Roots - 20. kapitola - Zrádkyně

Daichi těšilo, že mohla nahlédnout do Sasoriho nitra. Už v něm přestávala poznávat toho zatvrzelého zabijáka bez emocí a byla za to ráda. Do toho nesmyslného vztahu vkládali oba vše, teď víc než kdy jindy.

„Večeře!“ hulákala modrovláska. „Ehm, co žes to vlastně vařil?“ optala se Sasoriho s mírným znepokojením.
„Překvapení šéfkuchaře,“ odpověděl klidně.
Bylo to divné. V loutkářovi bylo hrozně moc elánu a životní vitalita z něj jen čišela. Občas nezapomněl poškádlit Konan, ale spíše to bylo ze zvyku, nežli z jízlivosti.
Itachi se zlobil. Každý jeho pokus svést Deidarovu sestru skončil nezdarem. Dokonce i Kisame měl víc štěstí. Stačilo jen pootočit malinko hlavu a mohl spatřit, jak se dívka směje a krmí žraloka, který na ni dělá smutné oči. Obrátila se k Tobimu, pročechrala mu vlasy, načež mužíček vypískl: „Ale slečno Daichi!“ a z legrace si chránil hlavu.
Dívka přímo zářila štěstím. „Postřeh!“ Mrskla po Hidanovi jedním z větších kusů zeleniny, který bravurně chytil, udělal ošklivý obličej a zakousl se do něho.

Pein si vzal slovo. „Rád vidím, že se dobře bavíš, děvče, ale je načase ti říct, že se blíží čas odchodu. Takže máš pár dní na to, aby sis sbalila věci a opustila sídlo. Můžeš si to ovšem rozmyslet a zůstat tady, jako právoplatná členka.“
„Peine!“ ozvala se rozhořčená modrovláska.
„No a co?“ odsekl Vůdce. „Prokázala, že je lstivá a nebezpečná, zbraní se taky umí ohánět…“
„A je pěkná koketa,“ zabručel Itachi.
„To je pro ni další plus,“ ušklíbl se Pein. „Uměla by zmást nepřítele.“
Daichi se postavila a ostatní jí zatleskali. Plaše poděkovala a nepřestávala se usmívat. Prohlásila, že si to rozmyslí.

Do dívčina odchodu zbývalo jen pár posledních dní. Dosud se nerozhodla, možná to chtěla přenechat osudu.
Kisame vyhrabal v dolině za sídlem malou prohlubeň, Hidan s Kakuzou a Zetsuem mu pomáhali. Vzniklo docela hezké jezírko a právě toho dne se Akatsuki rozhodli vykoupat.
Kisame byl ve vodě okamžitě. Tobi si celou dobu chránil masku, jako by se bál, že si ji rozmočí. Itachi skočil do vody šipku a všem ukazoval, jak mistrně dokáže plavat. Konan se slunila, protože voda na ni byla moc studená a po delším přemlouvání zapůjčila Daichi své plavky. Sám Velký šéf se usadil pod stromem, zavřel oči a meditoval. Kakuzu pozoroval skotačící ninji, Sasori měl na sobě svůj hnědý plášť a lehnul si do trávy. Maskovaného přestalo bavit jen tak zírat, nabral trochu vody a vylil ji Zetsuovi za límec.
„Hej!“ zařval kanibal, jak se lekl.
Deidara se trochu ošplouchl a pak prohlásil, že půjde vyprat prádlo. Naložil si, co unesl a vydal se do kopce. Nevadilo mu nechat tam sestru samotnou. Koneckonců… ona si poradí.

S pořádnou hromadou oděvů dorazil až do sídla. Usedl k neckám a začal pomaličku máchat prádlo. Při práci si zpíval, teď ho stejně nikdo neuslyší. Pod rukama se mu kupily pláště, kalhoty, několikero slipů, košile. A mezi všemi těmi věcmi našel Daichinu čelenku. Musel ji nedopatřením sebrat ze země.
Zarazil se, že by snad čelenka nebyla dutá? Vzal ji opatrně do rukou, obrátil ji k sobě zadní stranou a povšiml si zauzlených provázků. Nedalo mu příliš práce dostat se dovnitř a vysypat z čelenky cenný obsah. Papírek skrýval tajemství…
„Ne! Tohle přece není možné…,“ šeptal Deidara nevěřícně.
Jeho sestra… patří k elitní jednotce, jen o něco málo důležitější než ANBU. Rázem všechno pochopil. Ty jizvy… stopy po mučení. Její obratnost, vychytralost a statečnost… to vše z toho pramenilo. Celou dubu s nimi hrála jen ošklivou hru… po celý ten čas patřila k Útočnému komandu Skryté kamenné.

„Sestričko… jak jsi jen mohla?“ vzlykl. Nemohl to říct Vůdci. Vynesl by tím nad ní okamžitý ortel smrti. Ne, nechtěl to dovést až takhle daleko. Ale musí něco udělat! Daichi byla vyslána, aby vypátrala úkryt Akatsuki… a oni ji hostili přímo v sídle! Taková neopatrnost!
Znovu si prohlédl dívčiny poznámky. Musela tu slídit opravdu důkladně. Lokace sídla, Bijuu, popis Akatsuki členů… bylo tu všechno. Váhal. Je to jeho krev, nemůže ji poslat na smrt!

Byl zdrcený. Věděl, že až to řekne Sasorimu, hluboce ho to zasáhne. Otevřel té dívce srdce, už nic nebude jako dřív. Už ví! Přemluví Sasoriho, aby jí upravil paměť, jak bylo původně v plánu, i když věděl, že když se naštve, bude velice obtížné dostat ho z amoku.

Daichi si užívala vodních hrátek a atmosféra v okolí jezera byla neobvykle příjemná, dokonce i Itachi už se přestal mračit.
Deidara se tvářil stejně, jako když odcházel. S předstíraným úsměvem vrátil oblečení na původní místo. Problém chtěl začít řešit až k večeru.

Vzal si Sasoriho stranou, zamkli se v jednom z pokojů. Řekl mu všechno a jako důkaz mu ukázal papírek s instrukcemi. Dokud se Daichi nepodívá do čelenky, nezjistí, že zmizely.
Viděl, jak se jeho příteli úží zorničky. Popadl vázu a vztekle jí mrsknul po dveřích. „Celou dobu… to na mě hrála!“
„Já… musel jsem ti to říct. Ale… když uskutečníme náš plán, nikdo nepovolaný se o Akatsuki nedozví… tak co ty na to?“
Musel chvíli počkat, než dostal odpověď. „Skvělý nápad. Nevymyslel bych lepší,“ pronesl ironicky a dál se k tomu nevracel.
Sasori nehodlal Deidarovi nic říkat. Za tohle si ta dívka zaslouží skutečné potrestání. Vztekal se sám na sebe. Nechal se ovládnout, přitom ji měl doopravdy rád… ne, z tohohle zkrátka nevyvázne živá.

Další den se potkali na chodbě. Nepoznala na něm, že je naštvaný, protože se tvářil jako vždycky. Objal ji zezadu. Usmála se. „Můj pobyt se chýlí ke konci… Rozmyslela jsem si to… zůstanu s tebou.“
„Báječné rozhodnutí,“ pronesl spokojeně. „Udělala jsi mi radost, Daichi.“
Oči jí zasvítily. Objala ho a on jí přitom zmáčkl jedním ze svých chvatů a pak ji zachytil, když padala.
„Rozhodla ses zůstat? To je moudré… Ještě si promluvíme.“ Ve tváři měl neproniknutelný výraz.

Daichi se vzbudila, ve stejném pokoji, kam ji zavlekli, když se tehdy schovávala před Zetsuem. Bylo to… stejné jako tenkrát.
„Co se stalo?“ Nechápala, proč to udělal. To ho tak moc podcenila?
Zamával jí před očima hustě popsaným papírkem. „Poznáváš tohle?“
Jistě, že ano. Však to také bylo psáno její vlastní rukou. „Není to tak, jak si myslíš,“ zašeptala.
Sasori se tvářil ještě mnohem zlověstněji než všichni démoni světa. „Ne? A co si mám myslet? Zradilas mě tím nejohavnějším způsobem, jaký existuje! Nebo to chceš zapírat? To, že jsi tady, má totiž svůj důvod a ty určitě moc dobře víš, o co jde!“
Daichi se zkusila zvednout, ale po několika marných pokusech padla opět zpátky. „Ale… tohle bylo tak strašně dávno! Ano, dostala jsem misi. Ano, slídila jsem v sídle. Ale pak jsem se zamilovala a všechno se změnilo!“ Pokoušela se ospravedlnit.
„Hloupé řeči! Nevěřím ti ani slovo!“
Věděla, že je naštvaný. Odvrátil se od ní. Postřehla kradmý pohyb za závěsem. Kdosi tam stál a sledoval je. „Deidaro?“ zavolala prosebně.
„Tvůj bratr ti nepomůže!“ odsekl loutkář. „A nepros o milost, na to je pozdě!“

Začala se bát. Úplně zapomněla na to, že by ty dokumenty měla zničit. Mnohokrát se k tomu odhodlávala, ale vždy to nechala nakonec být. A teď… on si myslí, že ho zradila. „Tak to přece není!“ vykřikla zoufale.
Nevšímal si jí. Přehraboval se v něčem na stole. Když se k ní znovu otočil, držel v ruce injekci.
„Co chceš dělat?“ zasténala, v očích strach.
„Nemusím ti to říkat. Stejně už se nic nedozvíš.“
Propadla panice a zuřivě škubala svými pouty. „Nedělej to, prosím…“

Neposlouchal ji a s ledovým klidem jí zapíchl hrot jehly do ruky. Ten jediný pohled řekl vše. Podívala se na něj. „Já… se omlouvám… za všechno.“ Zavřela oči. S vidinou smrti, která se k ní pomalu drala, se pokusila o ten poslední pokus o získání milosrdenství.

Sasori vzdychl a posadil se na židli. Nezabil, i když mohl. Jen ji uspal. Deidara mu položil ruku na rameno. „Jdi pryč.“ Setřásl ji. „Tohle musím udělat sám!“
Přikývl, došel k děvčeti a políbil ji na čelo. „Sbohem, sestřičko… zase se teď hodně dlouho neuvidíme.“
Nechal je o samotě. Loutkář vstal. Rozhodnutí je teď jenom na něm. Může jí upravit paměť, jak bylo v plánu, aby zapomněla na to, že tu byla, nebo… to skončí navždy.