Zesílit, nevzdát se a vyhrát!! I.

Ležela nehnutě a dívala se na popraskaný strop nemocničního pokoje. Byla smutná, ale nebrečela, zatím. Hlavu měla plnou vzpomínek na poslední misi. Na chvíli se vrátila do reality a pootočila hlavu k oknu. Pozorovala nevzrušené hemžení lidí na ulici. Opět se ponořila hluboko do svých myšlenek.
„ Nikdo za mnou nepřišel od té doby, co jsme se vrátili. Už je to skoro týden, “ povzdechla si.
„ všichni vědí, že to co se stalo je moje vina, můžu za to! “
V tu chvíli jí po tvářích začali stékat pramínky slz. Snažila se uklidnit a pláč zastavit, ale nešlo to, bylo to silnější než ona.

Ozvalo se zaklepání. A pak se dveře pomalu začaly otevírat. Do pokoje vstoupila Tsunade, s vážným výrazem kráčela ke kunovinu lůžku.
„ Tsunade-sama “ zavzlykala dívenka.
Ta jen souhlasně přikývla a posadila se vedle postele.
„ Brzo budeš v pořádku “ řekla.
„ Nechceš mi říct, co přesně se stalo? “ zeptala se opatrně.
Ležící postava na ni obrátila svůj pohled plný bolesti.
„ Copak vám to, ještě neřekli? “ dívka opět obrátila hlavu k oknu. Venku svítilo slunce a z vlnících se větví stromů se snášel jeden žlutý lístek za druhým.
„ Řekli, ale chtěla bych to slyšet taky od tebe. “
„ Promiňte Tsunade-sama ale já, já nemůžu!! “
a opět propukla v hlasitý pláč. Pátá Hokage jen tiše seděla a hleděla na kunoichi utápějící se v slzách. Nesnažila se jí utěšit, věděla, že by to stejně k ničemu nebylo, proto ji nechala vyplakat. Po chvíli se začala pomalu zvedat ze židle, na níž až do teď seděla.
„ Jak už sem říkala, zítra odpoledne tě propustíme! “ mile se usmála a odešla z pokoje.

Její návštěva odešla už před desíti minutami, a ona stále ještě brečela, uvědomovala si, že ta příhoda jí bude pronásledovat do konce života. Byla tak unavená z neustálého pláče, stresu a bolesti, že její víčka ztěžkla a zavřela se. Konečně po tolika dnech spala.

Bylo ráno, dívka se snažila pořádně otevřít oči, ale slunce jí to stěžovalo. Nakonec se jí to přece jenom podařilo. Rozhlédla se po pokoji, cítila, že tu není sama. Měla pravdu. Nedaleko od ní seděla její dobrá kamarádka, asi jediná, kterou tu kdy měla.
„ Ahoj přišla jsem pro tebe, dneska tě mají propustit. Nechtěla jsem, aby si šla domů sama! “ vykřikla, když si všimla, že se její kamarádka probudila.
„ Sakuro! “ vyhrkla ze sebe ležící dívka. Už ani nedoufala, že by přišla.
„ Přinesla jsem ti nějaký věci na převlečení, přece v tomhle nepůjdeš domů! “ řekla růžovlasá dívka a zasmála se. I její kamarádka se pokusila o úsměv ale marně.
„ Víš, chci ti říct, že to co se stalo, v žádným případě není tvoje vina. A zároveň se chci omluvit, že jsen nepřišla dřív, ale měla sem moc důležitou misi. “
„ To nevadí a děkuju! “ špitla dívenka s levandulovýma očima. Na delší větu se nezmohla.

Ještě chvíli spolu seděli v pokoji, čekali, až přijde nějaký doktor a propustí ji. Na to se ve dveřích objevila Tsunade. Pozdravila se se Sakurou a v zápětí se otočila na druhou kunoichi
„ Tak Hinato Hyuugo můžeš jít domů už si zdravá! “