Moriko - 2. kapitola - Přijetí

Kráčeli zvolna, svítilo slunce a vzduch už nebyl tak otrávený, jako na tom příšerném místě, kde byli nuceni chvíli se zdržet. Moriko cupitala za dvěma muži, ani nedutala.
„Neztratili jsme ji?“ znejistěl Sasori.
„Ale kdepak,“ zachechtal se jeho slizký společník. „Jde pořád za tebou… jako poslušný pejsek.“
„To je tvůj způsob řeči, nebo úmyslně protahuješ každé slovo?“ utrhl se na něj.
„Tajemství.“ Ninja zvedl oči k nebi a pokrčil rameny.
„Provokatér, já to věděl,“ zněla mladíkova odpověď.

Sasori si byl až příliš dobře vědom toho, že jeho čin nějaké následky mít bude. Vůdcovi samozřejmě neuniklo, že nepřišli sami. Ihned si pozval mladíka do pracovny, kde spustil: „Co tě to napadlo, vodit sem cizího člověka? Copak jsi vůbec nemyslel na to, jaké budou důsledky tvého jednání?“
Sasori se odvážil svého nadřízeného opravit. „Ona není člověk. Je to… informace,“ prohlásil s naprostým klidem.
Vůdce zamrkal. „Tak to mi vysvětli!“ vyštěkl a červenovlasý mu stručně vylíčil celý běh událostí. „Je jediná, kdo přežil z té vesnice. Může svědčit.“
„Hm… no to je sice pravda. Jenže… co pak? Nechat ji tu nemůžeme! To je nepřípustné! A kde vůbec je?“

Moriko a Orochimaru vešli do jednoho z pokojů. „Zatím tu zůstaň, než se rozhodneme, co s tebou,“ vysvětlil jí bledý muž. Přikývla, že rozumí, a jelikož byla strašně unavená po té dlouhé cestě, okamžitě si lehla a usnula. „Hm, takže zdá se, že zamykat není potřeba,“ uchechtl se ninja a odešel.

Pein se mračil. Nelíbily se mu argumenty zatím nejnovějšího člena Akatsuki. „Ten návrh mi přijde neskutečně hloupý.“
„Proč, Šéfe? Stejně si pořád stěžujete na to, že se nemůžeme soustředit na mise, protože se pořád jen staráme o to, abychom tu nezhynuli ve vlastní špíně. Tak proč by nemohla být naše služka? Možná je to z toho šoku, ale myslím si, že není právě dvakrát chytrá.“
„To je plus pro nás,“ zavrčel Vůdce. „Ale ty za to budeš mít tři měsíce snížený plat.“
„Na tom mi bude vadit jenom to, že se mi Orochimaru bude škodolibě pochechtávat!“ odsekl mladík.
„Hm, dobrá, tak tedy… půl roku bez mzdy!“ rozčílil se velitel Akatsuki nad takovou neposlušností. „Ale stále jsme nedořešili tu záležitost s informacemi.“
„Hm,“ Sasori přemýšlel. „…dejte mi pár dní, Šéfe, zkusím je z ní dostat nějak nenásilně. Víte jak, ne? Získat si důvěru, ať se svěří. Než přistupovat k tvrdému výslechu, který by stejně neměl cenu, protože její psychika může být dost narušená.“
„No fajn, tak si holt dělej, co chceš!“ mávl rukou Vůdce. „Ale víc než pár týdnů ti na to nedávám, je to jasné?“
„Samozřejmě.“ Sasori se uklonil a zmizel z pokoje.

Mladík šel rázným krokem po chodbě, hledal svého slizkého přítele. „Kams tu holku strčil?“
Orochimaru se chvíli vykrucoval a pak mu ukázal směr. „Tam a tudy, pak přes dvě chodby, jenom o poschodí vejš.“
„Že jsem se vůbec na něco ptal!“ Sasori zatoužil vrazit mu pořádný políček, ale rozmyslel si to. Místo toho se rozběhl chodbou a na místě zanechal hadího ninju s jeho nespokojeným syčením.