Vysokou rychlostí - část IV.

Vysokou rychlostí - část čtvrtá - Přepadení nebo jen klam?

Sotva se vůz dokodrcal na trochu volnější prostředí, zachytil jsem na levé straně pohyb. Zvedla jsem varovně ruku.
„Kde?“ objevil se vedle mě Kakashi. Sakura, Sasuke a Naruto obklopili vůz a členy skupiny.
„Nalevo,“ šeptala jsem a soustředila se, „teď se přesouvá za nás, doprava, je asi...asi dvacet metrů daleko, skáče v korunách stromů jak opice. Vidím jen jeho. Zůstal tam stát. Na stejné úrovni jako já. Zhruba těch dvacet metrů. Je nahoře v koruně. Někdo se k němu...“
„To jsem já,“ řekl mi Kakashi-klon.
„Aha,“ přikývla jsem. Musel si klon vytvořit už dřív.
„Zmizel?!?“ překvapilo mě to. Za chvíli byl pravý Kakashi zpátky.
„Byl to taky klon, zřejmě na průzkumu. Měli bychom teď být opravdu opatrní,“ oznámil a dal znamení, že se má pokračovat v cestě. Cesta se dál rozšiřovala a čím více prostoru, tím lépe.

„Krásná planinka. Přímo zrozená pro boj,“ ušklíbla jsem se a sundala si šátek z očí.
„Kde jsou?“ zeptal se Kakashi. Vůz stál uprostřed středně velkého paloučku, většina mužů a ženy byli zalezlí pod ním.
„Teď asi třicet metrů a přibližují se. Nemůžu je přesně spočítat, ale je jich asi dvacet, ne, dvacet tři. Nestíhám je všechny najednou, jdou ze všech stran. Ááá,“ chytla jsem se za spánky, snažila se soustředit ještě víc.
„Deset napravo, deset vlevo. Ti tři zastavují za námi, nevím proč,“ hlásila jsem.
„Sleduj je. My se postaráme o těch dvacet,“ vyslal mě Kakashi. Přikývla jsem a zmizela těsně předtím, než se k vozu vrhli lupiči.

Když se mi stromy konečně uvolnily výhled, zahlédla jsem jen, jak čtyři postavy mizí. Jen jedna jediná zůstala. Podle postavy jsem odhadovala muže, ale jak chcete určit, kdo se skrývá pod pláštěm, s kapucí staženou hluboko do obličeje? Jistě, zeptáte se.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se tou nejprostší otázkou, co existuje ve verbální komunikaci.
„Daras, třetí hlava Gótó. Zabíjíme a okrádáme hloupé lidi,“ odpověděl mi hluboký hlas. Přikývla jsem, potěšilo mě, že mi hned sdělil, co chce dělat. Zřejmě si byl sebou opravdu jistý. Jenže já také.
„Trochu jste neodhadli schopnosti opravdových ninjů,“ ušklíbla jsem se, protože jsem krátce prolétla planinu. Na nohou stála jen polovina jejich mužů. Vytáhla jsem z pouzdra kunai.
„Ty pobudy máme jen jako rozptýlení. Vás ninjy si odchytáme hezky po jednom a vaše kůže použiji na své obrazy,“ zavrčel výhružně. Já se zasmála.
„Opravdu zajímavé plány,“ připustila jsem a vrhla se vpřed.

Vyhnul se mi. Cože? Viděl mě? Nebo to bylo instinktivně? Otočila jsem se a tak tak se vyhnula shurikenům, které po mně hodil. V tom případě – alespoň bude trochu zábava, pomyslela jsem si. Odrazila jsem se od kmene stromu, těsně před mužem uhnula stranou, abych se mu dostala do zad. Dokázal všechny mé útoky vykrýt. Dobře, chlapče, ale tohle není má nejvyšší rychlost. Kakashi a jeho tým už určitě skončili. Musím si pospíšit. Zkusila jsem ten samý trik, co předtím, ale za jeho zády jsem se nezastavila, jen jsem ho nechala, aby se za mnou ohlédl, a pak ho obešla a krásně načasovala ránu pěstí do obličeje. Sklonil se a mě poslal o pár metrů dál kopem do břicha. Jak to udělal? Tady už si přestávám hrát! Navíc mě začala bolet noha. Tohle nemůžu zbytečně protahovat.

Aktivovala jsem Sharingan. Teď nemáš šanci, hošku. Vrhla jsem se do přímého útoku a stihla si i vytvořit jeden stínový klon. Možná by i on vytvořil nějakou pečeť, ale nedala jsem mu šanci. Vykryl několik mých prvních útoků, ovšem pak to zůstalo jen na mě. Tlačila jsem ho směrem k planině. Na rukou jsem měla jeho krev. Bušila jsem do něj skoro jako šílená, nakonec ale ne tak silně, aby hned umřel. Přenechala jsem ho svému klonu na posledních pár metrů a přesunula se na planinu. Přistál mi u nohou o pár vteřin později.
„Hotovo,“ pronesla jsem a sklonila se dolů k tělo, abych mu odhrnula kápi. Naruto, Sasuke, Sakura a Kakashi už stáli okolo.
„Byl docela hezký,“ řekla jsem s důrazem na první slovo. Ten kluk vypadal maximálně o dva roky starší než já, krátké fialové vlasy byly slepené krví. Látka ho rozhodně nezachránila.
„Nemusela jsi být tak brutální, Meiri,“ vytkl mi Kakashi. Otřela jsem si ruce do mokré trávy.
„Chtěl ze mě dostat moji snídani,“ obhajovala jsem se, „a mimoto, žije. Bude jen potřebovat několik nových zubů a měsíc v nemocnici.“ Až teď jsem si uvědomila, že mám stále aktivovaný Sharingan. Bylo pozdě, Sasuke mě viděl. Trochu provinile jsem zavřela oči a nechala je nabrat původní šedomodrou barvu. Ale nic neřekl.

„A ti ostatní dva?“ zeptal se Kakashi.
„Ztratili se mi,“ zavrčela jsem, „a nemůžu je nikde najít. Buď se ukryli nebo jsou mimo dosah.“ Kakashi se zamračil.
„Měli bychom pokračovat v cestě,“ rozhodl nakonec. Přikývla jsem.
„Co byli zač ti ninjové, co zaútočili na vás? Něčím zajímaví?“ obrátila jsem se na Kakashiho, když se vůz zase rozjel. Přestalo pršet.
„Docela obyčejní pobudové, co dávají přednost kvantitě před kvalitou,“ potvrdil mi to, co už předtím řekl Daras. Jen na rozptýlení. Co se týče toho hocha, nechali jsme ho tam. O deset minut jsem na tom místě už nikoho nenašla.

Po dalších dvou hodinách skupina obchodníků -snad? - usoudila, že je opravdu čas na oběd. Bylo mi to vlastně jedno. Doufala jsem, že když zůstanu v klidu, budu se moct lépe soustředit. Jak by se teď hodil Byakugan. Vylezla jsem si s jídlem na strom a zavázala si oči. Teď jsem mohla natáhnout smysly co nejdál.

Přede mnou? Ne. Vpravo? Možná tamhle... ne, nic tam není. Samozřejmě, nemohla jsem to tvrdit stoprocentně, ale aspoň na těch šedesát, sedmdesát procent jsem měla pravdu. Štvali mě. Těch dvacet, bylo to určitě jako bojovat s dětmi z akademie. Dojedla jsem a slezla dolů právě ve chvíli, kdy se skupina dala zase do pohybu. Měla jsem neblahý pocit, že propadli absolutní nepozornosti. Zřejmě měli za to, že jsou loupeživí ninjové – pokud bychom ty odpadlíky mohli nazvat ninjy – úplně vyřízeni.
„Pokud zaútočí dnes, bude to až v noci,“ přemýšlela jsem si pro sebe. Vždycky jsem se snažila brát protivníka lepšího, než byl. Ve většině případů se to vyplatilo. V těch zbylých...jsem tolik neztrácela čas. A taky toho bylo méně na uklízení. Šla jsem zase jako poslední a jen úplně bezmyšlenkovitě šmejdila po okolí. Stromy, stromy, keře. Nic zvláštního.
„Nikde nic. Kupte mi k Vánocům Byakugan,“ sdělila jsem Kakashimu, když se na mě otočil. Přikývl a přešel dopředu. Znovu jsem se rozhlédla, říkejme tomu třeba vnitřní zrak, takže oním vnitřním zrakem kolem dokola, zhruba v okruhu čtyřiceti metrů, dál se mi nechtělo.
„Meiri-sama,“ ozvalo se vedle mě.
„Ah, Sasuke,“ zapřemýšlela jsem, jakou otázku si chystá, „co potřebuješ?“ Několik minut bylo ticho. Být na jeho místě, nevěděla bych, jak začít.
„Ty se nechceš pomstít?“ zeptal se. Cítila jsem váhání v jeho hlase. Zamyslela jsem se.

„To máš tak, Sasuke,“ začala jsem opatrně, „svou příslušnost k Uchihům jsem si přiznala teprve před šesti lety, kdy už byl klan vlastně vyvražděn. Rodiče zemřeli na misi, když mi byli dva roky. Můj jediný sourozenec zemřel na nemoc, kterou měl od narození. Teta i strýc zemřeli. Později zemřel i můj mistr a kamarádi. Zvykla jsem si, že lidé umírají. Nesouhlasím s tím, že drahý Itachi zabil svou rodinu. Na druhou stranu necítím nutkání pronásledovat ho na druhý konec světa, protože život těm lidem stejně nevrátím. Pomsta je k ničemu. Jistě, tys to viděl, zabil ti rodiče před očima, že? Můj bráška umřel jednoho letního dne a já nemohla nic dělat. Ta bezmoc strašně ničí, viď? A proto se stávám den ode dne silnější, ať můžu chránit to, na čem mi záleží.“ Koukla jsem jedním okem na chlapce. Byl zahleděný do dálky. Pravda, trochu jsem si zařečnila. Sasuke se vrátil k vozu a já k hlídání okolí. Uchiho Itachi, znám tě jen z vyprávění, ale věz, že bych ti opravdu ráda jednu ubalila...už jen kvůli tvému bratrovi.