Pravda nebo lež...? 08

,,Crr! Kdo to může být?“ Pomyslím si a vykloním se z okna, abych se podívala, kdo se ke mně dobývá. Spatřila jsem Sasukeho a hned jsem běžela ke dveřím, abych mu mohla co nejrychleji skočit do náruče. Když jsem ale otevřela, uviděla jsem jeho výraz ve tváři a došlo mi, že se něco asi stalo…
,,Ahoj Sasuke, co se stalo, vypadáš vyděšeně a smutně..?!“ Vyslovila jsem a vtáhla ho k sobě do pokoje.
,,Tak spusť, co se stalo?“
,,No víš Saskuro,..je to všechno v háji!“ Rukama si sevřel hlavu a sedl si na nejbližší židli.
,,A-a co je v háji?“ Nevěděla jsem nic a pořád vyčkávala co z něho vypadne.
,,Naruto…šel jsem za ním, jak jsem ti slíbil a když jsem tam dorazil a vše mu chtěl říct… už všechno věděl… Nevím, jak na to přišel, ale zjistím, kdo mu to řekl a pěkně tomu dotyčnému zpestřím život!“
,,Ježiši! A dopr*ele, to je hrozný a co Naruto na to? Řikal něco, nebo jak se choval?..“ To mě teď zajímalo opravdu nejvíce, jak se cítil a jak to snesl.
,,Budu upřímný, cítil se strašně mizerně. V životě jsem ho takhle neviděl, byl jako tělo bez duše, jakoby jeho síla a jiskra zanikly v jednom malém okamžiku. Musí z toho být na prášky…vždyť víš, jak tě měl a má rád. Nevím jak mu můžu pomoct, ale horší je, že on moji pomoc nechce.“ Nevěděla jsem co mu mám na to říct, cítila jsem se jako vrah, který zabil jeho duši zahnal jeho srdce do záhrobí. Pak mě napadlo…
,,Možná, že já s ním hnu, zajdu za ním a vše se mu vysvětlím.“
,,To by mohlo vyjít, na tebe snad dá…“ Sklonil hlavu a já pomalými kroky přišla k němu a objala ho, ze slovy.
,,Neboj, bude to jako dřív, uvidíš…“ Sama jsem tomu bohužel nevěřila, ale chtěla jsem dát alespoň někomu druhému kousek naděje.
Se Sasukem jsme se po našem rozhovoru rozloučili a já se pak vydala k Narutovi.
Odhodlaně jsem zaklepala na dveře a čekala, jestli mi někdo přijde otevřít. Po chvilce se dveře otevřely a první co jsem uviděla, byly Narutovy červené oči.
V tu chvíli jsem tam stála jako opařená a myslela jen na to, co jsem mu to udělala. Bylo to ještě horší, než jsem si myslela. Dívat se nejlepšímu kamarádovi do zničených očí a ještě k tomu s vědomím, že za to můžu já, byla strašná pomsta.
,,A-ahoj Naruto-chan, já-já jsem ti to všechno přišla vysvětlit a objasnit. Je mi všechno co se stalo strašně líto a tak tě prosím, abys mě vyslechl…“ Celá vystresovaná, jsem to ze sebe dokázala dostat, ale ještě to nebyl zdaleka konec.
,,Tak pojď dál…“ Řekl znechuceným hlasem.
,,Naruto, já nevím co ti kdo napovídal, ale já jsem ti přišla říct naprosto všechno.
Jsi můj nejlepší přítel a strašně mě bolí tady u srdce, když se trápíš. Cítím to taky a nechci, aby ses dál trápil. Vždycky jsi byl můj kamarád ze vším si mi pomohl, bránil jsi mě, rozesmával jsi mě, když jsem se cítila nejhůř, objal si mě, když jsem se cítila sama a otřel si mi slzy, které mi padaly vždy, když jsem byla smutná, tak proto mi strašně chybíš. Jsou to muka, když mi nejsi nablízku a když neslyším tvůj bláznivý, pronikavý smích. Je to jako kdybych někoho pro mě důležitého ztratila, ale já doufám, že se to zatím nestalo…
Vždy jsi věděla, že mám ráda Sasukeho a tomu jsem se nedokázala ubránit, bylo to prostě silnější. Já taky věděla, že ty cítíš ke mně to samé co já k Sasukemu, tak by si to měl pochopit. Vždycky mě jen tvrdohlavě odmítl a nepomýšlel na následky, jak se budu cítit, ale ty ano… Věděl jsi to moc dobře a proto, mě teď šíleně mrzí, že ten pocit prožíváš.
Ano máš pravdu to, že já a Sasuke spolu teď chodíme. Chtěli jsme ti to říct, ale někdo nás hnusně předběhl. Ani nevíš, jak mě a Sasukeho to bolí. Bolí nás to, co si o nás myslíš.
Já ho vždy milovala a udělala bych všechno, aby semnou chodil a teď, když se mi můj sen splnil, jsem ta nejšťastnější holka na světě. Ale víš, co mě neudělá tak šťastnou…? To, že můj přítel teď kvůli mému štěstí trpí… Strašně si přeji, aby to mě a Sasukemu odpustil a doufám, že se toho dočkám, protože si bez něho nedokážu představit žít, protože mi ten člověk není lhostejný.“ U všeho co jsem teď řekla mi stékaly kapky slaných slz po obličeji a byly opravdu upřímné. Sklonila jsem hlavu a už jen vyčkávala, co mi na to odpoví…
,,Já-já nevím co už ti mám říct, teď jsem ti řekla všechno, co mě tolik tížilo na srdci a chci, jen aby si mi věřil, nic víc…“
Prosím zkus mě pochopit, nebo se o to alespoň pokus…“ Bylo ticho a já jen slyšela zvenčí smích šťastných dětí. A pak jsem konečně uslyšela jeho hlas.
,,Sakuro, já-já ti odpouštím… Já ,,vám“ odpouštím. Děkuju ti, že si mi to řekla, jsem ti vděčnej. Pro mě to hodně znamenají tvoje slova, která opravdu myslíš upřímně. Za tu dobu co tě znám už vím, jestli lžeš nebo mluvíš pravdu a ty jsi nikdy lhát neuměla…“ Zazubil se a pokračoval opět vážně.
,,Víš mě to hodně ranilo, ale tvoje slova, která teď zazněla z tvých úst mě zase probrala, jako to udělají pokaždý. Já jsem si uvědomil, že tě vždycky budu mít rád a to se nezmění, ale co je snad ještě lepší pocit, je ten, když vím, že tě budu mít vždy u sebe jako nejlepší kamarádku. I když ne jako svou holku…“ Usmál se a já mu to opětovala.
,,Pojď ke mně!“ Natáhl ke mně ruce a naznačil mi to ještě prsty. Přišla jsem k němu a objala ho. Nechyběla ani pusa, která mlaskla na jeho tváři, na usmířenou.
Objetí trvalo dlouho a když jsme se konečně pustili, naše ramena byla mokrá od teď už šťastných slz.
Uslyšeli jsme melodii zvonku a Naruto šel otevřít. Uviděla jsem přes blonďákovo rameno Sasukeho se skloněnou hlavou a rukou opřeného o rám dvěří. Něco si tam chvíli povídali a nakonec se jen poplácali po zádech a přispěchali ke mně…
,,Zase spolu, náš nejlepší tým 7!!!“ Zařvali jsme všichni najednou.
,,Co takhle si zajít na rámen?!“ Řekl s velkým úsměvem milovník rámenu.
,,Jasně!“ Odvětili jsme současně my zbývající…
,,Naruto platí!!“ Zařvala jsem a začala se hlasitě smát, protože jsem věděla, že Naruto bude rád, když zaplatí jeden, na tož tři!
,,To ani náhodou! Jděte napřed, ještě se za někym stavím a pozvu ho taky jo?“ Nečekal na naši bezvýznamnou odpověď a hned se někam rozeběhl. Já a Sasuke jsme se chytli za ruce a jen letmo políbili. Položila jsem mu hlavu na rameno a šli k malému obchůdku z rámenem. Oba jsme byli už opravdu šťastní…

,,Už tam skoro budu! Snad bude doma…
Pozor!!! Auu! Do**dele!“ S někým jsem se srazil. Byl jsem strašně naštvanej, tak jsem se ani nedíval, s kým.
,,Jee! Ahoj! Promiň moc mě to mrzí, nechtěl jsem.“ Moje oči se náhle rozevřely, protože jsem uviděl člověka, kterého jsem chtěl pozvat.
,,To jsem rád, že jsem tě našel. Nechtěla bys semnou jít na rámen? Už tam na mě čeká Sasuke a Sakura, tak jsem myslel, jestli se nechceš přidat..?“
,,Naruto-kun?? Já-já ráda...“
,,Super! Tak jdeme…“ Řekl jsem na povel, ale nejdříve jsem pomohl sražené dívce vstát. Pořád se červenala, nikdy jsem nevěděl proč to dělá, myslím si, že je asi nemocná, nebo se jí udělá vždy vyrážka, nebo co já vim… Ale měla něco, co některé dívky postrádaly. A to, je její laskavost. Nikdy jsem tak hodnou dívku neviděl, ona je vážně unikát. Kdyby jí někdo ublížil tak bych toho dotyčnýho zabil, protože ublížit jí, by bylo nad všechno. Ublížit někomu tak hodnému je neodpustitelné. Ona by se měla hýčkat a nechávat se rozmazlovat… Klidně bych se toho ujal… Při té myšlence jsem se musel usmát.
Kdykoliv jsem se na ní podíval, tak uhnula očima. Začal jsem si myslet, že je asi v mojí přítomnosti nesvá, nebo nechce být semnou. V ní se vyznat je vážně těžký.
Když jsme se už blížili k Ichiraku rámenu, uviděl jsem přes plachtu, která je vždy zavěšená o střechu a visí dolu, Sasukeho a Sakuru, jak se na sebe smějí a užívají si společné chvíle. Ještě jsem si na to nedokázal zvyknout, trošku mě to vzalo a zamrzelo, ale teď na to nechci myslet, mám tady teď někoho jiného…
,,Ahoj! Tak ty si pozval tuhle slečnu jo?“ Řekla Sakura a dloubla do mě pohledem. Sasuke jen nevěřícně přihlížel, ale bylo na něm vidět, že nám to schvaluje, i když mezi námi nic není.
Odsunul jsem jí židli a přised si vedle. Její vůně ke mně doléhala a já si jí hned oblíbil. Byla krásná a k ní šla suprově.
,,Tak že, 4x rámen!!!“ Zařval jsem z plných plic a lidé sedící vedle, mírně nadskočili. Nebyli ještě na můj řev zvyklí, ale měli by si rychle zvykat, nebo to bych jim alespoň poradil…
Večer běžel vážně úžasně. Tolik srandy jsem už dlouho nezažil. Bylo vidět, že jsou všichni naladěni na správnou notu. Kolem nás se jen střídali noví a noví lidi, ale my jsme tam byli pořád. Divil jsem se, že i moje, na ten večer ,,přítelkyně,“ se dokáže tak dobře bavit a že jsem se smál jejím vtipům a narážkám. Byla vážně vtipná, až jsem tomu nevěřil. Uměla to taky pořádně rozject, když chtěla.
Když už se konečně někdo podíval na hodinky a zjistili jsme, že už jsou 3 hodiny ráno, všichni jsme se začali rychlostí blesku zvedat ze židlí. Složili jsme se a zaplatili vše, co se vypilo a snědlo.
Všichni čtyři jsme se pak roztrhli na dva páry, rozloučili se a šli jiným směrem.
,,Já tě doprovodím Hinato…“
,,Tak fajn.“ Řekla ještě s úsměvem a oba jsme vyšli ve stejném tempu k ní domu.
Celou cestu jsme si povídali, bylo mi sní strašně hezky, nechtěl jsem, aby jen tak zašla do domu a už nic. Byla jiná, než normálně, byla přirozená a to jí dělalo ještě sladší. Byla vážně k nakousnutí!!!
,,Tak jsme tady.“Řekla, ani nevím jakým tónem.
,,Bohužel.“ Vzdychl jsem a ona se opět začervenala.
,,Naruto-kun..?“
,,Dnešek byl vážně moc hezkej, někdy si ho zopakujem…teda jestli budeš chtít..? Je mi s tebou moc hezky Hinato, ani nevíš jak. Jsem rád, že si semnou dnes šla…“
Tmavovlasá kráska se ke mně začala z ničeho nic přibližovat. Bez nějakého přemýšlení položila ruce kolem mého krku a letmo mě políbila. Její rty byly jako lék na všechny má zranění, jak na duši, tak i na venek. Zapomněl jsem na všechno, realita šla kolem mě a já si neuvědomoval ten čas, co neúprosně letěl pořád vpřed.
Její polibky byly tak intenzivní, líbala mě z takovou vášní a touhou, objevit nové varianty doteků našich jazyků.
Já se nechal dobývat, jen mě překvapilo, že se nechám zrovna od plaché Hinaty. Pomalu se její rty od mých odlepovaly a já věděl, že už musí odejít.
,,Už musím jít, tak dobrou noc, Naruto-kun.“ Trefil jsem se…
,,Dobrou…Hinato sladký sny.“ Zašeptal jsem a s blaženým výrazem na tváři odešel.