl sen a chci aby se to opakovalo. Doufám, že zítra ráno mě nepřejdeš jako stín, ale že mě přivítáš a otevřenou náručí. Doufám, že ten polibek, pro tebe také něco znamenal a že si pocítil to co já. Doufám, že už konečně nebudu sama, že tebe nebudu jen věčně zírat a nenechám si jen o tobě zdát. Doufám, že ti budu schopná říct to, co k tobě opravdu cítím…
Naruto-kun dobrou noc.“

,,Sasuke, kam mě to vedeš?“ Vedl mě nějakou tmavou uličkou. Neviděla jsem ani na krok, ale on mě držel za ruku a vedl mě. Cítila jsem se vedle něho v bezpečí, jako s nikým jiným. Věřila jsem mu, on mi dával jistotu, že se mi nic nestane, že i když by se dělo cokoliv, tak mě ochrání…
,,Nech se překvapit, lásko…“ ,,Lásko?“ On mi tak vážně řekl, slyšela jsem správně? Znělo to tak krásně. On mě miluje, myslí to semnou opravdu vážně. Nejradši bych po něm teď skočila a líbala bych ho, ale moje oči viděli jen něco málo se Sasukeho.
,,Už tam skoro budeme, vydrž. Mám pro tebe malé překvapení.“ Jen co to dořekl začal mě běhat mráz po zádech. Zkusila jsem štěstí, jestli náhodou nezakopnu a maličko jsem zrychlila krok až k němu a políbila jsem ho na krk, protože to bylo to jediné na co jsem dosáhla. Sasuke je totiž na krku velmi lochtivý, tak že jsem po chvilce na jeho kůži ucítila malé hrbolky.
Neměla jsem vážně žádné tušení kam mě to vláčí, tak mi nezbývalo nic jiného než jen čekat.
,,Tak jsme tady.“ Zatavil a díval se směrem dopředu, kde stála malá chata, jestli se tomu tak dalo říkat. Nikdy jsem jí tady v konoze neviděla, taky aby jo, byla hluboko v lese.
,,Sasuke, co to chystáš?“ Zeptala jsem se, ale on mě jen pevněji uchytil za ruku a vykročil směrem k ní.
Otevřel dveře, bylo tam zhasnuto, tak že jsem opět viděla to co venku…
Pustil mě a někam šel. Ztrácela jsem pojem, kde co je a kde je on. Po chvilce jsem slyšela škrtnutí zápalky o škrtátko. Během chvilky tam svítilo několik malých plamínků a už jsem mohla i něco málo vidět.
Najednou se ke mně Sasuke opět přiblížil a vzal si mě do náruče. Spatřila jsem pokrytou postel květinovými lístky. Bylo to nádherné byly tam rudé růže a i moje oblíbené narcisy. Okolo bylo spousty zapálených svíček a já se cítila jako…ani to nedokážu popsat byl to nádherný pocit. Byl to pocit štěstí, překvapení a lásky.
,,Ach Sasuke… To je nádhera!“
,,Miluji tě, Sakuro. Udělal bych pro tebe všechno, tohle byla jen maličkost.“ Dál na nic nečekal a odnesl mě k té nádherné postýlce, která čekala už jen na nás. Pomalu mě pokládal na měkkou pokrývku, přitom mě něžně líbal, já cítili rozkoš a intenzitu mezi námi. Tak jsem si to vždycky představovala… Vůně květin se nesla dlouho v malé místnosti, ale dlouho jsem si jí nevšímala, protože teď jsem tam měla něco mnohem zajímavějšího.
Světlo a teplo svíček se nám odráželo od nahé kůže a dodávala intimitu našemu sblížení.
Milovali jsme se jako kdyby to bylo poprvé. Byl tak něžný a opatrný. Oba jsme to chtěli, do ničeho by mě netlačil. Já objímala jeho mužná záda a on mě zas přitom hladil po tváři. Bylo mi krásně, byla bych tam s ním do konce života. Ničemu se tohle nevyrovná, to spojení našich těl. Konečně jsem cítila, že patřím k Saskému a on ke mně.
Byli jsme tam spolu až do rána, skoro celou noc jsme si povídali, on si přitom hrál s mými vlasy a moje hlava mu spočívala na jeho mužné hrudi, která patřila jen mě.
,,Jsi tak nádherná.“ Šeptal mi do ucha před spaním a já tomu chtěla uvěřit.
A v ten okamžik jsem si uvědomila to všechno, z čeho jsem měla celý život mindráky.
Celý život se stydím za svoje čelo a snažila jsem se ho zakrývat, nenáviděla jsem ho… Připadla jsem si jako vyhozená hračka, s kterou si už nikdo nebude chtít hrát. Připadala jsem si naprosto nepoužitelná a už se odsoudila k tomu, že nikdy nebudu středem pozornosti a nikdy nebudu mít tak krásné kluky jako jiné, hezčí dívky. Když jsem si uřízla vlasy, tak s nimi se mi i vzdálil sen mít srdce Sasukeho, protože jemu se prý líbí dívky z dlouhými vlasy. Ale teď jsem si konečně uvědomila, že i sebehezčí Ino, nemá to co mám já. I když mám velké čelo, krátké vlasy a moje krása není nijak ohromná, tak teď ležím v Sasukeho objetí a nechávám se jim hýčkat.
Říkám si, jak je to možné, že i přes to přese všechno, mě Sasuke dokázal milovat, uvědomila jsem si, že můj černovlasý kluk nehledí jen na krásu, protože to by se nezabýval mnou, ale na to co nosím ve svém srdci. Do mě samotné se dokázal zamilovat a toho si nesmírně vážím…“

,,Ježiši! Já zaspala! Musím se rychle oblíct a běžet do obchodu, dneska dělám až do večera… To zase bude kázání!
Rychle jsem se oblékla, vyčistila zuby, samozřejmě jsem se nalíčila a upravila si vlasy. Už jdu stejně pozdě, tak je ta další půlhodinka nezabije…
Vyšla jsem a šla svým normálním tempem směrem k obchodu s květinami. Proč bych se měla honit pro nic za nic. Ještě bych si pocuchala účes! A to nemůžu dopustit…
Ale ne! Choji, proč ho musím potkat zrovna teď! Co jsem komu udělala, to mám za trest! Ještě zkusim zdrhnout, třeba si mě nevšimne…
,,Ahoj Ino!“ No dopr*ele! A je to v háji…
,,Ahoj Choji, co chceš?!“ Zeptám se stručně a jasně, protože nemám v úmyslu se s ním vybavovat ani mojí drahocennou minutu.
,,No-no já…nemáš hlad?“ Zeptal se z šancí, ale já mu ji velmi rychle vzala…
,,No to teda nemám! To musíš pořád jenom jíst! Vždyť ty nic jinýho neděláš, jen se cpeš. Vypadáš jako otesánek!“ Ještě s rozčíleným výrazem, jsem se teď už rychlím krokem vyhla tomu tlusťochovi a snažila se bez dalších připomínek a narážek odejít.
,,Dobře, tak promiň…“ Řekl to, a tahle věta mi vzala dech. Čekala jsem, že se bude vztekat nebo tak podobně, ale on byl spíš smutnej. Já na to ale rychle zapomněla a byla jsme ráda, že jsem ho měla konečně z krku.