Moriko - 1. kapitola - V lese

info: Orochimaru a Sasori jdou na místo, kde mají sbírat informace. Naleznou však jen vypálenou vesnici a vystrašené děvče. Jak se zachovají? V jednom z nich se skrývá zrnko žárlivosti, které pomalu klíčí a následky mohou být nedozírné...

Důležité: Sasori nám zatím ještě nezloutkovatěl ;-)

Povídka

Po pěšině kráčeli dva muži. Jeden byl neskutečně bledý a dlouhé černé vlasy se mu kroutily na zádech. Druhý, o poznání mladší, se vyznačoval rozježenými sytě červenými vlasy. Na záda si připevnil katanu. Nasál vzduch. Byl prosycený krví a cizí chakrou.
„Jsi si jistý, že jdeme správně?“
„Neboj se. Mám to pod kontrolou,“ zasyčel mladíkův průvodce.
„Dobrá. Jen jsem měl dojem, že ten směr, kterým se ubíráme, je špatný,“ utrousil mladík a dál kráčel po boku svého týmového partnera.

Došli na místo, k němuž se chtěli dostat. Vesnice ale byla spálena do základů. „Někdo tu byl před námi!“ Mladík se chopil zbraně a zvýšil opatrnost.
„Upokoj se, Sasori, už jsou pryč,“ řekl druhý ninja nasládlým hlasem dost podobným ženskému cukrování.
„Poslyš, Orochimaru… já chápu, žes byl dost dlouho v ženském těle, ale… ty ženský kecy by sis odpustit mohl.“
„No no, tak se hned nečerti,“ ušklíbl se oslovený.

Procházeli mezi troskami. „Přišli jsme pozdě. Někdo nás předběhl,“ prohlásil zklamaně ten, na něhož volali Sasori.
„Inu, ne každá mise se vydaří. Neber to tak vážně, šlo jen o získání informací, které povedou k tomu, co už stejně víme.“
„Nějak moc o tom víš,“ zabručel mladík a Orochimaru se cítil uražený.

Na opačné straně vesnice byl hustý les. Chtěli jím projít a alespoň najít stopy po útočnících. Černovlasý muž slídil pěkně pomaličku a polehoučku, však mu nic neuteče. Mýlil se. Uniklo mu to, co Sasori poznal na první pohled. Cizinec ukrytý v dutině stromu.

Sasori se k dřevině přiblížil zezadu. Postřehl uvnitř jen něčí oči, které na svět hleděly dosti vystrašeně. Jemně zaťukal na ztvrdlou kůru. „Vylez ven,“ řekl milým hlasem, ale odpověď nepřicházela. Jen ten někdo uvnitř se začal třást. Nebude to bojovník, blesklo mladíkovi hlavou.
„Co tam je?“ Orochimaru ke svému příteli obrátil zrak.
Ninja na něj zasyčel, ať je zticha, že ještě musí něco dořešit. Trpělivě domlouval tomu stvoření skrytému v dutině stromu. „Pojď ven. Neublížíme ti.“ Natáhl dovnitř ruku. Čekal, že cizí do ní možná kousne, ale ne. Neznámý uvnitř sice pofňukával, ale pak Sasori ucítil stisk a vytáhl uprchlíka na světlo.
Zarazil se. Byla to dívka, ne o moc mladší než on. Černé vlasy, kulatý obličej a vytřeštěné oči. „Kdo jsi?“ Zeptal se jí.
„Moriko,“ pípla.
Orochimaru se zaškaredil. „Lesní dítě? Tak na to bychom vážně nepřišli!“
Hleděla na něj nechápavě. Sasori se pousmál. „Mám takový dojem, že Moriko je skutečně její jméno.“
„Ach tak.“ Dlouhovlasý nasadil svůj oblíbený ironický výraz. „V tom případě se tady slečně hluboce omlouvám.“

Sasori zavrtěl hlavou a měl se k odchodu. „Běž domů!“ Pokynul Orochimarovi, aby ho následoval.
Mladičká dívka ho křečovitě chytla za plášť a klekla před ním. „Prosím, pane, nenechávejte mě tu! Já… jsem sama, nemám kam jít, prosím… dovolte mi jít s vámi!“
Vypadala tak zoufale. Nejspíš byla jediná, kdo přežil ten strašlivý masakr, jehož následků byli svědky. Na krku se jí houpal přívěsek se znakem, který byl zřejmě přepisem jména jejího klanu. Sasori měl pocit, že kdyby s ní teď zatřásl, na místě by se rozpadla, jak je slabá na těle i na duchu. Orochimaru se netvářil právě dvakrát nadšeně, ale trpělivě čekal.

Moriko zaštkala. „Oni… se vrátí.“
„Ty víš, kdo za to může?“ Mladík ji zvedl na nohy.
Přikývla a ještě chvíli trvalo, než z ní dostali víc. „Wa… waga… rashi.“
„Klan Wagarashi? Slyšel jsem o nich, jsou známí rváči.“ Sasori pochopil, že situace je vážná, ale svolit nechtěl.
Moriko se však nevzdávala. „Prosím, pane! Udělám cokoli!“
„Co umíš?“ vzdychl.
„Co mě naučíte,“ odpověděla.
Znovu si povzdychl. „Tak dobrá. Vezmeme tě s sebou.“
Orochimaru byl zděšen. „No to snad nemyslíš vážně? Znáš následky takového činu?“
„Jistěže ano,“ odsekl červenovlasý. „Přestaň remcat a jdeme!“

Trojice se vydala na pochod. Byli asi v polovině cesty zpět k sídlu, když se mladík podíval svému týmovému partnerovi zpříma do očí. „Stejně bych rád věděl jednu věc… je to teprve rok, co jsem opustil Sunu a donutili mě pracovat s tebou, ale… můžeš mi laskavě vysvětlit, proč se pořád snažíš chovat jako moje matka?“
„Zjevně ji potřebuješ!“ zasyčel Orochimaru nepřátelsky a urazil se. Sasori nad tím mávl rukou. Koneckonců… tohle dělal pořád.