Odchod: Kapitola sedmá - Osudný příchod. Poznávání umění, Šéfe!

Náhled minulé kapitoly:
„Ty malej spratku! Pouštět tady červotoče! Co sis myslel?! Já jsem mistr loutek! Počkej, až tě chytím, to se rána nedožiješ!“ rozléhal se řev celým sídlem.
Hehe...mistr loutek...„Ó, no vážně, Mistře? To by jste mě ale musel chytit!“ poškleboval se ještě za běhu Deidara, když zahýbal v další nekonečné uličce sídla, ve kterém bylo toho dne neobvykle hlučno.
K této: Děj přímo navazuje na minulou kapitolu
Upozornění: Uvozovky jako obvykle značí přímou řeč, kurzíva myšlenky, tlusté v závorce poznámku autora, jen tlusté, v uvozovkách, značí řeč Zetsuovi černé polovičky ;)

Zatímco se milí Akatsuťáci snažili navzájem zmrzačit, k sídlu se sunula ještě jedna, v té době poslední dvojice v tmavých pláštích.
„...celkem dva nováčky,“ domluvil právě zrzek, když se zastavil se svou společnicí před zdánlivě obyčejným stromem.
„...zabiju!“ rozlehlo se okolím náhle, až sebou oba dva škubli a rozhlédli se okolo.
„Nebylo...nebylo to zevnitř?“ otázala se modrovláska opatrně. Zrzek přikývl.
„Je možné, že se dovnitř dostali nepřátelští ninjové.“
„Jdeme tam?“ otázala se modrovláska poněkud nejistým hlasem. Zrzek chvíli neodpovídal, dokud na ni nepohlédl. Ten pohled jí řekl vše. V příští chvíli, bez zjevného znamení, oba vyrazili vpřed.
Rozrazili dveře, vtrhli do tajného úkrytu jako vítr a okamžitě se chystali k boji. Jenže místo toho je onen pohled naprosto ohromil.
„C-co...“ zrzkovi očividně došla slova. Všichni právě probíhající ninjové měli tmavé pláště; viděl onoho chladného a vždy vážného červenovlasého loutkáře, jak se zběsile žene za nějakým blonďatým klukem v Akatsuki plášti, který se jen škodolibě smál. Uviděl onoho neochvějného Kisameho, obvykle beze strachu, jak utíká před bělovlasým ninjou, který se jen pro zábavu oháněl obří kosou. Viděl Zetsua, jehož dvě půlky se navzájem hádaly, komu fandit, a nakonec uviděl u zdi stát Kakuza s Itachim, kteří se málem váleli smíchy na podlaze, což se k povaze ani jednoho z nich naprosto nehodilo.
Vzápětí už se mu podařilo ovládnout své hlasivky.
„CO SE TO TADY KU*VA DĚJE?!!“ zařval, až se stěny otřásaly. Blonďáček se lekl, až spadl, a Sasori přeletěl přes něj. Byl by si pěkně natřískal, kdyby dřevo nebylo tak necitelný.
Itacji a Kakuzu se přestali svíjet smíchy na zemi a snažili se alespoň zachránit části své cti tím, že se kultivovaně zvedli a dělali, že se nic zvláštního neděje. Hidan málem Kisameho málem rozsekl, Kisame pro změnu neúmyslně (no, ono v přesvědčení, že vás chtějí udělat k večeři, snídani nebo sco to bylo zrovna za dobu, může udělat své ) prásknul Samehadou.
„Ty žraloří degene! Teď z tebe udělám sushi určitě!“ vztekal se Hidan, zatímco si tiskl ruku na krvácející ránu pod krkem.
Zetsu byl příliš zabraný do rozhovoru se svou druhou polovinou, než aby vnímal, od koho to přišlo, a tudíž byla debata následující:
„Neječ tady tak!“
„Já neječím!“
„Ječíš!“
„Neječím!“
„Ječíš! Ječís jak histerická Konan!“
„Cože?!“ vybuchla potichu Konan, ale udržela se na uzdě.
„Neječím!“
„A kdo teda ječí?!“
„Šéf!“
„Coože?!“ bílá polovina ztuhla hrůzou, jen co to zaslechla, a obrátila se ke dveřím – pak následně, nebýt černé, asi by dostala infarkt, když uviděla rozzuřeného zrzka.
„Š-šéfe!“ vykoktal Kisame. Ostatní už také obrátili zraky na muže ve dveřích a jeho společnici.
To je kus, poznamenal od cesty Hidan v duchu, když si přeměřoval modrovlásku očima; ta si toho samozřejmě všimla a vrhla na něj vražedný pohled.
Tak fajn, není. Tváří se jako kráva. Jashine, za co mě tak trestáš?
Sasori už dávno ztratil i ony špetky své cti, které mu zbyly po útěku před broučky, teď se ale pro změnu snažil tvářit, jakože tu není. Blonďáček s podivením zahlížel na zrzka, kterému všichni říkali Šéf.
Tohle že je jejich vůdce? Hm... na chvíli spočinul zrakem na Konan, pak se ale vrátil zpátky k zrzkovi. Co to proboha všude mé? Vypadá to děsně...
„Takže,“ řekl zrzek, když se všichni uklidnili a utišili, „co se to tady před chvílí dělo? Vysvětlí mi to někdo?!“
Nikdo se dobrovolně nehlásil. Zrak podivných kruhových očí se tedy zabodl do Sasoriho. Loutkář si jen povzdychl, než spustil.
„Máme tu dva nováčky, Šéfe.“
„To vím taky,“ soptil stále ještě zrzek.
„Peine, nenech se vyprovokovat,“ zašeptala k němu Konan, která se stále nedopustila prohřešku na své cti.
„Máš pravdu, Konan,“ povzdychl si Šéf, než se k nim znova otočil.
„Tak, a teď trochu podrobněji. Že jsou tu dva nováčci vím i bez tebe. Chci vědět, proč je to tady celý vzhůru nohama,“ snažilse udržet klidný hlas, ale skřípal při každém slově rozčíleně zuby.
Sasori vrhl jeden nevraživý pohled na Deidaru, který se spokojeně šklebil.
„Vyprovokovali nás.“
Vidím, že jsem se obrátil na špatný zdroj informací, pomyslel si Pein a obrátil se pro změnu na Itachiho.
„Itachi? Co se tu stalo?“
Sasori se uraženě otočil zpátky k Deidarovi. Pomyšlení na to, že i Šéf mu nyní nevěří, ho štvalo ještě víc.
„Tohle si vypiješ!“
„To byste mě musel chytit, Mistře. A to jste za poslední půlhodinu nezvládl ani jednou,“ provokoval dál Deidara, a naprosto nevnímal fakt, že se Itachi dal do vysvětlování.
Do Sasoriho tváře se vrátil vyrovnaný výraz „Tuhle pomstu si vychutnám.“
„Á, to zase bude trvat dlouho,“ vzdychl si naoko zkroušeně Deidara. „Není nic krásnějšího než chvilkový, intenzivní okamžik!“
„A na co ti je, když už je hned pryč?“
„Na inspiraci pro mé další dílo!“ pěl zapáleně Deidara.
„Dílo? Myslíš ty jílové potvory?“
„Jí-jílové potvory?!“ zvolal Deidara pobouřeně – v tu chvíli se na ně zaměřil pohledy zbyte Akatsuki, ani jeden z nich si toho ale nevšímal.
„Nejsou to jílové potvory, ale výbušniny! To je mé umění! Mnohem lepší, než vaše dřevěné hračičky, Mistře.“
„Dřevěné hračičky?!“ vybuchl Sasori. „Je to tajemství přetrvávající věky!“
„Je to prkotina pro mrňata.“
„Je to umění!“
„Ne, to mé výbuchy jsou pravé umění!“
„Hej!“ zahučel na ně Pein, když se Sasori něco chystal odseknout; oba umělci se na něj ohlédli, ale vzápetí se dál zapáleně pustili do své debaty. Pein si je měřil rozzuřenýma očima, pak si ale náhle zkroušeně povzdychl.
„Oroganizace nějak upadá...“
„Peine! Nenech si to líbit!“ houkla na něj okamžitě Konan.
„Ty -“ Sasori už se zase začal vztekat.
Fajn, Peine, dýchej. Tohle zvládneš. Tohle zvládneš, jen pořádně zařvi a -
„VY BA -“
„Katsu!“
A zemí otřásl výbuch, jak milým Akatsuki spadl úkryt na hlavu. A tam dole, pod sutinami, někde hodne hluboko, tam byl uvězněn Pein.
Co jsem komu udělal, že mám na povel bandu nejpitomnějších stvoření na světě?!