Jak jsme vyháněli Naruťáky - 18. kapitola - Vrať se, Itachi!

Lilithčina rezidence

„Nechrň!“ zahučela Lilithka, když procházela kolem pohovky, na které se Itachi uvelebil.
„Copak takhle se mluví se Shinobim?“ zavrčel.
„No promiň, ale musíš vstávat!“ trvala na svém dívka, které pusa jen jela. „Šla jsem totiž zrovna prohledávat ledničku a zjistila, že jsem bez jídla a rodiče nejsou doma a z toho všeho vyplývá, že musím nějaký koupit!“ Během svého proslovu šermovala rukama ve vzduchu, což ale Uchihu nechalo naprosto klidného, protože už po první minutě ji přestal vnímat.
„A naši nejsou doma, tak sama ven jít nemůžu, takže… musíš vstát a jít se mnou…,“ vychrlila ze sebe a zjistila, že ninja ji neposlouchá.
„Tse,“ rozzlobila se a přikrčila se za pohovkou, chystala se ninju postrašit.
„Co hodláš dělat?“ zeptal se náhle a Lilithka se ho tak strašně lekla, že ztratila rovnováhu a upadla. Nevšímal si jí, místo toho se převrátil na druhý bok a hlasitě zachrápal.
Lilithka se dopálila a s hlasitým: „Musíš!“ z něj strhla peřinu.

Neochotně vstal a upravoval si plášť, zatímco dívenka zjišťovala, co je všechno potřeba obstarat a na co ještě zapomněla. „Naši tu nejsou, tak si nemůžu půjčit peníze od nich,“ uvažovala. „Takže… já… musím najít a rozbít prasátko!“

Sešli se před úkrytem růžového čuníka, kterého Lilithka s těžkým srdcem vytáhla ven. „Když já nemám… čím ho…,“ vzlykla.
„Žádný problém!“ Itachi se rozmáchl, vší silou praštil do pokladničky, až z ní létaly střepy všude možně. Jenže společně se střepy uteklo i pár stříbrných a bronzových koleček. Dalších několik minut strávili dívka a ninja hledáním zapadlých mincí.

Ve dveřích ještě Lilithka udílela poslední rozkazy. „Zbraně nech tady… Vypnuli jsme všechno? A… ty střepy uklidíme potom!“ Byla nervózní, neustále se ohlížela a hlavně se bála jakékoliv naprosto nevyzpytatelné Uchihovy reakce.

Konečně se ocitli před velkou samoobsluhou, tedy spíše supermarketem. Odepjala jeden vozík z dlouhé řady těch stejnorodých kovových potvor na kolečkách a s mincemi nacpanými v kapsách sebevědomě vykročila vpřed. Dveře se před ní samy otevřely, což Itachiho udivilo.
Lidé málokdy o někoho v samoobsluze zavadí pohledem, ale tenhle cizinec byl jiný a hlavně… divný. Dlouhý černý plášť mu sahal až po paty, na hlavě měl rozbitou čelenku, tvářil se podezřívavě a působil dojmem masového vraha, ale prodavačkám se očividně líbil, protože mu zamávaly, když prošel kolem.
„To je… bratranec,“ koktala blonďatá dívka a dál tlačila vozík před sebou. „Drž se pořád za mnou,“ požádala ninju a protáhla vozík turniketem.
Ninja se zarazil. Shluk kovových páček se mu nelíbil… Vrazil do nich a ten přístroj ho nechtěl nechat projít. Zkusil ho podlézt, ale část pláště se mu skřípla mezi páčkami. Zaklel tak sprostě, že by se za to nemusel stydět ani Hidan, ale co naplat, zůstával vězněm. Klepal prsty jedné ruky o podlahu tak dlouho, dokud si ho nevšimla Lilithka toulající se mezi regály a nevyprostila ho.

Uchiha byl udiven, nikdy předtím v supermarketu nebyl. Prohlížet si potraviny nebyl jeho obvyklý způsob zábavy, ale zde si ho dopřával. Lilithka se na všechny omluvně dívala a neustále opakovala: „Bratranec. Z ciziny, víte?“
Jednou ho musela odtrhnout od sáčků s rýží, když se radoval, že konečně objevil známou věc, potom ho zas byla nucena odtáhnout od vystavených lahví s vínem.
„Tak, tady stůj, já se za chvíli vrátím,“ nakázala blonďatá dívka a odjela s vozíkem za roh.

Itachi její rady nedbal a jal se prozkoumávat neznámý terén. Poprvé se vyděsil v řeznickém oddělení, když na něho zírala prasečí hlava z jednoho ze stolků, na něm stálo cosi jako: Mimořádná nabídka! Neváhejte – skvělá cena…
Pak se ocitl u mrazicího boxu, kam se nějaká žena s dítětem ve vozíku pokoušela vrátit máslo, protože si ho vzala moc. „Nedosáhnu tam. Pomůžete mi, pane?“ poprosila ninju.
„Nic, co bych nezvlád,“ řekl sebevědomě a převzal od cizinky kluzký obdélníček. Naklonil se a natahoval ruku, zatímco se druhou opíral. Ta mu však uklouzla po zledovatělém okraji a on celou vahou přepadl do chladící výlohy, jen nohy mu zůstaly v prostoru supermarketu. Upadl tak nešikovně, že když zvedl hlavu, praštil se o regál, na němž byly nakládány tavené sýry. Nadzdvihnout se nemohl a začínal mrznout.

Když se opět probudil, ležel na pohovce v Lilithčině obývacím pokoji zabalený v dece a na stole na něho čekal teplý čaj. „Co… kde jsem?“
„Doma,“ špitla. „Už je to dobrý, neboj.“ V duchu se musela smát. Ona, pořád ještě pořádně vyplašená, tady utěšuje světem protřelého Shinobiho, který si nedokázal poradit s jedním mrazícím boxem.
„Mám ti říct, co se stalo?“
„Budeš-li tak laskavá…,“ zabručel Itachi a napil se.
„No… než jsem tě našla, teda spíš jenom tvoje zuřivě kopající nohy, už jsi skoro zmrznul…“

„Prosím, pomozte! On tam spadl!“ spustila Lilithka jako profesionální herečka a nezapomněla přitom zoufale zalomit rukama. Zděšeným prodavačkám opakovala nacvičenou výmluvu. „Bratranec. Z ciziny… On je… malinko… natvrdlý.“
Když ninju vytáhli, začali kontrolovat škody. „Jen se to rozsypalo, nic se neděje.“
Dívka si oddechla. Netušila, jak by celou tu pohromu asi tak splácela. Navíc… rodiče o tom nesmí vědět.

„Dovedla jsem tě domů, lehnul sis a doteď spal. A… tady je něco k jídlu.“ Podala mu rohlík, na němž leželo pár koleček salámu, takže měl pocit, že drží v ruce přerostlou růžovou žížalu. „Dík.“ Zakousl se a pokusil se na všechno zapomenout.

Do večera Itachimu otrnulo, začal mít roupy. Lilithka počkala, až zmizí v koupelně a podstrčila mu pod deku hřeben. Když se vrátil a bez rozmyslu si opět lehl, zavyl jako zraněné zvíře a netrvalo dlouho a už běhal po domě za dívkou se hřebenem v ruce. Konečně ji dopadl, povalil ji na zem a nedokázal pochopit, proč má děvče úsměv od ucha k uchu.