Vysokou rychlostí - část I.

Vysokou rychlostí - část první - Vstupuji na scénu

„Už jdu!“ zavolala jsem na tetu a strýčka, obula si sandále a chystala se vyrazit do akademie, když teta ještě vykoukla: „Kdy se vrátíš?“
„Až večer,“ ošila jsem se, „musím hodně trénovat, abych byla nejlepší!“
Teta se usmála. „Dobře. Tak utíkej.“
A já utíkala. Běžela jsem kamkoliv a vydržela jsem to dlouho. Ačkoliv jsem byla průměrná v ninjutsu, v taijutsu mě nikdo nedokázal porazit, i přesto, že jsem nepatřila mezi nejsilnější. Já jsem byla nejrychlejší. I když by mě třeba někdo s Sharinganem viděl, nemohl se mi vyhnout, protože jeho tělo nedokázalo takovou rychlost vyvinout. To mi bylo pět let.

O měsíc později jsem hrdě přiběhla domů s ochrannou čelenkou na hlavě. A pak...

„Proč? Proč nemůžu jít na chuuninskou zkoušku i já?“ mračila jsem se na svého mistra. Stála jsem naproti němu na vyvýšeném místě, takže jsem nemusela zvedat hlavu. O to víc jsem svým obličejem dávala najevo svou nelibost.
„Potřebuješ ještě trénovat,“ odpověděl.
„Jsem nejrychlejší z celé třídy. Každého porazím,“ ušklíbla jsem se. Sensei pokrčil rameny.
„Možná že jsi neobvykle rychlá,“ připustil, „ale na chuuninskou zkoušku to nestačí.“
„Porazím i vás,“ trvala jsem si na svém. Zavrtěl hlavou.
„Počkej ještě půlroku, Meiri. Nemáš kam spěchat.“
„Chm!“ odpověděla jsem, seskočila dolů z nízké zídky a s rukama v kapsách odcházela domů. Cítila jsem se opravdu mizerně. A neběžela jsem.

„Jdu trénovat,“ odpověděla jsem už poněkolikáté na otázky od strýce a tety a vyrazila do lesa. Zbývalo jen málo do další chuuninské zkoušky a já jsem tvrdě dřela. Posilování, vytrvalost, házení shurikenů,...
„Víc už nedokážu,“ povzdechla jsem si k večeru, když už jsem vyčerpána seděla opřená o strom. Před dvěma týdny jsem přišla na další trénink. Hodila jsem kunai přímo před sebe a pak ho chytila dřív, než se zabodl do stromu několik metrů přede mnou. Žralo to hodně chakry, ale co už.
„Víc už po mně nemůže nikdo chtít,“ tvrdohlavě jsem vyštěkla na strom před sebou. Najednou jsem nalevo zaregistrovala rychlý pohyb. Otočila jsem hlavou, ale nikdo tam nebyl. Někdo se mihl na druhé straně. Přikrčila jsem se do dřepu a prohlížela okolí. A pak na mě zaútočil. Chlapec. Snad jen o málo starší. Černé vlasy, sotva po ramena. Docela pohledný. Taky z Listové, jako já. Vyhýbala jsem se jeho ranám, bylo to mnohem náročnější než u mých spolužáků. Když jsem se na chvíli dostala za něj, uviděla jsem tam znak klanu Uchiha. Proč nepoužívá Sharingan?

Přesunuli jsme se v zápale boje hlouběji do lesa. Zatím to bylo jen taijutsu. A on mě ještě ani jednou nezasáhl. Já jeho ano, ale ne na těch správných místech. Každopádně to na něj trochu udělalo dojem, poznala jsem to. Větvičky mě šlehly do tváře a začaly mi slzet oči. Zuřivě jsem mrkala, ale viděla jsem pořád rozmazaně. Stále jsem však dokázala vykrývat jeho útoky. Zalíbilo se mi to a oči jsem zavřela. Teď to teprve začalo být opravdu zábavné. Zasáhl mě poprvé, podruhé. Soustředila jsem se. Cítila jsem, kde se chystá udeřit. Po několika krytech jsem se odvážila i zaútočit. Vykopla jsem, pomohla si trochou chakry vyběhnout po stromě nahoru, seskočila dolů za něj a chytila ho pevně pod krkem. A pak teprve otevřela oči.
„Opravdu obdivuhodné na obyčejného genina,“ zachroptěl.
„Nepustili mě k chuuninským zkouškám,“ zavrčela jsem popuzeně.
„Nezdá, že bys to měla zapotřebí,“ složil mi kompliment, „mohu teď požádat o uvolnění? Začínám se dusit.“ Ušklíbla jsem se.
„Proč jsi na mě tak zaútočil, Uchiho?“ zeptala jsem se.
„Zkoušel jsem tě,“ odpověděl prostě. Uvolnila jsem stisk a odstoupila krok dozadu. Uchiha se otočil.
„Proč jsi nepoužil Sharingan?“ nechápavě jsem se na něj zadívala.
„Pak by byl pokus zbytečný. Proti Sharinganem nemáš šanci.“ A odešel.

„Co je to?“ zeptala jsem mistra, když mi podával papír.
„Přihláška na chuuninské zkoušky,“ povzdechl si, „někdo se za tebe přišel přimluvit.“ Nasadila jsem výraz: Kdo by to tak asi mohl být? A nevyjadřovala jsem se k tomu. Rozebírat první dvě části ani nemá smysl, v týmové práci jsme byli v našem týmu dobří. Mí dva kamarádi byli nadaní ninjové, ale v třetí části se naše cesty dočasně rozdělily. Prvního svého protivníka jsem rozčílila k nepříčetnosti, když jsem si zavázala oči a porazila ho. Sípal na zemi, rudý vzteky. Neusmívala jsem se, tvářila jsem se naprosto lhostejně. Byl to dobrý protivník.

Jenže teď přišel někdo lepší. Pobavil mě jeho vzhled. Rozcuchané bílé vlasy byly v pořádku, ale zaujala mě jeho černá maska přes obličej, která odkrývala jen oči.
„Nenasadíš si šátek přes oči?“ zeptal se.
„Minulý protivník používal jen taijutsu. Ještě jsem nebojovala poslepu s ninjutsu,“ odpověděla jsem.
„Nebudu používat ninjutsu, pokud budeš mít šátek na očích,“ pousmál se pod maskou. Pokrčila jsem rameny a znovu zavázala oči. Okamžitě jsem se přeorientovala na ostatní smysly včetně šestého.
„Nuže, začněme,“ vyzval nás zkoušející. Chlapec ke mně běžel, ale v poslední chvíli zatočil a zkusil zaútočit z boku. Přikrčila jsem se pod jeho kopem, odkulila se kousek vedle a hned vykrývala jeho další rány. Byl opravdu dobrý. A zápas s ním byl jeden z těch nejnáročnějších, co jsem kdy bojovala. Upřímně, chvílemi jsem si chtěla šátek sundat nebo se vzdát, ale nějaká energie mě stále držela na nohou. Zápas skončil opravdu směšně. Ukončil ho totiž sám zkoušející, když jsme oba stáli naproti sobě, ale nebyli schopni udělat jediný krok s roztřesenými koleny.

Sundala jsem si šátek. Chlapec se na mě docela vyděšeně podíval.
„To je...“ hlesl. Nechápavě jsem se na něj podívala. Na malou chvíli jsem viděla úplně přesně každý pohyb, ale pak to přestalo.
„Měla jsi...Sharingan?“ spíš už jen zašeptal. Byla jsem ještě zmatenější než on. Ale nebyl na takové maličkosti čas, protože se přišli rvát další dva geninové.

Seděla jsem v nemocnici na posteli a za dveřmi se bavil můj mistr s někým mně neznámým člověkem.
„Ty jsi věděl, že má takové schopnosti a nedal jsi ji ke zkoušce už dřív?“ ptal se právě užasle ten člověk.
„I tak je stále moc mladá, chybí jí zkušenosti,“ odporoval mu můj sensei. Seskočila jsem z postele a přešla k oknu. Na skle se odrazil můj obličej. Po lopatky dlouhé rudé – a tím myslím opravdu tmavě červené - vlasy jsem měla trochu rozcuchané, momentálně na polovině obličeje samé náplasti, když jsem se projela kousek po matičce zemi. Za to jsem tomu chlapci sedřela kůži až do krve na levé paži. V dálce jsem uviděla poletovat okolo stromu ptáky. Zaostřila jsem na jednoho a najednou zjistila, že vidím každý pohyb jeho křídel a dokonce vím, co udělá za chvíli. A v odraze ve skle se v mých očích objevil Sharingan. Šokovalo mě to, odstoupila jsem zpět od okna. Sharingan zase zmizel. Ale vždyť já nejsem Uchiha. Anebo snad ano? Potom by mi to ale strýc s tetou řekli, ne? Vlezla jsem si zpátky do postele, stejně mám ještě půl hodiny čas, než skončí souboje, řekla jsem si. Můžu třeba přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta.

„Tak jsem chuunin. To je fajn,“ pronesla jsem si sama pro sebe pochvalu. Ten kluk, Hatake Kakashi se jmenoval, se také stal chuuninem. Ještě aby ne, když já ano. Fakt byl, že byl opravdu dobrý. Kamarád říkal, že je to syn Bílého tesáka. Zajímavé. Doma jsem ani necekla o Sharinganu. Vlastně jsem od zkoušek moc doma nepobývala, stále bylo dost misí na plnění. Co jsem si uvědomila až o pár let později, nikdy mi nesvěřili vedení skupiny. Zato jsem měla hodně misí sólově. A když jsem se ve čtrnácti stala jouninem, poslali mě na tu šílenou misi, která se protáhla na necelých dvanáct let. A pak mi ještě pár měsíců trvalo, než jsem se vrátila zpět do Konohy.

Po návratu jsem byla podrobena – ne, výslechu ne, myslela jsem ošetření. Cestou zpět si na mě totiž udělala zálusk parta ninjů a faktem je, že jsem zrovna neměla moc chakry. Vyřídila jsem to rychle, ale ten výbušný lístek na jednom z nich nebyl moc dobrý, hlavně když jsem si potom do rány dostala trochu jedu. Výslech od drahého Hokage přišel tedy až když mi byla zafačována levá polovina těla. Nenesla jsem moc důležitých – z mého pohledu - informací. Potvrdila jsem několik domněnek, pár vyvrátila a nechala je vyvozovat další. Když konečně odešli, lehla jsem si na postel a zavřela oči. Těch dvanáct let jsem se opravdu neflákala. Dokázala bych projít celou vesnici poslepu a do nikoho nevrazit. Samozřejmě, můj dosah rozpoznání předmětu – člověka – byl omezen, ale s kombinací s rychlostí reakcí to bylo naprosto dostačující. I pro boj. A když jsem sundala šátek a použila Sharingan, bylo lepší klidit se z cesty, což samozřejmě ti mrtví poznali až pozdě. Na druhou stranu, nezabíjela jsem dvakrát ráda, raději jsem mlátila přes spánky a nechala je procházet se po hvězdných pláních, než je probudil někdo jiný u soudu či rovnou v cele.

Bylo mi z jedu špatně. Nebo možná z protijedu, kdo ví. Venku byl takový klid. Cítila jsem se osaměle. Ponořila jsem se do melancholie, nostalgie a všelijakých takovýchto věcí. Faktem je, že jsem do deseti minut usnula.