Nepodceňujte mě! 1.díl

Na Konohagakure svítí krásné, žluťoučké sluníčko. Nebíčko bez mráčku, modroučké jak.....ehm.....jako nebe. Lidé se na sebe usmívali, mile se zdravili. Prostě nádherný den.
Avšak pár lidí nebylo moc šťastno. Kdo by nebyl v tento den veselý? To brzy zjistíme.
V kanceláři Hokageho seděl na křesle blonďatý muž. Modré oči, jindy plné radosti, byly nyní smutné. Vzpomínal na své dětství. Na své roky na Akademii, na své týmové partnery, jak se s nimi neustále hádal a nakonec zavzpomínal na svého senseie na Akademii.

„Ale Iruko-sensei, já po vás nehodil tu houbu! To byl Kiba!“ křičel malý blonďatý chlapec přes celou třídu na svého učitele, který měl ve tváři vepsaný výraz alias a-teď-seš-mrtev! Pomalu zvedl houbu, která ho před chvílí bacila do hlavy a položil ji k tabuli. Pak chlapci se skrývaným vztekem odpověděl:
„Naruto, jen tak mimochodem, dnes není Kiba ve škole! To jsi až tak slepý!?“
Naruto si zahanbeně sedl. Na incident však mžiku zapomněl a myslel na svůj sen stát se Hokagem.

„Jak vidím, hodně jsi vyrostl, od té doby co jsi po mně chtěl tuhle čelenku.“ Usmíval se Iruka na Naruta, pojídajícího svůj nejmilovanější pokrm, rámen.
„To víte. Ale že nelitujete toho, že jste mě nechal projít, že ne? Že mi dost sluší, hm?“ odpověděl s úsměvem Naruto a dál se věnoval svému obědu.
Iruka se zase usmál, ale pak naoko zvážněl a pokračoval:
„Jen se moc nevytahuj, ještě máš před sebou dlouhou cestu. Nyní musíme tvrdě pracovat, i Kakashi, i když ho teprve propustili z nemocnice. Musíme dokázat světu, že i když je naše vesnice polorozpadlá, máme pořád sílu bojovat a plnit mise!“
Naruto se na něj udiveně podíval, pak jen pokrčil rameny a řekl:
„Jo, jo, to chápu, ale přece nebudu bojovat s prázdným žaludkem!“
Iruka jen se smíchem zavrtěl hlavou a pomyslel si:
„Vidím, že ses tak moc nezměnil.“

Naruto se pousmál. Už je to jedenáct let, co zemřel Iruka-sensei. Jedenáct předlouhých let. Za tu dobu vesnice skoro zapomněla na něho. Ale mnoho Irukových přátel na něj nezapomnělo. Vlastně ani se nedalo zapomenout. Vzpomínka na něj se každý den prohání vesnicí s věčným úsměvem. Úsměv, který pořád připomíná, že část Iruky žije. Ano, jeho syn Hikouki.

„Hikouki! Tomuhle ty říkáš Henge no Jutsu? Takhle určitě nevypadá náš Hokage!“
„Ebisu-sensei, když mě furt buzerujete, tak asi si jen vybíjíte svůj komplex z mládí na mě! To není spravedlivé!“
Akademie se otřásala pod výkřiky dvou rozhádaných lidí. Učitele a žáka.
Třída se každodenním výjevem velice bavila. Hikouki se měl přeměnit do Hokageho, jenže jaksi nevystihl rysy a stála tam místo něho něco mezi dívkou a mužem. Zatímco Ebisu-sensei měl velice blízko k tomu, aby nafackoval mladému chlapci, hnědovlasý klučina se zase přeměnil zpět a vyplázl na něj jazyk. To Ebisu nevydržel a poslal Hikoukiho si zaběhat deset koleček kolem Akademie, že to pomáhá uklidnit se. Hikouki se tedy zeptal:
„Tak pomáhá uklidnit se, říkate? Tak to byste měl jít místo mě.“
Hned nato rychle vyběhl ze třídy, protože Ebisuovi pravděpodobně chybí smysl pro humor.
Hikouki tak běhal a přemýšlel nad tím, proč zrovna ze všech skvělých učitelů musela třída dostat takového děsného suchara. Jiné třídy chodí se svým senseiem ven se učit, jenom oni musí trčet ve třídě, ve které je kolem čtyřiceti stupňů a ještě k tomu s Ebisu-senseiem!
Hikoukiho běhaní přestalo bavit už po třetím kole a rozhodl se, že když už se tak namáhá, tak by si mohl na chvíli sednout.
Lehl si do trávy a díval se na nebe. Bohužel, jak bylo výše zmíněno, mraky žádné na pozorování nebyly. Hikouki se tedy díval na hejno ptáků, letící na obloze. Tolik mu připomínali svobodu a lehkost pohybu. Kdyby nebyl člověkem, přál by si být ptákem. Lehkým, svobodným, rychlým a bystrým. Po chvilce se Hikoukimu začaly klížit očka, až nakonec usnul.

U kamene Hrdinů stála žena, oděná šatech různých odstínů modré. Upřeně zírala na jméno:
„Umino Iruka“
Každý měsíc sem chodila. Po celých jedenáct let uctívala každý měsíc rudou růží památku své lásky. Od té doby, co zemřel, nedokázala se opět zamilovat. Kvůli tomu Hikouki rostl bez otce. A ona už pomalu nemá sílu pokračovat sama v jeho výchově. Několikrát mluvila s Ebisuem, který si stěžoval na to, jak je Hikouki nevychovaný, malý prcek, co už je třetím rokem na Akademii a pořád neumí nic pořádného. Ona se Hikoukiho vždycky zastala. Vždyť s ním často trénuje, jenom prostě potřebuje čas! Anebo možná……
V myšlenkovém pochodu ji vyrušil známý hlas:
„Hoi, hoi, opět tady, Asuko?“
„Ahoj, Kakashi, jo zase tady, jako každý měsíc. Nemůžu uvěřit tomu, že je to jedenáct let, co spadl do té propasti.“
„No jo, to strašně letí.“
Kakashi pohlédl na jména svých starých přátel. Pak zaslechl vzlykot. Pootočil se na Asuku, která si zrovna rukávem utírala slzy. Objal ji kolem ramen a pošeptal jí:
„Jeho smrt nebyla zbytečná. Podívej se, máš krásného syna, nosící dobrou náladu a který nedovolí, aby se na Iruku zapomnělo.“
Asuka se pousmála. Vymanila se z bratrova objetí, rozloučila se s ním a odběhla. Musela se stavit u Naruta, měl pro ni misi.

„Hikouki. Hikouki, probuď se. Hikouki, víš, že jsem tě poslal běhat, tak se vzbuď! Hikouki!!!“
Hikouki se rychle probudil. První věc, kterou uviděl, byl obličej jeho učitele.
A začal provokovat:
„Jashine, to jsem se lek! Mě se zdál krásný sen o pěkné dívce a pak mě vzbudí příšera! To není moc milé!“
Následující bitka byla opravdu zajímavá. Hikouki kousal do ruky, Ebisu pohlavkoval. Až nakonec Ebisu silně trhl a praštil Hikoukim o zem.
Hikoukimu vyrostla na hlavě boule a začal si ji tedy opatrně mnout. V tu chvíli si mohl Ebisua kdokoliv splést s drakem, dštící páru z nozder.
Ebisu zařval:
„Zavolám si tvou matku! Když už není schopna se o tebe postarat, tak bychom tě měli svěřit do sociální péče! Ach, kéž by tvůj otec nebyl tak hloupý, aby tak blbě vlezl do cesty tomu darebákovi z Trávové!“
Po této větě si Ebisu s hrůzou zacpal pusu.
Ajej! Teď se dopustil zločinu. Aspoň u Hikoukiho. V jeho přítomnosti se nesmělo ani omylem říct jediné křivé slovo o jeho otci.
Hikoukimu už dávno matka řekla, proč ostatní muži chodí domů ke svým manželkám a dětem a proč tedy nikdo nechodí k nim.
On, Hikouki Takahashi, byl hrdý na to, že jeho otec zemřel, aby ochránil maminku. A proto nikdy nedovolil, aby někdo urážel Iruku, jeho tatínka, jeho hrdinu.
Hikouki se naučil prát se za každou urážku jeho otce. Nyní se zločinné urážky dopustil Ebisu. Hikouki se na něj podíval pohledem alá I-kill-you, vydal ze sebe bojový pokřik a připraven na každou případnou ránu, vyrazil proti Ebisuovi.
Ale pak mu v tom náhle někdo zabránil. Hikouki se podíval, kdo tak drze ho zastavil a zjistil, že to byl Kakashi, jeho strýček.
Ten se jenom usmál a Ebisuovi řekl:
,,Nazdar. Na zbytek dne ho omlouvám. A ještě něco: příště dávej si bacha na jazyk!"
Pak vzal Hikoukiho za ruku a šel s ním domů.